Město Tirynthos je obehnáno ohromnou zdí vysokou padesát loktů.[12] Tato zeď je vystavěna z obrovských otesaných balvanů, ozdobených zlatými a bronzovými květy, které ná slunci zdaleka planou jako ohně šlehající po zdi.
Mykeny jsou ještě velkolepější. Toto město je rozloženo na vrcholu vysoké hory, brány z velikých kvádrů jsou uzavřeny měděnými mřížemi. S roviny kolem hory je vidět velké budovy už zdaleka.
Ačkoli barvy maleb na zdech paláců Myken, Tirynthu a Orchomenu jsou svítivé a svěží, ačkoli po hladkých cestách, dlážděných velkými bílými kameny, jezdí jako dříve občas vozy statkářů, přece jen jak cesty, tak i dvory pustnoucích paláců, ba i stěny mohutných zdí zarůstají stále více trávou zapomnění.
Doba bohatství, doba dalekých plaveb do pohádkového Aigypta[13] dávno minula. Nyní kolem těchto měst se rozložily mohutné fratrie s velkým počtem vojínů. Jejich náčelníci si podmanili všechno okolí široko daleko, zabrali města do svých temenu[14], podřídili si slabé rody a vyhlásili se panovníky země i lidu.
Zde v Aeneadě nemáme ještě takové silné vůdce, právě tak jako nemáme taková města a krásné chrámy. Ale zato je tam více otroků — ubohých mužů a žen, kteří ztratili svobodu. A to nejsou jen zajatci, přivezení z cizích zemí, otroky jsou i jejich vlastní spoluobčané, pocházející z chudých rodů.
A co teprve cestující cizinci: nemají-li za sebou mocnou fratrii nebo rod, s nímž i pro mocné vůdce je nebezpečné být ve sporu, nebo nemá-li cestovatel četnou družinu vojínů — pak mu zbývají jen dvě možnosti: smrt anebo otroctví.
„Uvědom si, Pandione,“ mistr uchopil Pandiona za obě ruce, „žijeme v drsných a nebezpečných dobách — rody a fratrie žijí v nepřátelství, společné zákony neexistují, nad hlavou každého poutníka visí ustavičná hrozba otroctví. Tato krásná země není pro cestování. Opustíš-li nás, uvědom si, že budeš v cizině bez krbu a bez zákona, že tě každý může ponižovat nebo i zabít a nemusí se bát pokuty a msty.[15] Jsi bez příbuzných a chud, ani já ti nemohu ničím pomoci — a to znamená, že si nemůžeš opatřit ani nejmenší branný doprovod. Samoten zahyneš velmi brzo, neučiní-li tě bohové neviditelným! Vidíš, Pandione, ačkoli by se zdálo všechno tak prosté: přeplout průlivem tisíc stadii od našeho Achelojova mysu do Korinthu, odkud je půl dne cesty do Myken, den do Tirynthu a tři do Orchomenu — pro tebe je to totéž, jako by ses vypravil za hranice Oekumeny!“ Agenor se zvedl a šel k východu, odváděje s sebou Pandiona. „Jsi pro mne a mou ženu jako náš, ale nemluvím konečně o nás. Představ si utrpení mé Tessy, kdybys uboze živořil v otroctví někde v cizině!“ Pandion temně zčervenal, ale neodpověděl.
Agenor cítil, že Pandiona nepřesvědčil a že jinoch se zmítá nerozhodně mezi dvěma mocnými touhami — jednou, která ho poutala k rodnému místu, a druhou, která ho hnala do dáli, ačkoli nezbytně přinášela nebezpečí.
Ani Tessa si nevěděla rady: hned protestovala proti odjezdu, hned plna ušlechtilé odvahy přemlouvala Pandiona, aby odejel.“
Uplynulo několik měsíců, a když jarní vánky přinesly z průlivu slabou vůni kvetoucích kopců a hor Peloponnesu, Pandion definitivně nastoupil svou životni cestu.
Očekával ho teď osamělý zápas s cizím a dalekým světem. Doba šesti měsíců, kterou chtěl strávit daleko od rodných míst, se mu zdála jako věčnost. Chvílemi ho znepokojoval pocit, že svou vlast opouští navždy… Na radu Agenorovu a jiných moudrých mužů z osady jel Pandion na Krétu — sídlo potomků přímořského národa, vlast starověké kultury. Ačkoli se ohromný ostrov prostíral uprostřed moře, nepoměrně dál než stará města Boeotie a Argolidy, byla cesta tam pro osamělého poutníka mnohem bezpečnější.
