„Zadržte ji!“ zvolal Holmes. Několika mohutnými skoky se přenesl přes pokoj a vyrval jí z rukou malou lahvičku.
„Pozdě!“ zvolala žena a padla na postel. „Pozdě! Vypila jsem jed, než jsem vyšla z úkrytu. Hlava se mi točí! Konec na sebe nedá dlouho čekat. Žádám vás, pane, abyste nezapomněl odevzdat ten balíček.“
„Případ prostý, nicméně po některých stránkách poučný,“ poznamenal Holmes, když jsme se vraceli do Londýna. „Od samého počátku všechno záleželo na tom zlatém skřipci. Nebýt šťastné náhody, že jej umírající té ženě strhl, nevím, zda bychom ten případ někdy rozřešili. Podle silně dioptrických skel jsem usoudil, že jeho majitelka bez něho byla bezmocná a téměř slepá. Když jste mi chtěl namluvit, že ta žena kráčela po úzkém pruhu trávy a nešlápla ani jednou vedle, poznamenal jsem, jak si jistě vzpomenete, že by to byl velice pozoruhodný výkon. V duchu jsem dospěl k názoru, že to bylo naprosto vyloučené, ledaže by měla náhradní skřipec. Byl jsem tudíž nucen vážně uvažovat o předpokladu, že se ta žena nalézá dosud v domě. Když jsem si povšiml podobnosti obou chodeb, bylo mi jasné, že se v nich velmi snadno mohla splést, a z toho vyplývalo, že vešla do profesorovy ložnice. Proto jsem bedlivě sledoval všechny náznaky, které by mou teorii potvrdily, a zevrubně jsem prohledal pokoj, zda v něm nenaleznu nějaký úkryt. Zdálo se, že koberec je vcelku a že je přibitý, takže možnost, že v místnosti jsou padací dveře, nepřicházela v úvahu. Za knihami ale mohl být nějaký výklenek. Jak jistě víte, ve starých knihovnách se vyskytuje nezřídka. Povšiml jsem si, že knihy leží v hromadách všude po podlaze, ale před jednou knihovnou zůstává volné místo. Tam se patrně ty dveře nalézaly. Nenašel jsem žádné stopy, které by mi poskytly vodítko, ale koberec sám měl vhodnou šedohnědou barvu. Proto jsem vykouřil spoustu těch výtečných cigaret a popel jsem oklepával na koberec před podezřelou knihovnou. Byla to lest sice jednoduchá, ale velmi účinná. Potom jsem sešel dolů a ve vaší přítomnosti, Watsone, aniž jste poznal, kam tím vlastně mířím, jsem zjistil, že profesor Coram konzumuje víc jídla než obvykle – z čehož bylo možno se dovtípit, že se o ně dělí ještě s jednou osobou. Potom jsme znovu šli nahoru do ložnice, a když jsem převrhl krabici s cigaretami, mohl jsem si důkladně prohlédnout podlahu. Podle stop v cigaretovém popelu jsem poznal, že za naší nepřítomnosti žena ze své skrýše vyšla. Nu, Hopkinsi, jsme na nádraží Charing Cross a já vám blahopřeji k úspěšnému uzavření případu. Nepochybně se odeberete do Scotland Yardu. Myslím, Watsone, že my dva odjedeme drožkou na ruské vyslanectví.“
Zmizelý hráč ragby
Byli jsme zvyklí dostávat do Baker Street lecjaké podivné telegramy, ale vzpomínám si hlavně na ten, který nám přišel jednoho pochmurného únorového rána asi před sedmi či osmi lety a uvedl Sherlocka Holmese na čtvrthodinku do rozpaků. Byl adresován jemu a zněl takto:
Prosím očekávejte mě. Hrozné neštěstí. Zmizel hráč zítra nepostradatelný. Overton.
