Holmes se tiše zasmál a zamnul si ruce.
„Tento případ jeví nepochybně osobité rysy,“ pravil. „Kolik času uplynulo od chvíle, co jste zajela za záhyb cesty, až do okamžiku, kdy jste zpozorovala, že cesta je liduprázdná?“
„Dvě nebo tři minuty.“
„Cestou se tudíž vrátit nemohl a vy říkáte, že v těch místech nevede žádná odbočka?“
„Nikoli.“
„Pak tedy zajisté použil pěšiny na jedné či druhé straně.“
„Nemohl se dát k vřesovišti, jinak bych ho byla zahlédla.“
„Dospíváme vylučovací metodou tedy k závěru, že zamířil k charlingtonskému statku, který podle vašeho sdělení leží uprostřed vlastních pozemků po jedné straně cesty. Ještě něco?“
„Už nic, pane Holmesi, jenom to, že jsem z toho všeho byla úplně zmatena a cítila jsem, že nebudu mít klid, dokud vás nenavštívím a neporadím se s vámi.“
Holmes seděl mlčky nějakou dobu.
„Kde je zaměstnán pán, s nímž jste zasnoubena?“ otázal se posléze.
„U Midlandské elektrické společnosti v Coventry.“
„Nechtěl vás znenadání překvapit svou návštěvou?“
„Och, pane Holmesi! Jako kdybych ho neznala!“
„Neměla jste snad jiné ctitele?“
„Několik, předtím než jsem poznala Cyrila.“
„A od té doby?“
„Toho strašlivého člověka Woodleyho, můžete-li jej nazvat ctitelem.“
„Už nikoho jiného?“
Zdálo se, že to naši sličnou klientku uvedlo do rozpaků.
„Kdo byl váš další ctitel?“ otázal se Holmes.
„Och, patrně je to pouhá domněnka, leč někdy se mi zdálo, že můj zaměstnavatel, pan Carruthers, o mne projevuje značný zájem. Jsme rádi pospolu a po večerech ho doprovázím na klavír. Nikdy ale nic neřekl. Je dokonalý gentleman. Ale to dívka vždycky pozná.“
„Ha!“ Holmesova tvář zvážněla. „Z čeho žije?“
„Je to bohatý člověk.“
„A nemá povoz a koně?“
„Nu, přinejmenším je zámožný. Jezdívá však do Londýna dvakrát či třikrát týdně. Neobyčejně se zajímá o akcie jihoafrických zlatých dolů.“
„Slečno Smithová, o jakémkoli novém vývoji událostí mě uvědomte. Mám nyní plné ruce práce, ale najdu si čas, abych váš případ trochu prošetřil. Prozatím nepodnikejte nic, o čem mě předem neuvědomíte. Sbohem a věřím, že od vás obdržíme pouze dobré zprávy.“
„Patří k ustálenému řádu přírody, že dívka jako tato má nápadníky,“ řekl Holmes, zamyšleně bafaje z dýmky, „nebývá ale zvykem, že je sledována velocipedisty jedoucími na opuštěných venkovských cestách. Nepochybně je to nějaký tajnůstkářský zbožňovatel. Nicméně shledávám u tohoto případu některé podivné a nápadné okolnosti, Watsone.“
„Že se ten cyklista objevuje vždy na témž místě?“
„Přesně tak. Především musíme vypátrat, kdo je nájemcem charlingtonského statku. A pak – co spojuje Carrutherse s Woodleym, přestože se zdá, že jde o muže tak rozdílné letory? Jak to, že se snažili oba tak usilovně vypátrat příbuzné Ralpha Smithe? A ještě jeden bod. Co je to za ménage[2], kde vychovatelka bere dvojnásobek běžného platu, ale kde nedrží koně, třebaže je dům šest mil od nádraží? To je zvláštní, Watsone, velice zvláštní.“
„Zajedete tam?“
