„Přesto prese všechno je ten nález významný,“ řekl Holmes. „Teď nám ale povězte něco víc o předmětech, která se vám zdají pro objasnění případu důležité.“
„Na stole jsem našel ten váček na tabák.“
„Na které straně stolu?“
„Ležel uprostřed. Je z drsné, srstnaté tulení kůže a zavazuje se koženým řemínkem. Na koženém jazýčku uvnitř jsou písmena P. C. Obsahoval asi půl unce silného námořnického tabáku.“
„Výborně! Co dále?“
Stanley Hopkins vytáhl z kapsy hnědý zápisník. Vnější desky byly odřené, listy vybledlé. Na první stránce stála písmena J. H. N. a datum 1883. Holmes položil zápisník na stůl a podle svého zvyku jej zevrubně zkoumal, zatímco Hopkins a já jsme mu nahlíželi přes rameno. Na druhé straně stála písmena C.P.R. a poté následovalo několik listů pokrytých číslicemi. Jiné záhlaví znělo Argentina, další Costarica, ještě další San Paulo a po každém z nich následovaly stránky značek a číslic.
„Co o tom soudíte?“ zeptal se Holmes.
„Vypadá to jako seznamy burzovních cenných papírů. Myslel jsem, že J.H.N. jsou počáteční písmena jména nějakého makléře a ten C.P.R. je snad jeho klient.“
„Zkuste to s Kanadskou pacifickou železnicí – Canadian Pacific Railway,“ pravil Holmes.
Stanley Hopkins procedil mezi zuby kletbu a zaťatou pěstí se udeřil do stehna.
„Jsem to ale osel!“ zvolal. „Je to samozřejmě tak, jak říkáte. Pak už jen zbývá vyřešit iniciály J.H.N. Prohlédl jsem si staré burzovní záznamy a v roce 1883 jsem mezi burzovními makléři a senzály[5] nenašel nikoho, jehož jméno by těmito písmeny začínalo. Nicméně mám dojem, že je to naše nejdůležitější vodítko. Zajisté připustíte, pane Holmesi, že jsou to iniciály oné druhé osoby, která byla v chatě – jinými slovy: počáteční písmena vrahova jména. Rovněž trvám na tom, že tento doklad týkající se cenných papírů nám poskytuje první náznak o pohnutce zločinu.“
Na tváři Sherlocka Holmese bylo vidět, že je tímto novým vývojem zaražen.
„Musím uznat oba vaše body,“ pravil můj přítel. „Přiznávám, že jsem o zápisníku ve zprávě o předběžném šetření nečetl. Tím se mění teorie, kterou jsem si zatím o případu utvořil. Snažil jste se vypátrat některé cenné papíry v zápisníku uvedené?“
„Vedeme v tomto směru pátrání, ale úplný rejstřík akcionářů zmíněných jihoamerických společností se bohužel nachází v Jižní Americe. Uplyne patrně několik neděl, než majitele akcií zjistíme.“
Holmes mezitím prohlížel desky zápisníku pod lupou. „Vidím tu cosi tmavého,“ pravil.
„Ano, pane. Je to skvrna od krve. Říkal jsem vám, že jsem zápisník zvedl z podlahy.“
„Byla na něm ta krvavá skvrna nahoře, nebo dole?“
„Byla na straně obrácené k podlaze.“
„To ovšem svědčí o tom, že zápisník padl na zem až po spáchání zločinu.“
„Přesně tak, pane Holmesi. Uvažoval jsem o tom a usoudil jsem, že vrah zápisník upustil při svém kvapném útěku. Ležel poblíž dveří.“
„Předpokládám, že v pozůstalosti žádný z těch cenných papírů nalezen nebyl.“
„Nikoli, pane.“
„Máte důvodné podezření, že bylo něco uloupeno?“
„Nikoli, pane. Zdá se, že na nic nebylo sáhnuto.“
„Dobrotivé nebe, toť opravdu neobyčejně zajímavý případ. Nalezl se tam také nůž, že ano?“
„Ano, nůž v pouzdře. Ležel u nohou mrtvého. Paní Careyová v něm poznala majetek svého muže.“
Holmes se na chvíli zamyslel.
„Věru,“ řekl posléze, „myslím, že si přece jen s vámi vyjedu, abych se porozhlédl po místě činu.“
Stanley Hopkins vykřikl radostí.
„Děkuji vám, pane. Spadl mi kámen ze srdce.“
Holmes inspektorovi vyčítavě pohrozil prstem.
