„Obdivuhodné!“ zvolal Hopkins. „Obdivuhodné!“
„Musíte se co nejdříve postarat o propuštění mladého Neligana,“ řekl Holmes, „dlužíte mu omluvu. Plechová skříňka mu musí být vrácena, ale ty cenné papíry, které Peter Carey prodal, jsou bohužel navždy ztracené. Venku stojí drožka, Hopkinsi; můžete si v ní svého muže odvézt. Budete-li mě potřebovat při soudním přelíčení, sdělím vám přesnou adresu později – já a Watson budeme v Norsku.“
Charles Augustus Milverton
Události, o nichž budu nyní mluvit, odehrály se před řadou let, ale přesto se o nich zmiňuji s jistým ostychem. Ani při nejkrajnější opatrnosti a rezervovanosti nebylo možno tato fakta zveřejnit: až teď, kdy hlavní postava je už mimo dosah lidských zákonů, a jestliže neuvedu některé podrobnosti, lze tento příběh vyprávět tak, aby nikomu neuškodil. Zaznamenává zkušenost, která byla v životě Sherlocka Holmese i v životě mém zcela ojedinělá. Čtenář mi promine, zamlčím-li časové či jiné údaje, podle nichž by mohl odhalit skutečnost.
Jednoho studeného, mrazivého zimního večera jsme se vrátili s Holmesem kolem šesté z večerní procházky. Když Holmes rozsvítil stolní lampu, padlo světlo na vizitku na stole. Pohlédl na ni a potom ji s výkřikem odporu hodil na podlahu. Zvedl jsem vizitku a četclass="underline"
CHARLES AUGUSTUS MILVERTON
Appledore Towers
Hampstead
Jednatel
„Kdo je to?“ zeptal jsem se.
„Nejhorší člověk v Londýně,“ odpověděl Holmes, když usedl a natáhl si nohy ke krbu. „Stojí něco vzadu na vizitce?“
Obrátil jsem ji.
„Přijdu v 6.30. – C.A.M.,“ četl jsem.
„Hm! Už by tu měl být co nevidět. Nemíváte takový nepříjemný, úzkostlivý pocit mrazení, Watsone, když v zoologické zahradě stojíte u hadí klece a pozorujete kluzké, slizké plazy se zploštělou, potměšilou hlavou a zlovolnýma očima? Víte, právě takovým dojmem na mne působí Milverton. Za své kariéry jsem měl co činit s padesáti vrahy, ale ani ten nejhorší z nich ve mně nevzbudil takový odpor, jaký cítím k tomuhle člověku. Nicméně se nemohu vyhnout tomu, abych s ním obchodně nejednal – přichází vlastně na mé pozvání.“
„Kdo to ale je?“
„Povím vám to, Watsone. Je to král všech vyděračů. Ať se nebesa smilují nad mužem a především nad ženou, jejichž tajemství a pověsti se Milverton zmocní. S usměvavou tváří a se srdcem z mramoru je bude ždímat a ždímat, dokud jeho oběti nadobro nevykrvácí. Je svým způsobem neobyčejně schopný a jistě by se byl dobře uplatnil v některém jiném, poctivějším povolání. Jeho metoda vypadá asi takhle: dá o sobě rozšířit zprávu, že je ochoten zaplatit velmi vysoké částky za dopisy, které kompromitují bohaté nebo společensky vysoce postavené osoby. Materiály ho zásobuji nejen proradní sloužící, ale mnohdy i elegantní darebáci, kteří se vetřeli do důvěry a přízně lehkověrných žen. A on není skoupý. Vím náhodou, že za dvouřádkový vzkaz zaplatil jistému lokajovi sedm set liber – a dohnal tak jednu vznešenou rodinu ke zkáze. Všechno, co se objeví na trhu, doputuje k Milvertonovi, a v tomhle velkoměstě se najdou stovky lidí, kteří při vyslovení jeho jména zblednou jak stěna. Nikdo neví, kdy je zmáčkne do kleští, neboť Milverton je natolik bohatý a prohnaný, že nepracuje jen tok z ruky do úst. Dovede čekat i několik let, než vynese kartu ve chvíli, kdy mu kyne nejvyšší výhra. Řekl jsem, že je to ten nejhorší člověk v Londýně, a rád bych se vás zeptal, dá-li se vůbec srovnávat darebák, jenž v záchvatu horkokrevnosti zmlátí svého spolčence, s tímhle člověkem, který metodicky a promyšleně trýzní duši a cupuje nervy jen proto, aby zmnožil své beztak početné měšce peněz?“
Málokdy jsem svého přítele slyšel mluvit tak procítěně.
