Holmes ukázal na drobný odštěpek s písmeny NN, za nimiž byla mezera.
„Chápete?“
„Ne, bohužel ani teď –“
„Watsone – doposud jsem vám křivdil. Nejste jediný, kdo… Co mohou znamenat písmena NN? Vyskytují se na konci slova. Je vám známo, že většina tužek je označena jménem majitele firmy Johann Faber. Nevyplývá z toho, že z tužky zbyl už jen kousek, který následuje za slovem Johann?“ Naklonil stolek k elektrickému světlu. „Doufal jsem, že na hladké desce stolu najdeme nějakou stopu, jestliže vetřelec psal na tenkém papíře. Ne, nevidím nic. Pochybuji, že nám stolek ještě něco prozradí. A teď k psacímu stolu. Tahle kulička je, jak se domnívám, ta černá těstovitá hmota, o níž jste mluvil. Má zhruba tvar čtyřbokého jehlanu, a jak vidím, vyhloubeného. A jak jste říkal, zdá se, že obsahuje piliny. Věru, to je velmi zajímavé, A ten řez – vyslovená trhlina. Začíná slabým škrábancem a je zakončen dírou s nepravidelnými okraji. Jsem vám neobyčejně zavázán, že jste mě na tenhle případ upozornil, pane Soamesi. Kam vedou ty dveře?“
„Do mé ložnice.“
„Vešel jste tam od chvíle, co se to stalo?“
„Nikoli, spěchal jsem přímo k vám.“
„Rád bych se v ní porozhlédl. Vskutku krásná, starodávná komnata! Posečkáte snad laskavě okamžik, než si prohlédnu podlahu? Ne, nevidím nic. A co tenhle závěs? Jsou za ním pověšené šaty. Kdyby se někdo chtěl v tomhle pokoji schovat, vybral by si tuhle skrýš, protože postel je příliš nízká a šatník zas není dost hluboký. Doufám, že tam nikdo není?“
Z jeho poněkud nastraženého postoje jsem poznal, že Holmes je ve střehu a že je připraven na okamžitý zákrok, až závěs odtáhne. Nespatřili jsme však nic víc než troje či čtvery šaty na věšácích.
Holmes se pojednou shýbl k podlaze.
„Ejhle! Copak je to?“ řekl.
Ležel tam malý jehlan černé tmelovité hmoty, který vypadal navlas stejně jako předmět, co jsme našli v pracovně na psacím stole. Holmes si podržel hmotu v otevřené dlani u elektrického světla.
„Váš návštěvník zřejmě po sobě zanechal stopy nejen v pracovně, ale i v ložnici, pane Soamesi,“ řekl.
„Co tam jen mohl pohledávat?“
„To je snad sdostatek jasné. Vrátil jste se nečekanou cestou a jemu se dostalo předběžného varování, až když jste stál u dveří. Co mohl dělat? Vzal si všechno, co ho mohlo prozradit, a chvatně vběhl do vaší ložnice, kde se ukryl.“
„Dobrotivé nebe, pane Holmesi! To znamená, že po celou dobu, co jsem mluvil s Bannisterem, byl ten muž naším zajatcem, a my o tom neměli ani tušení?“
„Přesně tak si to vykládám.“
„Ale snad se najde ještě jiná možnost, pane Holmesi? Nevím, zda jste si všiml okna mé ložnice.“
„Jsou v něm olovem zalité tabulky ve třech okenních rámech, jeden se otevírá dovnitř a vznikne dostatečně veliký otvor, aby jím proklouzl člověk.“
„To souhlasí. Navíc je odtud částečný výhled na nádvoří a pozorovatele přitom není vidět. Vetřelec se tudy mohl dostat dovnitř, zanechal po sobě stopy, když procházel ložnicí, a posléze vyšel neuzamčenými dveřmi.“
Holmes netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Podívejme se na to z praktické stránky,“ řekl. „Pokud jsem vám dobře rozuměl, bydlí tu tři studenti, kteří používají téhož schodiště jako vy a chodí kolem vašich dveří?“
„Ano, tak tomu je.“
„A všichni tři jsou přihlášeni k té zkoušce?“
„Ano.“
„Máte snad důvod, abyste některého z nich podezíral?“
Soames zaváhal.
