Mort si s lítostí pomyslel, proč si asi nikdo nevybral jeho. Pokoušel se vypadat úctyhodně, každému potenciálnímu zájemci se díval zpříma do očí a snažil se na něj udělat dojem už pohledem. Chtěl jím vyjádřit svou skvělou povahou a výjimečně příjemné vlastnosti. Nezdálo se, že by to mělo ten patřičný účinek.
„Nechtěl bys teplý masový pirožek?“ ptal se ho otec.
„Ne, díky.“
„Dává je lacino.“
„Ne, opravdu ne.“
„Aha.“
Lezek zaváhal.
„Mohl bych se ho zeptat, jestli nepotřebuje učedníka,“ dodal s nadějí v hlase. „Tohle veřejné stravování je spolehlivý a výnosný podnik.“
„Myslím si, že nepotřebuje,“ řekl Mort.
„No jo, asi ne,“ zasmušil se Lezek. „On je to spíš kšeft pro jednoho, řekl bych. No, stejně už je pryč. Víš co? Nechám ti kousek svýho.“
„Já fakt nemám hlad, tati.“
„Nenašel jsem tam skoro žádný chrupavky.“
„Hm. Ale stejně nemám hlad.“
„Tak jo.“ Lezek trochu posmutněl. Chvilku podupával, aby si obnovil krevní oběh v nohou, a mezi zuby si neslyšně zahvízdal několik taktů jakési písničky. Cítil, že by měl synovi něco říci, poskytnout mu nějakou radu, poukázat na to, že život má své stinné, ale i světlé stránky, obejmout ho kolem ramen a zeširoka se rozhovořit o problémech dospívající mládeže, měl by prostě a jasně naznačit, že svět je skvělé a legrační místo, kde lidé nemají právo být, obrazně řečeno, tak pyšní, aby odmítli skvělý teplý pirožek s masovou náplní.
Zůstali sami. Mráz, poslední letošního roku, sevřel kameny do ojíněných pěstí. Vysoko ve věži nad jejich hlavami se ozvalo cink palečného kola, pohnulo se táhlo, uvolnila se západka a těžké olověné závaží kleslo dolů. Pak se ozval nepříjemný kovový skřípot a dvířka v ciferníku hodin se otevřela, a uvedla tak do chodu hodinový stroj pohánějící postavičky. Kováři se trhaně rozmáchli kladivy, jako by trpěli robotickou artritidou, a začali odzvánět nový den.
„No a máme to za sebou,“ prohlásil s určitou nadějí v hlase Lezek. Budou si muset někde najít nějaký nocleh — noc svátku Prasečí hlídky nebyl čas, kdy by se lidé potulovali po horách.možná že tady někde bude nějaká teplá stáj, kde by je…
„Půlnoc bude, až zazní poslední úder,“ prohlásil Mort nepřítomně.
Lezek pokrčil rameny. Síla Mortovy zarputilosti ho odzbrojovala a porážela.
A v té chvíli zaslechli klip-klap koňských podkov, které zaduněly na prázdném náměstí hlasitěji, než by odpovídalo zákonům obyčejné akustiky. Pravda bylo, že to klip-klap vyjadřovalo zvuk, který Mortovi chřestivě zaduněl v hlavě, jen velmi nepřesně. Když slyšíte klip-klap, představte si veselého malého poníka, který by dokonce mohl mít na hlavě i slaměný klobouk s dírami pro uši. Cosi ostrého v tomhle zvuku velmi jasně naznačovalo, že tady se slaměné klobouky nenosí.
Kůň vešel na náměstí cestou od středu,[1] z mohutných bílých boků mu stoupala pára a z dláždění pod nohama mu odletovaly jiskry. Klusal pyšně jako válečný kůň. A samozřejmě neměl na hlavě žádný slaměný klobouk.
Vysoký jezdec, který mu seděl na hřbetě, byl proti mrazu zabalen do silného a širokého pláště s kapucí. Když kůň došel do středu náměstí, jezdec sestoupil na zem a chvilku se zabýval něčím za sedlem. Nakonec on — nebo ona — vytáhl sáček s ovsem, připevnil ho koni k hlavě a přátelsky ho popleskal po šíji.
Vzduch se najednou změnil. Mortovi se zdálo, že zhoustl, byl téměř mastný a stíny kolem Morta se naplnily malými namodralými a načervenalými duhami. Jezdec vykročil k němu, plášť kolem něj se nadouvala jeho podpatky vydávaly na kočičích hlavách podivný kostěný klapot. Byl to jediný slyšitelný zvuk — jinak na celé náměstí padlo ticho a zahalilo ho jako hustý chomáč vaty.
Celý ten skvělý efekt pak zkazila zamrzlá louže uježděná přes den místními kluky.
ALE SAKRA!