„Nepochybně,“ řekl jsem, „je ten člověk v dosahu zákona?“
„Teoreticky ovšem ano, prakticky však nikoliv. Co by kupříkladu některé ženě prospělo, kdyby ho na několik měsíců přivedla do vězení? Jen by tím bezprostředně přivodila vlastní zkázu. Jeho oběti se mu neodvažují oplatit ránu. Kdyby začal jednou vydírat někoho nevinného, potom bychom ho dostali: on však je prohnaný jako sám ďábel. Ne, ne – musíme najít jiný způsob, jak ho zdolat.“
„A proč k nám přijde?“
„Protože jedna vznešená klientka svěřila svůj žalostný případ do mých rukou. Je to lady Eva Brackwellová, nejkrásnější débutante[6] minulé sezóny. Za dva týdny má uzavřít sňatek s earlem z Dovercourtu. Nekouká jejích nemoudrých dopisů – nemoudrých, Watsone, nic víc – které napsala jednomu chudému venkovskému šlechtici, se ten padouch zmocnil. Ty dopisy stačí k tomu, aby ze svatby sešlo. Milverton hodlá dopisy poslat earlovi, jestliže mu za ně nebude zaplacena vysoká částka. Byl jsem pověřen, abych se s ním sešel a dojednal co nejpříznivější podmínky.“
V té chvíli se dole na ulici ozval dusot kopyt a rachot kol. Když jsem vyhlédl, spatřil jsem impozantní kočár s párem koní. Jasné svítilny ozařovaly hladké boky ušlechtilých hnědáků. Lokaj otevřel dvířka a z kočáru vystoupil tlustý muž v huňatém astrachánovém kožichu. O minutu později stál už v našem pokoji.
Charles Augustus Milverton byl asi padesátník s velkou hlavou, kulatou, blahobytnou bezvousou tváří, strnulým úsměvem a bystrýma šedýma očima, které se jasně leskly za velkými brýlemi v zlatých obroučkách. V jeho zevnějšku bylo něco z blahovůle pana Pickwicka, a ten dojem mařil jen jeho utkvělý neupřímný úsměv a tvrdý lesk neklidných a pronikavých očí. Hlas měl hladký a přívětivý stejně jako obličej – když popošel kupředu s nataženou buclatou rukou a zamumlal, jak lituje, že nás nezastihl už při své první návštěvě.
Holmes podávanou ruku přehlédl a zadíval se na něho s tváří jakoby vytesanou ze žuly. Milvertonův úsměv se rozšířil; pokrčil rameny, svlékl kožich, pomalu a rozvážně jej přehodil přes opěradlo křesla a posadil se.
„Tenhle pán,“ řekl a ukázal směrem ke mně. „Je diskrétní? Dá se před ním mluvit?“
„Doktor Watson je můj přítel a společník.“
„Jak si přejete, pane Holmesi. Ozval jsem se jen v zájmu vaší klientky. Jde o velmi choulostivou záležitost –“
„Doktor Watson už o ní slyšel.“
„Takže můžeme přikročit k jednání. Pravíte, že zastupujete lady Evu. Dala vám plnou moc k přijetí mých podmínek?“
„Jak zní vaše podmínky?“
„Sedm tisíc liber.“
„A druhá možnost?“
„Milý pane, je mi trapné o tom mluvit, ale jestliže do čtrnáctého peníze nedostanu, pak se ta svatba zcela jistě osmnáctého konat nebude.“ Jeho nesnesitelný úsměv nemohl být samolibější. Holmes se na chvilku zamyslel.
„Zdá se mi,“ řekl posléze, „že to všechno považujete za víc než samozřejmé. Přirozeně, s obsahem těch dopisů jsem seznámen. Má klientka zajisté učiní, co jí poradím. Doporučím jí, aby svému nastávajícímu manželovi všechno pověděla a spolehla se na jeho velkomyslnost.“