Holmes povstal a odhodil oharek cigarety do krbu. „Byl jsem náramně zabedněný, Watsone. Když jste mi ve své zprávě řekl, že jste viděl cyklistu, který, jak jste se domníval, si upravoval vázanku za křovím, mělo mi už to samo o sobě prozradit všechno. Buď jak buď, můžeme si blahopřát k neobyčejnému a v některých ohledech jedinečnému případu. Na příjezdové cestě vidím tři strážníky a jsem rád, že mladý čeledín s nimi dokáže držet krok: zdá se pravděpodobné, že ani on, ani ten zajímavý ženich neutrpěli při dnešním ranním dobrodružství zranění s vážnějšími následky. Myslím, Watsone, že jako lékař byste si měl vzít na starost slečnu Smithovou a sdělit jí, že jestliže se už zotavila, milerádi ji doprovodíme do domu její matky. Pokud se ještě dostatečně nesebrala, stačí snad naznačit, že hodláme telegrafovat jistému mladému elektrotechnikovi, a pravděpodobně se rychle vyléčí. Pokud se vás týče, pane Carruthersi, nejspíš jste učinil vše, co jste mohl, abyste napravil svou spoluúčast v zlovolném spiknutí. Zde je má navštívenka, pane, a pokud by vám má výpověď mohla být ku prospěchu při přelíčení, jsem vám k službám.“
Ve víru neustálé činnosti je pro mne mnohdy obtížné, jak si čtenář už patrně všiml, doplnit své líčení závěrečnými podrobnostmi, které zvědaví čtenáři ode mne očekávají. Po každém našem případu následoval další, a jakmile vyvrcholil, jeho účastníci navždy zmizeli z našeho zaneprázdněného života. Na konci svých záznamů jsem přece však našel krátký dovětek o tomto případu. Zaznamenal jsem si tam, že slečna Violeta Smithová se skutečně stala dědičkou značného jmění a je nyní manželkou Cyrila Mortona, staršího obchodního společníka firmy Morton a Kennedy, proslulého westminsterského elektrotechnického závodu, a že Williamson a Woodley byli postaveni před soud pro únos a veřejné násilí; první z nich dostal sedm a druhý deset let. O Carruthersově osudu nemám zapsáno nic, ale jsem přesvědčen, že soud na jeho spoluúčast pohlížel milostivě, protože Woodley měl pověst velmi nebezpečného rváče. Soudil bych, že stačilo jen pár měsíců, aby požadavkům spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Škola v Priory
Na naší malé scéně v Baker Street jsme zažili mnoho dramatických příchodů a odchodů, ale žádný nebyl tak nenadálý a překvapivý, jako když se u nás poprvé objevil Thorneycraft Huxtable, mistr svobodných umění, doktor filosofie a tak dále a tak dále. Jeho navštívenka se zdála příliš malá na to, aby unesla tíhu všech jeho akademických titulů. O několik vteřin později vešel on sám – mohutný, honosný a úctyhodný, hotové vtělení rozvahy a solidnosti. Ale sotvaže se za ním dveře zavřely, dopotácel se ke stolu a zhroutil se na zem. Jeho majestátní postava zůstala bezvládně ležet na medvědí kožešině před krbem.
Oba jsme vyskočili a několik vteřin překvapeně a mlčky zírali na tento obrovský vrak, který ztroskotal v nějaké neznámé a prudké duševní bouři. Holmes podložil našemu návštěvníkovi polštář pod hlavu a já jsem mu vpravil do úst kalíšek brandy. Masitá bledá tvář nesla stopy starostí, pod zavřenými víčky visely váčky olověné barvy, kouty úst měl pokleslé a převislá dvojitá brada byla neoholená. Límeček košile byl ušpiněný po dlouhé cestě. Na pěkně formované hlavě mu odstávaly neučesané vlasy. Ležel tu muž, kterého potkalo neštěstí.
„Co je mu, Watsone?“ zeptal se Holmes.
„Naprostá vyčerpanost – nejspíš bude jen hladový a unavený,“ řekl jsem s prstem na jeho nitkovitém pulsu, v němž proudil jen slabý pramének života.
„Zpáteční lístek z Mackletonu v severní Anglii,“ řekl Holmes při pohledu na jízdenku, kterou omdlelému vytáhl z náprsní kapsy. „Není ještě poledne. Vyjel jistě časně ráno.“
Mužova opuchlá víčka se zachvěla a vzápětí na nás vzhlédly nepřítomné šedé oči. Za chvíli muž namáhavě vstal a tvář mu zalil ruměnec.
