„Vida, časové vymezení tedy máme. Naše dáma vejde do místnosti, a co učiní? Přistoupí k psacímu stolu. Proč to činí? Určitě ne proto, aby se podívala do zásuvek. Kdyby bylo v pracovně něco cenného, jistě by to bylo zamčeno. Ne, přišla si pro něco z prostřední zásuvky. Ejhle! Co znamená tohle škrábnutí? Proč jste se mi o něm nezmínil, Hopkinsi?“
Škrábanec, který Holmes prohlížel, byl dlouhý asi čtyři palce, začínal vpravo od mosazného kování klíčové dírky a poškodil lak na stolní desce.
„Povšiml jsem si ho, pane Holmesi. Jenže kolem klíčové dírky se najdou škrábance vždycky.“
„Tohle je ale čerstvé – docela čerstvé. Podívejte, jak se v místě vrypu mosaz leskne. Starší škrábnutí by bylo zbarveno stejně jako mosazný povrch. Podívejte se na ně mým zvětšovacím sklem. A tady vidíte lak, vypadá jako zem vyhrnutá k okraji brázdy. Je tu někde paní Markerová?“
Do místnosti vešla postarší žena s truchlivým výrazem.
„Utírala jste včera ráno ten kancelářský stůl?“
„Ano, pane.“
„Všimla jste si tohohle škrábnutí?“
„Ne, pane, nevšimla.“
„Věřím vám to, poněvadž jinak byste ty kousíčky laku setřela. Kdo má k tomu zámku klíč?“
„Pan profesor. Nosí jej na řetízku od hodinek.“
„Je to jednoduchý klíč?“
„Nikoli, pane, patentní.“
„Děkuji vám, paní Markerová, můžete jít. Vida – dosahujeme určitých pokroků. Naše dáma vejde do místnosti, přistoupí k prostřední zásuvce psacího stolu, kterou otevře nebo se ji otevřít pokusí. Zatímco se tím zabývá, vkročí do pokoje mladý Willoughby Smith. Žena se ve spěchu pokouší vytáhnout klíč a stůl přitom poškrábe. Smith se na ni vrhne a ona uchopí nejbližší předmět, kterým je náhodou nožík, a bodne ho, aby se vymanila z jeho sevření. Zasazená rána však je smrtelná. Smith klesne k zemi a žena prchá, ať už s předmětem či bez předmětu, kvůli kterému přišla. Je zde služebná Susan? Mohl někdo utéci těmi dveřmi poté, co jste zaslechla výkřik, Susan?“
„Nikoli, pane, to není možné. Kdyby někdo prošel chodbou, viděla bych ho ze schodů. Kromě toho se dveře vůbec neotevřely, protože bych to byla zaslechla.“
„Tím je tedy otázka zodpovězena. Ta dáma tudíž nepochybně odešla stejnou cestou, jakou přišla. Vyrozuměl jsem, že druhá chodba vede jenom do profesorovy ložnice. Tím směrem z domu žádný východ nevede?“
„Nikoli, pane.“
„Seznámíme se tedy s panem profesorem. Vida, Hopkinsi, to je důležité, opravdu velmi důležité. Chodba k profesorovi je rovněž pokrytá kokosovými rohožemi.“
„Nu, pane, a co na tom?“
„Nechápete tu souvislost? Nevadí. Nepochybně se mýlím. Přesto se mi však zdá, že to určité náznaky poskytuje. Pojďte se mnou a představte mě.“
Prošli jsme chodbou stejně dlouhou jako chodba vedoucí do zahrady. Byla ukončena krátkým schodištěm, po němž jsme vystoupili, náš průvodce zaklepal na dveře a uvedl nás do profesorovy ložnice.
Byl to velmi prostorný pokoj, jehož stěny lemovaly nesčetné svazky knih, které se už nevešly na police a ležely na hromadách v koutech nebo byly naskládány na podlaze před knihovnou. Postel stála uprostřed pokoje a na ní, podepřen polštářem, ležel pán domu. Zřídkakdy jsem spatřil pozoruhodnější osobu. Otočil k nám vyzáblou tvář s orlím nosem a pronikavýma tmavýma očima položenýma v hlubokých důlcích pod huňatým obočím. Měl bílé vlasy a bílý plnovous, kolem úst potřísněný čímsi žlutým. Uprostřed těch rozcuchaných bílých vousů řeřavěla cigareta a pokoj byl načichlý tabákovým kouřem. Když nám podával ruku, Holmes i já jsme si povšimli, že byla rovněž žlutě zabarvená nikotinem.
