Lestrade se zasmál.
„Víte, pane Holmesi, proč bych to zapíral, opravdu mám něco na srdci. Je to věc tak pošetilá, že jsem vás tím nechtěl obtěžovat. Na druhé straně, třebaže triviální, je nepochybně divná a vím, že máte rád všechno nezvyklé. Podle mého mínění je to však spíš případ pro doktora Watsona než pro vás.“
„Nemoc?“ otázal jsem se.
„Šílenství. A přitom podivná forma šílenství. Sotva by vás napadlo, že v dnešní době může žít člověk, který do té míry nenávidí Napoleona, že rozbije každé jeho zpodobení, jakmile je spatří.“
Holmes se pohodlně usadil v křesle.
„To není nic pro mne,“ prohlásil.
„Tak jest. To jsem také říkal. Jenomže když se ten muž dopustí vloupání, aby rozbíjel sochy, které mu nepatří, přestává to být jen věcí lékaře a přechází do sféry policie.“
Holmes se opět napřímil.
„Vloupání! To zní mnohem zajímavěji. Povězte mi podrobnosti.“
Lestrade vytáhl úřední zápisník a listováním v něm si osvěžoval paměť.
„První případ byl hlášen před čtyřmi dny,“ řekl. „Došlo k němu na Kennington Road v obchodě Morse Hudsona, který prodává obrazy a sochy. Prodavač na chvíli odešel z prodejní místnosti, ale vtom zaslechl silnou ránu, a jakmile přispěchal, uviděl napadrť rozbitou sádrovou bystu Napoleona, která předtím s několika jinými uměleckými výtvory stála na pultě. Vyřítil se na ulici, ale přestože několik kolemjdoucích prohlásilo, že si povšimli, jak z krámu vybělil nějaký muž, prodavač nikoho neviděl a nepodařilo se mu zjistit, kdo byl ten darebák. Zdálo se, že jde o nesmyslný vandalský kousek, jaký se občas přihází, a tak to také ohlásil strážníkovi, který měl ve čtvrti službu. Sádrový odlitek měl hodnotu pouhých několika šilinků a celá záležitost vypadala příliš dětinsky, než aby stála za zvláštní vyšetřování.
Druhý případ však byl vážnější a také podivnější. Odehrál se teprve v noci na dnešek.
Na Kennington Road, několik set kroků od obchodu Morse Hudsona, bydlí velmi známý praktický lékař, doktor Barnicot, který má jednu z nejrozvětvenějších praxí na jižním břehu Temže. Byt a hlavní ordinaci má na Kennington Road, ale filiální ordinaci a výdejnu léků v Lower Brixton Road, což je odtamtud dvě míle. Zmíněný doktor Barnicot je nadšeným obdivovatelem Napoleona a jeho dům je plný knih, portrétů a památek na francouzského císaře. Přednedávnem koupil u Morse Hudsona dva sádrové odlitky Napoleonovy hlavy od francouzského sochaře Devina. Jednu z nich postavil v hale domu na Kennington Road a druhou na krbovou římsu ordinace v Lower Brixton Road. Když doktor Barnicot dnes ráno vyšel z ložnice, s úžasem zjistil, že se v noci někdo vloupal do domu, ale kromě sádrové hlavy v hale nic neodcizil. Pachatel vynesl bystu ven a vztekle ji rozbil o zahradní zeď, u které byly sádrové úlomky nalezeny.“
Holmes si zamnul ruce.
„To je rozhodně něco nového,“ řekl.