„Nikoli, milý příteli, pojedete tam vy. Může jít o nějaké malicherné pletichy, a já kvůli tomu nemohu přerušit své druhé důležité šetření. V pondělí přijedete dopoledne do Farnhamu, ukryjete se poblíž charlingtonského vřesoviště a budete pozorovat, co se bude dít, a jednat podle vlastního uvážení. Až vyzvíte vše o obyvatelích statku, vrátíte se a podáte mi zprávu. A nyní, Watsone, už ani slůvko o téhle záležitosti, dokud nebudeme mít několik pevných opěrných bodů, s jejichž pomocí můžeme doufat, že dospějeme k rozřešení záhady.“
Od mladé dámy jsme zvěděli, že se vrací v pondělí vlakem, který odjíždí z nádraží Waterloo v 9.50. Vyrazil jsem tedy časně a stihl vlak v 9.13. Na stanici ve Farnhamu mi beze všeho ukázali cestu k charlingtonskému vřesovišti. Místo, kde mladá dáma prožila své dobrodružství, jsem si nemohl splést, protože cesta vede z jedné strany mezi otevřeným vřesovištěm a z druhé je lemována hustým tisovím, za nímž se prostírá park pyšnící se nádhernými stromy. Dva kamenné pilíře, jež tvoří bránu, byly porostlé lišejníkem a měly nahoře vytesané rozpadávající se rodové znaky: ale kromě tohoto hlavního vjezdu pro vozy jsem zpozoroval několik průlin v tisoví, kudy vedly pěšiny. Z cesty nebylo statek vidět, ale celé okolí svědčilo o zasmušilosti a rozpadu.
Vřesoviště pokrývaly zlaté pruhy kvetoucího hlodaše, který se nádherně třpytil v záři jarního slunce. Zaujal jsem postavení za jedním z těchto hlodašových keříků, abych měl výhled jak na vjezd, tak na dlouhý úsek cesty po obou stranách. Cesta byla opuštěná, když jsem z ní sešel, nyní jsem však uviděl cyklistu jedoucího z opačné strany, než jsem přišel já. Měl na sobě tmavý oblek a zahlédl jsem jeho černé vousy. Když dojel ke konci pozemků charlingtonského statku, seskočil z bicyklu, provedl kolo mezerou v živém plotě a zmizel mi z očí.
Uplynulo čtvrt hodiny a potom se objevil další cyklista. Tentokrát to byla mladá dáma přijíždějící od nádraží. Viděl jsem, jak se rozhlíží, když se přiblížila k tisovému živému plotu. O chvíli později se muž vynořil ze svého úkrytu, nasedl na velocipéd a jel za ní. V celém širém kraji se pohybovaly pouze tyto dvě postavy; půvabná dívka sedící rovně na svém bicyklu a muž jedoucí za ní, skloněný nízko nad řídítka, s jakousi podivnou pokradmostí v každém pohybu. Dívka se ohlédla, a když ho zpozorovala, zvolnila jízdu. On rovněž zpomalil. Dívka zastavila a muž také okamžité zastavil, asi dvě stě yardů za ní. Její další čin byl stejně neočekávaný jako odvážný. Pojednou hbitě otočila bicykl a rozjela se přímo k němu. Muž však nelenil a zoufale a kvapně ujížděl pryč. Zakrátko se dívka zase vracela po cestě s hlavou hrdě vztyčenou, neuznávajíc svého tichého průvodce za hodná další pozornosti. On mezitím také otočil bicykl a udržoval stejný odstup, dokud je záhyb cesty neskryl mému zraku. Zůstal jsem ve svém úkrytu a dobře jsem učinil, protože muž se za chvíli objevil znovu. Jel pomalu, zabočil k bráně statku a sestoupil z bicyklu. Několik minut jsem ho viděl stát mezi stromy. Zvedl ruce a zdálo se, že si upravuje vázanku. Potom znovu nasedl na bicykl a vzdaloval se ode mne po cestě k statku. Přeběhl jsem přes vřesoviště a nakukoval mezi stromy. V dáli jsem viděl obrysy starobylé šedé budovy s ježícími se tudorskými komíny, ale cesta vedla mezi křovinami, takže jsem už svého muže nezahlédl.