Ostrov, který ležel na křižovatce námořních cest, byl nyní obydlen různými kmeny. Na jeho březích se ustavičně setkávali lidé z cizích zemí — kupci, námořníci, přístavní dělníci. Pestré krétské obyvatelstvo se zabývalo obchodem a žilo ve větším míru než Hellada a lépe se chovalo k přicestovalým. Jen ve vnitrozemí ostrova, za horskými hřebeny se ještě skrývali potomci starých plemen a chovali se k cizincům nepřátelsky.
Pandion se měl přeplavit přes Kalidonský záliv k úzkému mysu proti dolní Achaji a zde se měl dát najmout jako veslař na jeden z korábů, vezoucích po zimní přestávce na Krétu vlnu; v období zimních bouří se křehké lodi delším plavbám vyhýbaly.
Mládež osady se v den úplňku shromáždila k tanci na rozlehlé planině posvátného háje.
Pandion seděl zamyšlen na malém dvorku Agenorova domu, sklíčen steskem. Zítra dojde k nevyhnutelnému — vzdálí svému srdci všechno, co miluje a co je mu drahé, a octne se před neznámým osudem. Očekávalo ho rozloučení s milovanou dívkou, nejistá budoucnost, samota…
V tmavém a mlčícím domě šustil Tessin šat, pak se dívka objevila v černém průchodu dveří, urovnávajíc záhyby šátku přehozeného přes ramena.
Tiše zavolala na Pandiona, který se okamžité zvedl a běžel k ní. Černé Tessiny vlasy byly stočeny v týlu do těžkého uzlu a na temeni hlavy byly vroubeny třemi stuhami, které se sbíhaly pod uzlem.
„Dnes jsi se učesala jako attická dívka!“ zvolal Pandion. „Jak je to krásné!“
Tessa se usmála a smutně se zeptala: „Což si nepůjdeš, Pandione, naposled zatančit?“ „A ty bys chtěla jít?“
„Ano, budu tančit bohyni Afroditě,“ pevně řekla Tessa. „A také jeřába.“
„Tancovat jeřába, to je attický tanec, proto jsi se tak učesala! U nás jej, myslím, nikdo netančil!“.
„Ale dnes jej budeme tančit všichni tobě, „Proč mně?“ podivil se jinoch. „Což jsi zapomněl, že se jeřáb v Attice tanči na památku“ — Tessin hlas se zachvěl — „šťastného Theseova[16] návratu z Kréty a k poctě jeho vítězství… Pojďme, milý“ — Tessa podala Pandionovi obě ruce a oba mladí lidé přivinuti k sobě vešli pod klenbu stromoví na konci osady.
…Moře hučelo vstříc a vábivě rozvíralo své široširé dálky. V ranních slunečních paprscích se mořská dálava dmula jako vypouklý povrch obrovitého mostu.
Pomalé vlny, nachovějící ranními červánky, přinášely z daleka, snad až z pohádkového Egypta, chumáče nazlátlé pěny. A paprsky slunce v drobných poskocích a v pohupování tančily na neúnavné, věčně rušné vodě a protínaly vzduch slabým, mihotavým zářením.
Pěšinka, s níž bylo ještě vidět osadu a Agenorovu rodinu, mávající poslední pozdravy, zmizela za kopcem.
Pobřežní planina byla opuštěna. Pandion zůstal s Tessou sám před mořem i nebem. Vpředu se černala na písku malá loďka, na níž měl Pandion obeplout mys u ústí Acheloje a přeplout Kalidonský záliv. Dívka a jinoch šli mlčky. Jejich pomalé kroky byly váhavé: Tesiin zrak byl upřen do Pandionovy tváře a Pandion také nebyl s to odtrhnout oči od milované dívky.
Záhy, příliš záhy přišli k loďce. Pandion se vzpřímil a hluboký povzdech se vydral ze stísněné hrudi. Nastal okamžik, jehož příchod tížil Pandiona dnem i nocí. Tak mnoho bylo nutno Tesse říci tuto poslední chvíli, ale nebylo slov.
Pandion stál zmaten, jeho hlavou se nesouvisle, bez ladu míhaly úryvky myšlenek.
13
Algyptos — řecký název starého Egypta. Vznik zkomolením egyptského pojmenováni — „Hef-ka-Ptah“ — palác ducha Ptaha. Bylo to jiné jméno města Bílých zdi — Memfisu.
15
Vraha stíhala krevní meta příbuzných, ale bylo možno se vykoupit a podle dohody zaplatit peněžitou pokutu a tím de zbavit maty.
16
Theseus — hrdina hellenských mythů; přijel na Krétu a tam v podzemních labyrintech zvítězil nad nestvůrným Minotaurem, kterému rok co rok byli obětováni nejkrásnější jinoši a dívky. Theseus tak zbavil Attiku této krvavé daně krétskému samovládci