„Ledaže by se na ten nůž svalil,“ řekl Holmes.
„Tak jest. To mě také napadlo. Nůž ale ležel několik stop od těla, takže taková možnost sotva přichází v úvahu. A mimoto známe poslední slova umírajícího. A konečně jsme v zaťaté pravici mrtvého nalezli tenhle důležitý věcný důkaz.“
Stanley Hopkins vytáhl z kapsy balíček, který otevřel. Uviděli jsme zlatý skřipec, z jehož konců visely dvě přetržené šňůrky z černého hedvábí. „Willoughby Smith měl výtečný zrak,“ dodal Hopkins. „Ten skřipec nepochybně strhl z vrahova těla nebo tváře.“
Sherlock Holmes vzal skřipec do ruky a zkoumal jej se soustředěnou pozorností a zájmem. Nasadil si skřipec na nos, pokusil se přes skla číst, přistoupil k oknu a vyhlédl do ulice, bedlivě skřipec prohlížel v jasném světle stolní lampy a nakonec se s přidušeným smíchem posadil ke stolu a napsal několik řádek na papír, který pak hodil Stanleymu Hopkinsovi.
„To je všechno, co vám mohu povědět,“ pravil. „Snad vám to přinese nějaký užitek.“
Překvapený detektiv si lístek přečetl nahlas. Stálo tam toto:
Hledá se žena z lepších kruhů, oděná jako dáma. Má pozoruhodně silný nos a oči umístěné blízko sebe. Má pokrčené čelo, mžouravý pohled a patrně kulatá ramena. Podle jistých náznaků lze soudit, že se v posledních několika měsících musela nejméně dvakrát uchýlit k optikovi. Protože má velmi silná skla a optiků není příliš mnoho, nemělo by být obtížné ji vypátrat.
Holmes se usmál Hopkinsově úžasu, který se však nepochybně jevil i na mé tváři.
„Mé závěry jsou zcela prosté,“ řekl. „Těžko bych jmenoval předmět, který nabízí lepší možnosti k vyvození závěrů o osobě jeho majitele, než je skřipec, a zejména tak pozoruhodný exemplář jako tenhle. Že patří nějaké ženě – to jsem usoudil z jemného vypracování skřipce, a ovšem i z posledních slov umírajícího. Že je to žena kultivovaná a dobře oblečená, vyplývá z toho, že skla skřipce jsou zasazena do obrouček z pravého zlata, a je nepravděpodobné, že by v jiných ohledech majitelka skřipce byla nepořádná. Sám se můžete přesvědčit, že ta sedélka vám k nosu nepřiléhají, což nasvědčuje, že zmíněná dáma má u kořene velmi silný nos. Takový nos bývá obvykle krátký, ale z tohoto pravidla se najde i dost výjimek, a proto v tomhle bodě na svém popisu nijak urputně netrvám. Já sám mám úzkou tvář, a přesto se mi nepodařilo dostat oči do středu nebo aspoň poblíž středu skel. Ta dáma má tudíž oči velice blízko u sebe. Povšimněte si, Watsone, že jde o konkávní[11], silně dioptrická skla. Dáma, která byla zvyklá dívat se celý život přes tato skla, jistě nepostrádá ani dalších výrazných rysů, které tito lidé mívají – poznali bychom to z jejího čela, očních víček a zad.“
„Ano,“ řekl jsem. „Vaše vývody jsou mi úplně jasné. Přiznám se vám však, že nechápu, jak jste dospěl k závěru, že ta žena dvakrát navštívila optika.“
Holmes uchopil skřipec do ruky.
