Nejdůležitějším faktem je, že perlu měl on a že v době, kdy ji měl u sebe, byl stíhán policií. Uchýlil se tedy do dílny, kde pracoval, a věděl, že mu zbývá pouze několik minut, aby ukryl tu nesmírně cennou kořist, která by u něho byla nalezena při osobní prohlídce. Na chodbě se sušilo šest sádrových odlitků Napoleona. Jeden byl ještě měkký. Obratný dělník Beppo vydloubl v měkké sádře malý důlek, vložil do něho perlu a několika šikovnými pohyby otvor zase zakryl. Byl to skvělý úkryt. Nikdo na něj nemohl přijít. Jenže Beppo byl odsouzen na rok do vězení a mezitím se těch šest byst rozešlo po Londýně. Nevěděl, ve které z nich je jeho poklad uschován. To mohl poznat pouze tak, že je rozbil. Kdyby zatřásl bystou, nic by nezjistil, neboť sádra byla vlhká a perla se k ní pravděpodobně přilepila – a to se také opravdu stalo. Beppo si nezoufal a jal se pátrat s neobyčejnou vynalézavostí a vytrvalostí. Přes bratrance, který pracuje u firmy Gelder, zjistil, které obchody ty bysty koupily. Podařilo se mu najít zaměstnání u Morse Hudsona a tři z byst vystopoval. V žádné však perlu nenašel. Potom s pomocí nějakého jiného italského zaměstnance se mu podařilo vypátrat, komu byly prodány tři zbývající bysty. První byla u Harkera. Tam ho sledoval jeho spolčenec, který Beppa obvinil, že perlu zašantročil, a při šarvátce ho Beppo probodl.“
„Když to byl jeho spolčenec, proč u sebe nosil jeho fotografii?“ zeptal jsem se.
„Aby ho mohl vypátrat, kdyby se na něho potřeboval zeptat nějaké třetí osoby. To zřejmě byl důvod. Po té vraždě jsem předpokládal, že Beppo svou činnost spíše urychlí než zpomalí. Obával se, že policie odhalí jeho tajemství, a proto si pospíšil, aby nebyl předstižen. Nemohl jsem ovšem vědět, zda perlu nenašel v Harkerově bystě. Dokonce jsem si ani nebyl jist, že o tu perlu jde; bylo mi však jasné, že něco hledá, neboť bystu nesl kolem jiných domů, aby ji mohl rozbít v zahradě, do které dopadalo světlo pouliční svítilny. Protože Harkerova bysta byla jednou ze tří, byla pravděpodobnost, že v ní perla nebude, dva ku jedné, jak jsem říkal. Zbývaly dvě bysty, a bylo nabíledni, že nejprve půjde pro tu londýnskou. Varoval jsem obyvatele domu, abych zabránil další tragédii, odjeli jsme tam a dospěli k zdárnému výsledku. Tehdy jsem ovšem už věděl, že jde o perlu Borgiů. Jméno Borgiů a jméno zavražděného uvedly události ve vzájemnou souvislost. Zůstávala jediná bysta – v Readingu – a v té perla musela být. Koupil jsem ji od majitele za vaší přítomnosti – a tady ji máte.“
Chvíli jsme seděli mlčky.
„Nu,“ řekl Lestrade, „viděl jsem vás pracovat už v mnoha případech, pane Holmesi, ale myslím, že odbornější práci jsem ještě nepoznal. My ve Scotland Yardu na vás nežárlíme. Nikoli, pane, jsme na vás velice hrdí, a kdybyste zítra přišel, nenajde se od nejstaršího inspektora až po nejmladšího strážníka jediný muž, který by vám s radostí nestiskl ruku.“
„Děkuji vám!“ řekl Holmes, „děkuji vám!“ A když se odvrátil, zdálo se mi, že zjihl dojetím víc, než jsem to u něho kdy zažil. Za chvíli však už byl zase tím starým, chladně a prakticky uvažujícím logikem. „Uložte perlu do sejfu, Watsone,“ řekl, „a vytáhněte dokumenty o případu padělatelů Conk-Singleton. Sbohem, Lestrade. A kdybyste se setkal s nějakým menším problémem, rád vám – budu-li moci – dám několik rad, jak jej rozřešit.“
Tři studenti
Bylo to v roce 1895, kdy shoda okolností, které nehodlám rozvádět, přivedla Sherlocka Holmese a mě na několik týdnů do jednoho z našich proslulých universitních měst. Během pobytu jsme tam zažili menší, ale poučné dobrodružství, o němž chci dnes vyprávět. Je zřejmé, že uvádět jakékoli okolností, které by čtenáři umožnily přesně určit název koleje či jméno pachatele, by bylo neuvážené a škodlivé. Bude lépe, upadne-li ten trapný skandál do zapomnění. Při zachování patřičné diskrétnosti však lze tento případ popsat, neboť mi umožňuje demonstrovat některé pozoruhodné vlastnosti mého přítele. Při výkladu se proto vynasnažím vyhnout se údajům, jež by události umístily do určitého města či poskytly vodítko, o jaké osoby šlo.