„Byl podán na Strandu a vypraven v deset třicet šest,“ řekl Holmes, který telegram pročítal znova a znova. „Pan Overton byl při podávám telegramu zřejmě značně rozrušen a vyjádřil se proto poněkud nesouvisle. Nu, nejspíš přijde dřív, než si prohlédnu Times, a pak se všechno dovíme. V těchhle dnech, kdy nemáme do čeho píchnout, uvítám i ten nejbezvýznamnější problém.“
Opravdu neměli jsme téměř nic na práci a naučil jsem se už těch období nečinnosti obávat, protože jsem ze zkušenosti věděl, že neobyčejně aktivní mozek mého společníka je nebezpečné ponechávat bez materiálu, jímž by se mohl zabývat. Během let jsem ho postupně zbavil návyku na drogy, který jeho pozoruhodnou kariéru kdysi ohrožoval. Věděl jsem, že za normálních podmínek po tomto umělém vzrušení nebaží, leč byl jsem si dobře vědom, že nepřítel není mrtev, ale pouze spí, a přesvědčil jsem se, že má lehký spánek a snadno se probouzí, jakmile jsem v období nečinnosti na Holmesově asketické tváři spatřil ztrápený výraz a zádumčivost v jeho vpadlých a nevyzpytatelných očích. Proto jsem blahořečil zmíněnému panu Overtonovi, ať už to byl kdokoli, že přišel s tou záhadnou zprávou a porušil klid, který mému příteli přinášel víc nebezpečí než všechny vichřice jeho bouřlivého života.
Jak jsme předpokládali, zanedlouho, po telegramu přišel i jeho odesílatel. Navštívenka Cyril Overton, Trinity College, Cambridge ohlásila příchod mladého hromotluka, dvě stě čtyřiadvacet liber kostí a svalů, který nám zatarasil dveře svými širokými rameny a upřel na nás oči, střídavě na jednoho i na druhého. Hezkou tvář měl sevřenou úzkosti.
„Pan Sherlock Holmes?“
Můj přítel se uklonil.
„Byl jsem ve Scotland Yardu, pane Holmesi. Mluvil jsem s inspektorem Hopkinsem. Poradil mi, abych zašel k vám. Řekl mi, že podle jeho názoru to spíš patří vám než policii.“
„Račte se posadit a povězte mi, oč jde.“
„Je to strašné, pane Holmesi, prostě strašné! Divím se, že jsem z toho ještě nezešedivěl. Godfrey Staunton – určitě jste už o něm slyšel, že? Je to prostě pilíř celého mužstva. Raději bych obětoval dva jiné hráče, jen kdyby hrál Godfrey. Ať už přihrává, skládá soupeře nebo dribluje[13], nikdo se mu nevyrovná, a navíc při hře myslí a dovede udržet celek pohromadě. Co mám dělat? Na to se ptám vás, pane Holmesi. Máme Moorehouse, náhradníka, ale ten trénuje jako zadák a vždycky se tlačí rovnou do shluku, místo aby čekal na střední čáře. Má dobrý kop z místa, to je pravda, ale chybí mu rozvaha a nedovede běžet s míčem. Oxfordská křídla Morton nebo Johnson by ho obešla jako nic. Stevenson je sice rychlý, ale z obranné čáry branku kopem z odrazu nezaznamená, a hráče, který neumí rychle vykopnout míč z odrazu ani z nadhozu, nelze zařadit do mužstva jen proto, že umí běžet. Ne, pane Holmesi, když nám nepomůžete najít Godfreyho Stauntona, jsme vyřízeni.“
Můj přítel vyslechl s pobaveným překvapením dlouhou řeč, která se řinula neobyčejně prudce a vážně a při níž mluvčí zdůrazňoval každý údaj plesknutím svalnaté ruky o koleno. Když náš návštěvník zmlkl, Holmes natáhl ruku a z příruční knihovny vylovil svazek označený S. Tentokrát však v této studnici rozmanitých údajů doloval marně.
„Mám tu Arthura Stauntona, stále se zdokonalujícího mladého padělatele,“ pravil, „a pak tu je Henry Staunton, kterému jsem pomohl na šibenici, ale Godfrey Staunton je pro mne zcela nové jméno.“
Teď zas byla řada na našem návštěvníkovi, aby se zatvářil překvapeně.
„Ale, pane Holmesi, myslel jsem, že znáte kdeco,“ řekl. „Domnívám se, že když jste nikdy neslyšel o Godfreym Stauntonovi, neznáte patrně ani Cyrila Overtona, že ne?“
Holmes dobromyslně zavrtěl hlavou.
„Propánakrále!“ zvolal atlet. „Vždyť jsem byl náhradníkem v utkání Anglie proti Walesu a letos jsem kapitánem mužstva cambridgeské university. To ale všechno nic není. Myslel jsem, že se v Anglii nenajde člověk, který by neznal Godfreyho Stauntona, nejlepší tříčtvrtku v mužstvu Cambridge, Blackheathu a pětinásobného reprezentanta. Dobrý bože! Kde to žijete, pane Holmesi?“