„Povšimněte si, že obě sedélka jsou potažena proužky korku, aby netlačila do nosu. Jeden z proužků má temnější zabarvení a vypadá poněkud opotřebovaný, ale druhý je nový. Zřejmě se jeden korek utrhl a musel být nahrazen jiným. Soudím, že opotřebovaný proužek je starý nanejvýš pár měsíců. Oba jsou naprosto shodné a z toho usuzuji, že dáma navštívila podruhé tutéž firmu.“
„U všech všudy, to je úplně zázračné!“ zvolal Hopkins s nepokrytým obdivem. „Když si pomyslím, že všechny ty důkazy jsem měl v rukou, a nic jsem netušil! Nicméně – hodlám navštívit všechny londýnské optiky.“
„To jsem od vás samozřejmě očekával. A co nám ještě k tomu případu řeknete?“
„Už nic, pane Holmesi. Myslím, že teď víte všechno, co vím já – a patrně víc. Pátrali jsme, zda na silnici nebo na nádraží nebyl spatřen nějaký neznámý člověk. O nikom jsme neslyšeli. Nejde mi ale na rozum, že by ten zločin postrádal jakýkoli motiv. Nikdo nemůže naznačit ani sebemenší pohnutku.“
„V tom ohledu vám nemohu nijak pomoci. Předpokládám, že si přejete, abychom s vámi zítra odjeli na místo tragédie?“
„Pokud vás to příliš neobtěžuje, pane Holmesi. V šest hodin ráno odjíždí z nádraží Charing Gross vlak do Chathamu a mezi osmou až devátou bychom už měli být v Yoxleyské usedlosti.“
„Tak tedy tím vlakem pojedeme. Váš případ nesporně vykazuje několik velmi zajímavých rysů a s potěšením se dám do pátrání. Vida, už je pomalu jedna a bude nejlépe, když se na několik hodin prospíme. Spokojíte se snad s touhle pohovkou u krbu? Zapálím lihový vařič, a než vyrazíme, nabídnu vám šálek kávy.“
Vichřice sice polevila, ale když jsme se nazítří ráno vydali na cestu, panovala venku třeskutá zima. Viděli jsme vycházet studené zimní slunce nad pustými temžskými blaty a dlouhým, ponurým tokem řeky, který mi bude navždy připomínat, jak jsme zde na počátku naší kariéry pronásledovali onoho domorodce z Andamanských ostrovů. Po dlouhé a únavné jízdě jsme vystoupili na malém nádraží za Chathamem. Než připřáhli k bryčce koně, chvatně jsme posnídali v místním hostinci, a byli jsme proto plně přichystáni pustit se do práce, když jsme konečně dorazili do Yoxleyské usedlosti. Před zahradní brankou čekal strážník.
„Nuže, Wilsone – něco nového?“
„Nikoli, pane, nic.“
„Nepřišlo hlášení, že někde viděli nějakého cizince?“
„Ne, pane. Na stanici jsou přesvědčeni, že včera sem nepřijel ani odtud neodjel žádný cizinec.“
„Prošetřili jste hostince a penzióny?“
„Ano, pane; není v nich ubytován nikdo, koho neznáme.“
„Nu, do Chathamu je delší procházka. Kdokoli tam mohl přechodně pobýt anebo nastoupit do vlaku, aniž si ho někdo povšiml. Zde je ta zahradní pěšina, o níž jsem hovořil, pane Holmesi. Dávám vám slovo na to, že na ní včera žádné stopy nebyly.“
„Na které straně pěšiny jste viděl ty stopy v trávě?“
„Na téhle, pane. Na tomhle úzkém pruhu trávy mezi pěšinou a květinovým záhonem. Teď se stopy nedají rozeznat, ale včera byly jasně patrné.“
„Ano, ano, někdo tudy šel,“ řekl Holmes, když se sklonil nad trávník. „Naše dáma zajisté našlapovala opatrně, jen co je pravda, poněvadž na jedné straně by zanechala otisky nohou na pěšině a na druhé ještě zřetelnější stopy na měkkém záhonu, že?“
„Ano, pane, zřejmě uvažovala velice chladnokrevně.“
Spatřil jsem, že se na Holmesově tváři objevil napjatý výraz.
„Říkáte, že se tudy bezpochyby vrátila?“
„Ano, pane, jiná cesta odtud nevede.“
„Po tomhle pruhu trávy?“
„Zajisté, pane Holmesi.“
„Hm! To je velice pozoruhodný výkon – velice pozoruhodný. Nuže, myslím, že na té pěšině už nic nenajdeme. Budeme pokračovat. Předpokládám, že obvykle bývá zahradní branka otevřena, ne? Naší návštěvnici stačilo, aby prostě vešla dovnitř. Nezamýšlela spáchat vraždu, jinak by si byla jistě opatřila nějakou zbraň a nebrala by nůž z psacího stolu. Prošla chodbou a na kokosových rohožích nezanechala žádné stopy. Pak se octla v pracovně. Jak dlouho v ní byla? Nemáme nic, podle čeho bychom to posoudili.“
„Ne déle než několik minut, pane. Zapomněl jsem vám říci, že hospodyně paní Markerová krátce předtím v pracovně uklízela – asi čtvrt hodiny předtím, jak říkala.“