„Myslel jsem si, že se vám to bude zamlouvat. Ale ještě jsem neskončil. Doktor Barnicot přišel o dvanácté hodině do své filiální ordinace a dokážete si jistě představit, jak byl ohromen, když viděl, že v noci někdo otevřel okno a že střepy jeho druhé bysty jsou rozházené po celé místnosti. Někdo ji rozbil napadrť tam, kde stála. Ani v jednom případě jsme nenalezli stopy, které by nám poskytly vodítko, kde hledat zločince nebo šílence, jenž tyto zlovolné činy spáchal. Nuže, pane Holmesi, teď znáte fakta.“
„Jsou neobyčejná, neřkuli groteskní,“ řekl Holmes. „Smím se otázat, zda obě bysty rozbité u doktora Barnicota byly přesnými kopiemi té, která byla zničena v obchodě Morse Hudsona?“
„Byly to odlitky pořízené z téže formy.“
„Tento fakt rozhodně odporuje teorii, že muž, který je rozbíjí, byl ovlivněn nějakou povšechnou nenávistí vůči Napoleonovi. Když uvážíme, kolik set soch slavného císaře v Londýně existuje, bylo by věru až příliš nápadnou shodou okolností, kdyby nevyběravý obrazoborec zahájil své dílo ničením tří odlitků téže bysty.“
„Nu, to jsem si také myslel,“ řekl Lestrade. „Jenže Morse Hudson má jediný obchod s bystami v téhle části Londýna a několik let měl v krámě jedině tyto tři Napoleonovy bysty. A třebaže se podle vašich slov v Londýně vyskytují stovky císařových soch, je velmi pravděpodobné, že se v tomhle okrese nalézaly pouze ty tři. Proto místní fanatik začal s nimi. Co o tom soudíte, doktore Watsone?“
„Projevy monomanie jsou neomezené,“ odpověděl jsem. „Existuje porucha, kterou moderní francouzští psychologové nazvali idée fixe[7]; ve své podstatě může být zcela nevinná a může být provázena jinak naprostou normalitou. U člověka, který o Napoleonovi mnoho četl nebo který trpí nějakou dědičnou rodinnou nemocí v důsledku ‚velké války‘, může se vyvinout idée fixe a on se pak pod jejím vlivem může dopustit fantastických činů.“
„To se mi nějak nezdá, milý Watsone,“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou, „poněvadž žádná idée fixe by vašemu zajímavému monomaniakovi nepomohla zjistit, kde se podobné bysty nalézají.“
„Nu, jak si to tedy vysvětlujete vy?“
„Ani se o to nepokouším. Chci pouze poznamenat, že ve výstředním počínání toho pána je jistá metoda. Kupříkladu u doktora Barnicota, kde by hluk mohl probudit rodinu, vynesl pachatel bystu před dům a potom teprve ji rozbil, zatímco v ordinaci, kde mu podobné nebezpečí nehrozilo, rozbil ji na místě. Na první pohled se celá ta věc zdá směšně malicherná, ale netroufám si tvrdit o ničem, že je to triviální, uvážím-li, že některé z mých nejklasičtějších případů začínaly stejně málo slibně. Vzpomínáte si, Watsone, že na ten hrozný případ Abernattyho rodiny mě nejprve upozornilo to, jak hluboko se petržel za dusného dne ponořila do másla. Proto si nemohu dovolit vysmívat se vašim třem rozbitým bystám, Lestrade. Budu vám neobyčejně zavázán, jestliže mi oznámíte jakýkoli další vývoj v tomto neobyčejném sledu událostí.“
K vývoji, o jehož oznámeni můj přítel žádal, došlo rychleji a měl nekonečně tragičtější podobu, než si Holmes dokázal představit. Druhý den ráno jsem se oblékal v ložnici, když se ozvalo zaklepání na dveře a vešel Holmes s telegramem v ruce. Přečetl jej nahlas:
„Prijedte okamzite 131 Pitt Street. Kensington – Lestrade.“
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Nevím – může to být cokoli. Mám ale podezření, že jde o pokračování té historky se sochami. Vypadá to, že náš přítel obrazoborec zahájil činnost v další londýnské čtvrti. Káva je na stole, Watsone, a přede dveřmi čeká drožka.“
Za půl hodiny jsme dorazili do Pitt Street, poklidné uličky v těsném sousedství jedné z nejrušnějších tepen londýnského života. Dům číslo 131 stál v řadě navzájem si podobných nanicovatých, úctyhodných a naprosto neromantických obydlí. Když jsme se přiblížili, spatřili jsme, že se u zábradlí před domem tísní zástup zvědavců. Holmes si hvízdl.
„Namouvěru, tohle bude přinejmenším pokus o vraždu. Nic menšího pozornost londýnského poslíčka neupoutá. Nakloněná ramena a natažený krk tamhletoho chasníka jasně prozrazují, že běží o násilný čin. Co to, Watsone? Horní schod je umytý a ostatní schody jsou suché. Ale je tu beztak dosti šlápot. Hle, Lestrade stojí u průčelního okna a zakrátko se dovíme všechno.“
Policista nás přijal s velmi vážnou tváři a uvedl nás do obývacího pokoje, v němž sem tam přecházel velmi neupravený a rozčilený starší pán ve flanelovém županu. Představil nám ho jako majitele domu – pana Horace Harkera z Centrálního tiskového syndikátu.