„Promiňte mi tu slabou chvilku, pane Holmesi, jsem poněkud přepracován. S díky bych přijal šálek mléka a suchar, jistě mi bude hned lépe. Přišel jsem k vám osobně, pane Holmesi, abych měl jistotu, že mě na zpáteční cestě doprovodíte. Obával jsem se, že telegram by vás nepřesvědčil o nesmírné naléhavosti mého případu.“
„Až zase budete v pořádku –“
„Už je mi dobře. Nedovedu si tu náhlou nevolnost vysvětlit. Přál bych si, pane Holmesi, abyste se mnou odjel nejbližším vlakem do Mackletonu.“
Můj přítel zavrtěl hlavou.
„Můj spolupracovník doktor Watson vám potvrdí, že teď máme plné ruce práce. Mám vyšetřit případ s Ferrersovými listinami a v nejbližší době přijde před soud vražda v Abergavenny. Jedině neobyčejně důležitá záležitost by mě teď mohla odvolat z Londýna.“
„Důležitá!“ Náš návštěvník spráskl ruce. „Neslyšel jste nic o únosu jediného syna vévody z Holdernesse?“
„Cože? Toho bývalého ministra?“
„Tak jest. Snažili jsme se, aby se nic nedostalo do novin, ale ve včerejším Globu se o tom přece jen objevila zpráva. Domníval jsem se, že jste se už také o něčem doslechl.“
Holmes natáhl dlouhou štíhlou ruku a vytáhl ze své příruční knihovny svazek „H“.
„Holdernesse, šestý vévoda, rytíř Podvazkového řádu[3], člen tajné královské rady, baron z Beverley, earl[4] z Carstonu – to je titul! Lenní pán v Hallamshiru od roku 1900. Oženil se s Edith, dcerou sira Charlese Appledora, v roce 1888. Dědic a jediné dítě lord Saltire. Majitel asi dvou set padesáti tisíc akrů pozemků. Těžba nerostů v Lancashiru a Walesu. Adresa: Carlton House Terrace, Holdernesse Hall, Hallamshire; Carston Castle, Bangor, Wales. Lord admirality 1872, státní sekretář pro – Inu, tenhle muž nepochybné patří k nejvznešenějším poddaným koruny!“
„K nejvznešenějším a patrně také k nejbohatším. Je mi známo, pane Holmesi, že si případy vybíráte a že jste ochoten pracovat i bez odměny, když vás případ zajímá. Mohu vám však prozradit, že Jeho vévodská Milost nabízí odměnu pět tisíc liber osobě, která mu sdělí místo pobytu jeho syna, a vyplatí další tisíc liber tomu, kdo mu oznámí jméno člověka nebo lidí, kteří jeho syna unesli.“
„To je nabídka vpravdě knížecí,“ řekl Holmes. „Watsone, myslím, že doprovodíme doktora Huxtabla na jeho zpáteční cestě. A vy mi, doktore Huxtable, až dopijete to mléko, laskavě povíte, co se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo a také co s tím má co dělat doktor Thorneycraft Huxtable ze školy Priory u Mackletonu a proč přichází až po třech dnech – vidím, že jste se tak dlouho neholil – žádat o mé skromné služby.“
Když náš host snědl zákusek a vypil mléko, nabyly jeho oči opět lesku a obličej se rozjasnil. Posadil se zpříma a s velkým zaujetím a přehledem začal vyprávět.
„Především vám, pánové, musím říci, že jsem zakladatelem a ředitelem soukromé školy Priory, která je přípravkou na universitu. Snad si vybavíte mé jméno, když vám připomenu ‚Huxtablovy poznámky k Horariovi‘. Priory je rozhodně nejlepší a nejvýběrovější soukromá škola v Anglii. Lord Leverstoke, hrabě Blackwater, sir Cathcart Soames – ti všichni svěřili své syny mé péči. Vrcholného uznání se ovšem mé škole dostalo před třemi týdny, když sám vévoda z Holdernesse za mnou poslal svého tajemníka pana Jamese Wildera a ten mi sdělil, že se vévoda rozhodl vložit do mých rukou péči o vzdělání svého jediného syna a dědice, mladého lorda Saltira. Pochopitelně jsem netušil, že tato zpráva je předzvěstí nejstrašnějšího neštěstí v mém životě.