Hospodský pustil z ruky silný obušek z trnkového dřeva, který svíral pod pultem, a sešklebil obličej do grimasy, která podle něj měla znázorňovat úsměv na uvítanou, i když tak moc se zase nesnažil.
„Večír, vaše lordstvo,“ prohlásil rádoby uctivě. „Copak to v tý dnešní mlhavý a mrazivý noci bude?“
„Prosím?“
„Von chce jako říct, co budou pít?“ tlumočil mu malý mužík s obličejem fretky, který seděl u ohně a pozoroval Morta pohledem řezníka stojícího u ohrady plné jehňat.
„Hm, já nevím,“ zamyslel se Mort. „Prodáváte hvězdnou kapku?“
„Vo něčem takovým jsem v životě neslyšel, vaše lordstvo.“
Mort se rozhlédl po okolních tvářích osvětlených plameny krbu, kterého napjatě pozorovaly. Byli to lidé, kterým se všeobecně říká „sůl země“. Jinými slovy byli tvrdí, poctiví, ale nesvědčili zdraví cizinců, Mort však byl natolik zabrán do hovoru, že si toho nevšiml.
„A co tady tak lidé nejraději pijí?“
Hospodský vrhl na ostatní muže v hospodě rychlý pohled koutkem oka, což byl skvělý kousek, když uvážíme, že všichni seděli přímo před ním.
„No, vědí, vaše lordstvo, my tady nejraději pijeme mačkadlici.“
„Mačkadlici?“ zeptal se nejistě Mort, aniž si všiml tajených úšklebků.
„Tak jest, vaše lordstvo. Dělá se z jablek. No teda hlavně z jablek.“
To se zdálo Mortovi docela zdravé. „Tak dobrá,“ přikývl. „Tak mi dejte pintu[8] mačkadlice.“ Sáhl do kapsy a vytáhl váček mincí, které mu dal Smrť. Stále ještě byl skoro plný. V tichu, které se v hostinci rozhostilo, zaznělo cinkání zlata jako legendární mosazné gongy leshpské, které jsou slyšet za bouřlivých nocí nad mořem. Říká se, že je to tehdy, když je divoké podmořské proudy rozhoupají na věžích města, které před dávnými časy pohltilo moře.
„A prosím, poslužte tady gentlemanům čímkoliv, na co mají chuť,“ dodal.
Byl napůl ohlušen sborem děkovných hlasů, a snad proto si nevšiml, že všem ostatním hospodský donesl nápoj v maličkých skleničkách, zatímco jemu naservíroval velký dřevěný korbel.
O mačkadlici se vypráví množství historek, o tom, jak se pálí daleko na vlhkých mokřištích přesně podle prastarého receptu, který se nejistou rukou předává z otce na syna. To, co se tvrdí o krysách, hadí hlavě nebo olověných kulkách, je lež. A to o té mrtvé ovci, to už je celé vymyšleno! Taky můžeme vynechat všechny pomluvy o knoflíku od kalhot. Jediné, co je snad pravda, je to, že by ten nápoj neměl přijít do styku s kovem. Když totiž hospodský zcela promyšleně Morta ošidil, položil omylem malou hromádku drobných na pult přímo do loužičky mačkadlice a ty se okamžitě začaly rozpouštět.
Mort přičichl ke korbeli a pak upil. Chutnalo to trochu jako jablka, trochu se to podobalo podzimním ránům a vzdáleně to připomínalo pach místa, na kterém nějaký čas ležela hromada dřeva. Nechtěl vypadat jako nevychovanec, a tak si slušně přihnul.
Dav zatajil dech a začal počítat.
Mort cítil, že od něj něco čekají.
„Není to špatné,“ prohlásil, „naopak, velmi osvěžující.“ Znovu se napil. „Má to trochu zvláštní chuť,“ dodal, „ale stojí to za to, určitě.“
Odkudsi z pozadí se ozval jeden nebo dva znepokojené výkřiky.
„Určitě ji ředí vodou, to je to.“
„Pitomost, dobře víš, co se stane, když do mačkadlice přidáš jenom kapku vody!“
Hospodský se pokusil ty hlasy ignorovat „Chutná vám?“ zeptal se Morta stejným hlasem, jakým se lidé ptali svatého Jiří „co že jste to zabil?“.
„Je to docela pikantní,“ přikývl Mort, „i když dost ostré.“
„Dovolíte?“ řekl hospodský a opatrně vzal korbel Mortovi z ruky. Přičichl k němu a pak si rychle otřel slzy z očí.