„To je velmi choulostivá otázka,“ řekl. „Člověk nerad někoho podezírá, když nemá důkazy.“
„Vyslechneme si vaše podezření. Já budu po těch důkazech pátrat.“
„Načrtnu vám tedy v několika větách povahové rysy tří obyvatel této budovy. Dole bydlí Gilchrist, výborný student a sportovec; hraje v universitním ragbyovém a kriketovém mužstvu a vyhrál poháry za překážkový běh a skok daleký. Je to příjemný, urostlý mládenec. Jeho otec byl známý sir Jabez Gilchrist, který se finančně zruinoval na dostizích. Mému studentovi mnoho peněz nezbylo, ale je velmi pilný a snaživý. Jistě uspěje.
O patro výš bydlí ten Ind, Daulat Ras. Je to klidný, nevyzpytatelný muž, jak už Indové většinou bývají. Studium mu jde dobře, ačkoli v řečtině není zvlášť kovaný. Pracuje vytrvale a soustavně.
V horním patře je pokoj Milese McLarena. Je to bystrý mládenec, když se trochu snaží – patří mezi nejnadanější universitní studenty, je však náladový, prostopášný a nedůsledný. V prvním roce studií chybělo jen málo, aby byl vyloučen pro hazardní hru v karty. Celý tenhle trimestr[9] už zahálí a určitě se velice obává, že při zkoušce neobstojí.“
„Podezíráte tudíž jeho?“
„Neodvažuji se jít tak daleko. Ale z těch tří se mi zdá nejméně nepravděpodobný.“
„Přesně tak. A nyní, pane Soamesi, bych se chtěl podívat na vašeho sluhu Bannistera.“
Byl to pomenší, velice bledý, hladce oholený padesátník s prošedivělými vlasy. Stále ještě na sobě nesl stopy svědčící o tom, že poklidná hladina jeho života byla nenadále rozbouřena. V tváři mu nervózně cukalo a nedokázal udržet ruce v klidu.
„Vyšetřujeme tu nešťastnou událost, Bannistere,“ oznámil mu jeho pán.
„Ano, pane.“
„Slyšel jsem,“ řekl Holmes, „že jste nechal svůj klíč ve dveřích?“
„Ano, pane.“
„Není nezvyklé, že jste tak učinil právě v den, kdy se v pokoji nalézaly zkušební otázky?“
„Je to velice nešťastná náhoda, pane. Několikrát se mi to ale stalo už předtím.“
„Kdy jste vešel do pokoje?“
„Bylo kolem půl páté. V tu dobu pije pan Soames čaj.“
„Jak dlouho jste se zdržel?“
„Když jsem zpozoroval, že pan Soames není v pokoji, vyšel jsem ihned ven.“
„Prohlížel jste si ty papíry na stole?“
„Nikoli, pane, to rozhodně ne.“
„Jak to, že jste klíč ponechal ve dveřích?“
„Držel jsem v ruce čajový podnos. Myslel jsem si, že se vrátím zpátky pro klíč. Potom jsem na to zapomněl.“
„Dají se vnější dveře zaklapnout?“
„Nikoli, pane.“
„Takže zůstaly po celou dobu otevřené?“
„Ano, pane.“
„A každý, kdo by chtěl, mohl z pokoje vyjít?“
„Ano, pane.“
„Když se pan Soames vrátil a zavolal vás, hodně vás to rozrušilo?“
„Ano, pane. Za ta dlouhá léta, co tu sloužím, se nic podobného nestalo. Téměř jsem omdlel, pane.“
„To jsem slyšel. Kde jste stál, když se vám udělalo nevolno?“
„Kde jsem stál, pane? No přece zde, u dveří.“
„To je pozoruhodné, neboť do křesla jste se posadil v koutě u okna. Proč jste pohrdl ostatními křesly?“
„To nevím, pane. Nezáleželo mi na tom, kam si sednu.“
„Skutečně se domnívám, že ani dobře nevěděl, co činí, pane Holmesi. Vypadal velmi špatně – byl smrtelně bledý.“
„Zůstal jste zde, když váš pán odešel?“
„Jenom docela krátce. Potom jsem dveře zamkl a vrátil se do svého pokoje.“
„Koho máte v podezření?“
„To bych se neodvážil říci, pane. Nevěřím, že by se na universitě našel mladý pán, který by chtěl takového činu využít k svému prospěchu. Nikoli, pane, tomu já nevěřím.“
„Děkuji vám, to stačí,“ řekl Holmes. „Ale ještě slovíčko. Žádnému z těch tří mladých pánů, o které pečujete, jste se nezmínil, že se něco stalo?“