V té době jsme měli zařízený byt v podnájmu poblíž knihovny, v níž se Sherlock Holmes věnoval obtížnému výzkumu starých anglických listin – výzkumu, který přinesl tak pozoruhodné výsledky, že se k němu v některém z mých dalších líčení patrně ještě vrátím. A tam nás také jednou večer navštívil jistý známý, pan Hilton Soames, profesor z koleje sv. Lukáše. Pan Soames byl vysoký, hubený muž nervózní a vznětlivé povahy. Znal jsem ho odjakživa jako člověka neklidného, ale tentokrát byl rozrušen do té míry, že se neovládal, a bylo zřejmé, že se mu přihodilo něco velmi neobvyklého.
„Doufám, že mi můžete obětovat několik hodin svého vzácného času, pane Holmesi. V koleji sv. Lukáše došlo k trapné příhodě, a nebýt šťastné náhody, že jste přítomen v našem městě, nevěděl bych si vůbec rady, co počít.“
„Jsem právě velmi zaneprázdněn a nepřeji si být rozptylován,“ odpověděl můj přítel. „Byl bych velice rád, kdybyste požádal o pomoc policii.“
„Ne, ne, můj milý pane, to je naprosto vyloučeno. Jakmile se zákon jednou dá do pohybu, nelze jej zastavit a tohle je právě jeden z případů, kdy v zájmu pověsti universitní koleje je nezbytně nutné vyhnout se skandálu. Vaše diskrétnost je známa stejně dobře jako vaše schopnosti a jste jediný člověk na světě, který mi může pomoci. Snažně vás žádám, pane Holmesi, učiňte, co je ve vašich silách.“
Od té doby, co byl můj přítel vytržen z příjemného prostředí Baker Street, jeho nálada nestála za nic. Zbaven svých knih s výstřižky, svých chemikálií a domáckého nepořádku, necítil se ve své kůži. Pokrčil rameny na znamení, že se jen nerad smiřuje s novým úkolem, zatímco náš návštěvník ze sebe se vzrušenými gesty chrlil svůj příběh.
„Musím vám vysvětlit, pane Holmesi, že zítra je první den zkoušek na Fortescueovo stipendium. Jsem jedním z examinátorů. Zkouším řečtinu a první téma písemné zkoušky představuje delší úryvek řeckého textu, který má kandidát přeložit. Tento úryvek je předtištěn na testu a kandidát by byl přirozeně v neobyčejné výhodě, kdyby se mohl připravit předem. Proto se přísně dohlíží na to, aby test zůstal utajen.
Dnes kolem třetí hodiny odpoledne jsem obdržel z tiskárny obtahy. Za test byla zvolena polovina kapitoly z Thukydida[8]. Musel jsem ji pečlivě pročíst, protože text musí být naprosto přesný. O půl páté jsem s touto prací ještě nebyl hotov. Slíbil jsem však, že zajdu k příteli na čaj, a tak jsem obtahy nechal ležet na stole. Byl jsem vzdálen něco přes hodinu. Je vám známo, pane Holmesi, že v naší koleji máme dvojí dveře – vnitřní jsou potažené zelenou látkou, vnější jsou z masivního dubového dřeva. Když jsem došel k vnějším dveřím, s úžasem jsem zpozoroval, že v nich vězí klíč. Na okamžik jsem se domníval, že jsem tam nechal svůj, ale ten jsem nahmatal v kapse. Pokud je mi známo, jediný duplikát má můj sluha Bannister, který pečuje o pokoj už deset let, a já naprosto nepochybuji o jeho poctivosti. Zjistil jsem, že je to opravdu jeho klíč, neboť přišel do pokoje, aby se mne zeptal, zda si přeju čaj, a když potom vyšel, velice nedbale ponechal klíč v zámku. Podle všeho můj pokoj navštívil několik málo minut po mém odchodu. Za jiných okolností by na jeho zapomnětlivosti příliš nezáleželo, ale právě dnes vedla k nanejvýš politováníhodným důsledkům.