„Ehmhmmm,“ vyrazil ze sebe. „Je to vono. Na mou duši.“
Podíval se na mladíka s výrazem, který neměl daleko k obdivu. Nebylo to jenom tím, že vypil skoro třetinu pinty mačkadlice sám, ale stále ještě byl ve svislé poloze. Podal mu korbel nazpět. Vypadalo to, jako když Mortovi po nějakém těžkém závodě předává medaili. Když mládenec znovu upil, několik přihlížejících zamrkalo. Hospodský začal přemýšlet, z čeho má ten podivný mládenec zuby, a došel k přesvědčení, že musí být z téhož materiálu jako jeho žaludek.
„Nejste náhodou mág, že?“ zeptal se pro jistotu.
„Lituji, ale nejsem. Měl bych být?“
Jasně, vždyť ani nechodí jako mág a taky nekouří. Znovu se podíval na korbel s mačkadlicí.
Něco na tom všem nebylo v pořádku. Ten mládenec sám nebyl nějak v pořádku. Nevypadal správně. Vypadal —
— vypadal mnohem skutečněji, než měl.
— Což bylo samozřejmě nesmyslné. Výčepní pult byl skutečný, podlaha byla skutečná a hosté byli tak skuteční, ak si jen člověk mohl přát. Ale Mort, jak tady tak skoro stydlivě stál a usrkával tekutinu, kterou se daly čistit stříbrné příbory, vyzařoval jakousi auru solidní pevnosti, takový zvláštní rozměr skutečnosti. Vlasy byly víc vlasaté, šaty šatovité, boty byly pravé vtělení botovitosti. Stačilo se na něj podívat, aby vás rozbolela hlava.
Jenže nakonec Mort přece jen dokázal, že je obyčejný člověk. Korbel mu vypadl ze ztuhlých prstů a narazil na dlaždice, do kterých se okamžitě zakously kapky a pramínky vylité mačkadlice. Vyděšeně ukázal na protější zeď a ústa se mu otevřela v neslyšném výkřiku.
Štamgasti se vrátili ke svým rozhovorům a kartám, protože věci začaly být takové, jaké být mají. Mort teď jednal naprosto přirozeně. Hospodský, který dostal důkaz o tom, že je jeho zboží nepoškozené, se nahnul přes pult a uklidňujícím gestem ho poklepal po rameni.
„To bude dobrý,“ prohlásil. „Lidi to vobčas takhle veme. Budete mít nějakej ten tejden bolení hlavy, ale z toho si nic nedělejte, stačí kapka mačkadlice a budete zasejc Jůra!“
Je zjištěno, že nejlepší lék na kocovinu z mačkadlice je ve skutečnosti psí chlup, i když by to spíš měl být žraločí zub nebo přejetí buldozerem.
Jenže Mort jen dál ukazoval a pak zabreptal roztřeseným hlasem: „Copak vy to nevidíte? Prochází to stěnou! Prochází to přímo zdí!“
„Když se jeden poprvé nacamrá mačkadlicí, přicházej k němu ze zdí různý věci. Většinou zelený a chlupatý.“
„Ale tohle je ta mlha! Copak neslyšíte, jak syčí?“
„Jo, tak vy vidíte syčící mlhu, jo?“ Hospodský se podíval na zeď, která byla obyčejná, a když nepočítáme několik pavučin, prázdná. Naléhavost v Mortově hlase však způsobila, že pocítil určitou nejistotu. Dal by přednost obyčejným šupinatým obludám. Tam aspoň člověk věděl, na čem je.
„Prochází napříč místností! Cožpak to necítíte?“
Hosté se podívali jeden po druhém. Mort v nich vzbuzoval nejistotu. Jeden nebo dva později připustili, že pocítili něco jako ledové zalechtání, ale to mohlo být poruchou trávení.
Mort ustoupil a rukama sevřel okraj pultu. Na okamžik se roztřásl.
„Heleďte,“ začal hospodský, „sranda je sranda, ale…“
„Předtím jste na sobě měl zelenou košili!“
Hospodský sklopil oči na břicho. V hlase mu zazněla hrůza.
„Před čím?“ zasípal. K jeho úžasu, a dřív než jeho ruka stačila dokončit kradmou cestu k obušku pod pultem, se Mort nahnul přes pult a chytil ho za zástěru.