Nebyl to hlas. Slova byla v pořádku, ale vynořila se Mortovi v hlavě, aniž se unavovala projít mu ušima. Rozběhl se na pomoc ležící postavě a zjistil, že drží ruku, která se skládá jen z vyleštěných kůstek a je hladká a nažloutlá jako stará kulečníková koule. Kápě sklouzla postavě z hlavy a na Morta upřela prázdné oční důlky holá lebka.
Nebyly úplně prázdné. Hluboko v nich, podobné vzdáleným oknům, která se otvírají přes hlubiny vesmíru, zářily dvě malé modré hvězdy.
DÍKY, CHLAPČE, řekla lebka. JAK SE JMENUJEŠ?
„No,“ odkašlal si Mort nejistě, „Mortimer… pane. Říkají mi Mort.“
TO JE ALE NÁHODA, prohlásila lebka. POMOZ MI VSTÁT, PROSÍM TĚ.
Postava nejistě vstala a začala se oprašovat. Teprve teď si Mort všiml, že má kolem pasu široký kožený pás, na kterém jí visel meč s bílou rukojetí.
„Doufám, že jste si neublížil, pane,“ řekl Mort vychovaně.
Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr.
JSEM SI JIST, ŽE JE VŠECHNO V POŘÁDKU. Lebka se rozhlédla na všechny strany, a jak se zdálo, teprve teď zahlédla Lezka, který snad poprvé v životě ztuhl na místě. Mort měl dojem, že by teď bylo na místě vysvětlení.
„To je můj otec,“ řekl a snažil se nějak dostat k nouzovému východu, aniž by se podivné postavy nějak dotkl. „Odpusťte, pane, ale vy jste Smrť?“
SPRÁVNĚ. JEDNIČKA Z POZOROVÁNÍ, CHLAPČE.
Mort polkl.
„Otec je hodný člověk,“ prohlásil. Chvilku přemýšlel a pak dodaclass="underline" „Opravdu moc hodný. Nechal byste ho, prosím, na pokoji, jestli vám to nevadí? Nevím, co jste s ním udělal, ale byl bych rád, kdybyste s tím přestal. Neberte si to osobně.“
Smrť ustoupil a naklonil hlavu na jednu stranu.
JEN JSEM NÁS DVA NA CHVÍLI POSTAVIL MIMO ČAS, řekl. NEUVIDÍ NIC, CO BYHO MOHLO VYSTRAŠIT NEBO ROZČILIT. NE, CHLAPČE, JÁ PŘIŠEL PRO TEBE.
„Pro mě?“
JSI TADY PŘECE PROTO, ŽE CHCEŠ NĚKAM DO UČENÍ?
Mortovi začalo pomalu svítat. „Vy hledáte učedníka?“ zeptal se.
Oční důlky se obrátily přímo k němu a modravé hvězdičky zazářily.
TAK TAK.
Smrť mávl kostnatou rukou. Náměstí na okamžik ozářil purpurový záblesk, něco jako viditelné „pic“ a Lezek se pohnul. Protože čas dostal povolení vplížit se nazpět, na věži nad jeho hlavou pokračoval orloj v odbíjení půlnoci.
Lezek zamrkal.
„Nějak ses mi na minutku ztratil,“ řekl. „Promiň, musel jsem se nad něčím zamyslet.“
NABÍZEL JSEM VAŠEMU CHLAPCI, ŽE HO VEZMU DO UČENÍ, řekl Smrť. DOUFÁM, ŽE MU K TOMU DÁTE SOUHLAS?
„A co jste to říkal, že děláte?“ vyptával se Lezek kostry v černém plášti, aniž na něm bylo vidět nějaké překvapení.
DOPRAVUJI DUŠE MRTVÝCH NA ONEN SVĚT, odpověděl klidně Smrť.
„Aha,“ přikývl Lezek, „jasně, mohlo mě to hned napadnout podle toho, jak jste oblečený. To je velice potřebná práce a taková stálá. Asi budete dobře zavedený, že?“
NO NĚJAKOU DOBU UŽ TO SKUTEČNĚ PROVOZUJI, TO JE PRAVDA, přikývl Smrť.
„Výborně. Skvěle. Nikdy mě nenapadlo, že by Mort mohl dělat něco takového, víte, ale je to dobrá práce, fakt dobrá, a je na to vždycky spoleh. Jak se jmenujete?“
SMRŤ.
„Tati —“ začal Mort naléhavě.
„No, nevzpomínám si, že bych o vaší firmě kdy slyšel,“ zamyslel se Lezek. „Kde všude vlastně pracujete?“
1
Pozn. překl.: Střed a okraj jsou zeměplošské světové strany. Označují směr na Střed nebo na Okraj Plochy. Vedlejší světové strany jsou pak posměr a protisměr. Podrobněji viz. První díl Úžasné Zeměplochy (Barva kouzel, Talpress, Praha 1993).