„Před týdnem by to pro mne byl snazší úkol,“ pravil. „Ale ani teď nebude má návštěva zcela bez užitku. Watsone, můžete-li se uvolnit, budu velmi rád, když mě doprovodíte. Objednejte laskavě fiakr, Hopkinsi, a za čtvrt hodiny můžeme vyjet do Forest Row.“
Vystoupili jsme na malém venkovském nádraží a několik mil jsme jeli zbytky rozlehlých lesů, kdysi částí oné obrovské lesní divočiny, která tak dlouho zadržovala saské nájezdníky – jedním z oněch neproniknutelných „wealdů“, jež byly šedesát let baštou Británie. Viděli jsme rozsáhlé mýtiny, na nichž vznikly první železné hutě a kde byly vyvrácené stromy, neboť se jich používalo jako paliva při tavbě rudy. Tento průmyslový obor strhla na sebe nyní bohatší ložiska na severu země, a kromě zpustošených lesů a velikých jam v zemi už zde nic nepřipomíná rušnou minulost. Klikatá cesta mezi poli vedla k rozlehlému kamennému domu, který stál na pasece. Poblíž silnice, obklopený ze tří stran křovinami, spatřili jsme malý dřevěný domek; dveřmi a jedním oknem byl obrácený k nám. Octli jsme se na scéně vraždy.
Stanley Hopkins nás nejprve zavedl do stavení, kde nás představil hubené, šedovlasé ženě, vdově po zavražděném, jejíž vyzáblá tvář, zbrázděná hlubokými vráskami, a zrudlé oči s uhýbavým výrazem hrůzy prozrazovaly léta strádání a špatného zacházení, jež byla nucena snášet. Byla s ní její dcera, bledá, plavovlasá dívka. Vzdorovitě po nás blýskla očima a řekla nám, že je ráda, že její otec je mrtev. Prohlásila, že blahořečí ruce, která ho sprovodila ze světa. Byla to strašná domácnost, jakou si Černý Petr vytvořil, a pocítili jsme úlevu, když jsme se opět octli na slunci a kráčeli po poli pěšinkou vyšlapanou nohama mrtvého.
Chata byla prosté obydlí s dřevěnými stěnami, jednoduchou střechou, jedním oknem vedle dveří a druhým v protější stěně. Stanley Hopkins vytáhl z kapsy klíč a sklonil se, aby odemkl, když tu s pozorným a překvapeným výrazem na tváři se pojednou zarazil.
„Někdo si pohrával se zámkem,“ řekl.
A skutečně – měl pravdu. Dveřní výplň byla poškrábaná a porušeným nátěrem prosvítalo bílé dřevo, jako by se vše stalo teprve před chvílí. Holmes prozkoumal okno.
„Někdo se pokoušel násilím je otevřít. Ať už to ale byl kdokoli, vniknout dovnitř se mu nepodařilo. Nepochybně nějaký lupič amatér.“
„Je to nanejvýš podivné,“ pravil inspektor. „Přísahal bych, že tyhle stopy tu včera večer ještě nebyly.“
„Možná že to udělal některý zvědavý vesničan,“ nadhodil jsem.
„To je velice nepravděpodobné. Málokterý by se odvážil vstoupit na zdejší pozemky, a tím méně by se pokoušel vniknout násilím do kajuty. Co o tom soudíte, pane Holmesi?“
„Soudím, že štěstěna je nám velmi nakloněna.“
„Myslíte tím, že se ta osoba ještě vrátí?“
„Nejspíš ano. Přišla sem v domnění, že nalezne dveře otevřené. Pokusila se vypáčit zámek čepelí malého perořízku. To se jí nepovedlo. Co tedy asi učiní?“
„Přijde příští noci znovu – s vhodnějším nástrojem.“
„To se domnívám také. A dopustili bychom se chyby, kdybychom tu nebyli, abychom ji mohli přivítat. Zatím mi dovolte, abych si prohlédl vnitřek kajuty.“
Stopy tragédie už byly odstraněny, avšak v malé místnosti zůstalo všechno zařízení tak, jak bylo oné noci, kdy byl zločin spáchán. Dvě hodiny zkoumal Holmes s krajně napjatou pozorností předmět za předmětem, avšak výraz jeho tváře zřetelně prozrazoval, že pátrání není úspěšné. Svou trpělivou prohlídku přerušil pouze jednou.