„Jste kuřák, pane Holmesi?“ zeptal se vybranou angličtinou, nicméně s poněkud afektovaným přízvukem. „Prosím poslužte si cigaretou. A vy, pane? Mohu vám je doporučit, protože firma Ionides v Alexandrii je vyrábí speciálně pro mne a zasílá mi je po tisíci kusech. Zkroušeně se přiznávám, že potřebuji každé dva týdny novou zásilku. Je to zlé, velmi zlé, pane, ale starému člověku zbývá tak málo radostí. Tabák a moje práce – to je vše, co mi zůstalo.“
Holmes si zapálil cigaretu a vrhal po místnosti krátké, pátravé pohledy.
„Tabák a moje práce, teď však už jenom ten tabák!“ zvolal stařec. „Tohle přerušení práce pro mne bude osudné! Kdo mohl tu strašnou pohromu předvídat! Takový nadaný mladý muž! Ujišťuji vás, že po několikaměsíčním zaučení mi pomáhal velice vydatně. Co o té záležitosti soudíte, pane Holmesi?“
„Ještě jsem nedospěl ke konečnému úsudku.“
„Budu vám skutečně zavázán, podaří-li se vám osvětlit to, co pro nás všechny zatím zůstává pohrouženo v temnotách. Pro ubohého knihomola a mrzáka, jako jsem já, je to ochromující rána. Vy však jste člověk velice aktivní – velkorysý. Spadá to do vašeho oboru. Dokážete si zachovat duševní rovnováhu i za nepředvídaných okolností. Opravdu nám přeje štěstí, že pracujete v náš prospěch.“
Zatímco starý profesor pronášel svou řeč, přecházel Holmes po jedné straně pokoje. Povšiml jsem si, že svou cigaretu kouří neobyčejně rychle. Zřejmě sdílel zálibu našeho hostitele ve speciálních alexandrijských cigaretách.
„Věru, pane, je to drtivá rána,“ řekl stařec. „Kupa těch papírů tamhle na stolku – to je mé magnum opus[12]. Je to rozbor listin nalezených v koptských klášterech v Egyptě a v Sýrii, práce, která doslova otřese základy náboženství. Při svém chatrném zdraví bohužel nevím, zda budu schopen dílo dokončit, když jsem teď ztratil asistenta. Ale, ale, pane Holmesi, vy kouříte dokonce ještě rychleji než já.“
Holmes se usmál.
„Jsem labužník,“ řekl, vzal si z krabice další – už čtvrtou – cigaretu a připálil si ji od nedopalku cigarety, kterou právě dokuřoval. „Nebudu vás obtěžovat podrobným výslechem, pane profesore Corame, neboť jsem vyrozuměl, že jste v kritické době byl na lůžku a o zločinu nic nevíte. Položím vám pouze jednu otázku: co myslíte, že ten nešťastný mladík mínil posledními slovy ‚Profesor – byla to ona‘?“
Profesor zavrtěl hlavou.
„Susan je venkovské děvče,“ řekl, „a víte, jak tihle lidé bývají hloupí. Domnívám se, že nebohý hoch zamumlal v deliriu několik nesouvislých slov, která ona překroutila v nic neříkající vzkaz.“
„Rozumím. Vy sám pro tu tragédii vlastní vysvětlení nemáte?“
„Snad to byla nehoda nebo snad – a to pravím jen tiše a mezi námi – sebevražda. Mladí lidé mívají své skryté starosti – možná že šlo o nějakou milostnou záležitost, o níž jsme neměli nejmenší tušení. Je to pravděpodobnější předpoklad než vražda.“
„Co ale ten skřipec?“
„Och! Jsem pouhý badatel – jsem snílek. Praktické věci života nedovedu vysvětlit. Nicméně však, příteli, je třeba si uvědomit, že dárky z lásky mohou nabýt nejpodivnějších podob. Jenom si bez ostychu poslužte další cigaretou. S potěšením pozoruji, že je dovedete vychutnat. Vějíř, rukavice – kdo může povědět, jaký předmět milované osoby si člověk vezme, než skoncuje se životem? Tady ten pán hovořil o šlépějích na trávníku, leč v tomto ohledu se lze hravě dopustit omylu. Pokud jde o nůž, mohl od toho nešťastníka snadno odlétnout, když mladík klesal k zemi.
Možná že mluvím dětinsky, ale soudím, že Willoughby Smith skončil vlastní rukou.“
Zdálo se, že profesorova teorie na Holmese učinila hluboký dojem, neboť drahnou chvíli zamyšleně přecházel po pokoji a kouřil jednu cigaretu za druhou.