Tessa náhle prudkým pohybem objala Pandiona pevně kojem krku a jako by se bála, že by je mohl někdo slyšet, kvapně a přerývaně zašeptala:
„Pandione, přísahej mi před Hyperionem… před strašlivou Hekatou[17]… Ne, raději se zapřísáhni naší láskou, že nepojedeš dále než na Krétu, že nepojedeš tam, do dalekého Egypta, kde by ses stal otrokem a navždy bys zmizel z mého života… Přísahej, že se vrátíš brzo…“ Tessin šepot zanikl v potlačovaném vzlykání.
Pandion přivinul dívku k sobě a přísahal. Před jeho zrakem pluly v tu chvíli mořské dálky, útesy, háje, domy a rozvaliny neznámých osad — všechno, co ho teď odtrhne od Tessy na šest dlouhých měsíců, kdy nebude nic vědět o své milence, ani ona o něm.
Pandion přivřel oči. Cítil, jak Ťessino srdce bije.
Okamžiky míjely, nevyhnutelnost rozluky se blížila, prodlévání se stávalo nesnesitelným.
„Dej se na cestu, Pandione… rychle… sbohem…“ zašeptala dívka.
Pandion se zachvěl, pustil Tessu a rychle přistoupil k loďce.
Loďka zabořená do písku se poddala silným rukám, pomalu se hnula s místa, dno zachrastilo po písčitém břehu. Pandion vstoupil po kolena do studené šplíchající vody a obrátil se. Boky lodice zvedané vlnami ho lehce bily do nohou.
Nehybná jako socha stála Tessa se zrakem upřeným na mys, za nímž Pandionova loďka měla za chvíli zmizet.
V Pandionově srdci se cosi zlomilo. Rázně odstrčil loďku s mělčiny, skočil do ní a uchopil se vesel. Tessa prudce obrátila hlavu a závan západního větru rozevlál její vlasy, rozpuštěné na znamení smutku.
Loďka rychle odplouvala, poslušna silných úderů vesel, a Pandion nespouštěl s nehybné dívky zrak. Její hlava se zdvíhala vysoko, přímo nad obnaženým ramenem.
Vítr zakryl Tessinu tvář jejími lesklými černými vlasy, a dívka se nesnažila svůj obličej odkrýt. Pod tímto závojem viděl Pandion lesklé oči, chvějící se chřípí a rudé polootevřené rty. A vlasy, třepotajíce se ve větru, se ovinuly hustě kolem Tessiny šíje. Jejich konce se v nesčetných prstencích svíjely na tvářích, spáncích a na plné hrudi. Dívka stála bez hnutí, dokud se loďka nevzdálila od břehu a nezahnula přídi na jihovýchod.
Tesse se zdálo, že ne loďka obeplouvá mys, ale že se mys, temný a chmurný ve stínu nízkého slunce, sune zleva do moře a postupně se přibližuje k loďce, Hle, už se dotkl malinké černavé tečky v třpytícím se moři, už tečka za ním zmizela.
Tessa už nic víc nevnímala a klesla na tvrdý, vlhký písek.
Pandionova loďka se ztratila v bezpočetných vlnách. Dávno už zmizel s očí Acheloj, a Pandion nepřestával veslovat, co měl síly, jako by se bál, že stesk ho donutí k návratu. Nemyslil na nic, chtěl se prací pod žhavým sluncem úplně vyčerpat…
Slunce se octlo za zádí loďky a pomalé vlny dostaly barvu tmavého medu. Pandion hodil vesla na dno, opatrně se odrazil jednou nohou, aby úzkou loďku nepřevrhl, a vrhl se do moře. Koupel ho osvěžila a Pandion plaval, postrkuje loďku před sebou; pak opět vlezl do loďky a stál v ní vzpřímen v celé výši.
Vpředu bylo vidět špičatý mys a poněkud vlevo se černal podlouhlý ostrůvek, který uzavíral Kalidonský přístav od jihu. To byl cíl jeho plavby.
Pandion se znovu pustil do veslování a ostrůvek pomalu rostl a stále více se vynořoval z moře. Jeho povrch se rozpadl na jednotlivé špičaté koruny stromů. Před Pandionem se brzy objevila řada štíhlých cypřišů, podobajících se tmavým hrotům obrovských kopí. Stromy chráněné před větry ohybem skalnatého mysu, který se od jihu stále zvyšoval, tyčily se k čistému blankytu oblohy. Jinoch opatrně vedl svou loďku mezi kameny olepenými kluzkými nazrzlými chaluhami. Průhlednou, zelenavě nazlátlou vodou bylo jasně vidět rovné písčité dno. Pandion vystoupil na břeh, nedaleko od starého obětiště zarostlého mechem vyhledal mýtinku s hebkou jarní trávou a dopil zásobu vody, kterou si vzal na cestu. Jíst se mu nechtělo. Do přístavu, který se skrýval na druhé straně ostrova, bylo sotva dvacet stadií.
Pandion chtěl přijít k majiteli korábu svěží a čilý. Lehl si tedy, aby si odpočinul.
Před jeho zavřenými zraky vyvstaly s neobyčejnou jasnosti obrazy včerejší slavnosti…
Ležel spolu s jinými mladíky z osady v trávě, a všichni čekali, až dívky ukončí tanec na počest Afroditinu. Dívky tančily v párech zády k sobě a jejich lehké sukně byly v pase podebrány různobarevnými stuhami. Držely se za ruce a pohlížely na sebe přes ramena, jako by se kochaly navzájem svou krásou.
Široké záhyby bílých sukní vyletovaly a padaly v stříbrných vlnách, snědá těla tanečnic dostávala barvu světlého zlata a jako ohebné stonky se prohýbala podle taktu něžných a táhlých, smutných i radostných zvuků flétny.
Pak se hoši i dívky pomíchali a začali tanec jeřába, nadzvedávajíce se na špičkách prstů a rozpažujíce strnule napjaté paže jako křídla. Pandion byl stále vedle Tessy, která s něho nespouštěla neklidný zrak. Mládež z celé vsi se chovala k Pandionovi pozorněji než obvykle. Jen zářící tvář Eurumachova, který byl do Tessy zamilován, prozrazovala, jak je rád, že Pandion odjíždí, a posměvačná Enoia Eurumacha škádlila, Pandion si všiml, že ostatní si ho nedobírali, jako to činívali, bylo méně vyzývavých vtipů — jako by mezi něj, který odjížděl, a všechny ostatní, kteří tu zůstávali, padla jakási přehrada. Chování přátel vyjadřovalo současně závist i soucit vůči člověku, který stojí na pokraji velkého nebezpečí a ocitá se samoten — mimo ně všechny.
Měsíc pomalu klesal za stromy. Na mýtinu postupovala široká pokrývka černého stínu.
Tance byly u konce. Tessa zazpívala s družkami píseň o vlaštovce a jaru, kterou měl Pandion rád. Mládež konečné vykročila v párech po pěšince ke vsi. Pandion a Tessa šli vzadu za ostatními, záměrně zvolňujíce kroky. Jakmile vystoupili na hřeben kopce před vesnicí, Tessa se zachvěla, stanula a přitulila se k Pandibnovi.
Kolmé srázy vápencových skal, které se zvedaly za vinicemi, odrážely měsíční svit jako obrovité zrcadlo. Zdálo se, že nad vesnici, pobřežní planinou a tmavým mořem visí průhledná opona stříbřité barvy, plná zlověstného okouzlení a mlčelivého stesku.
„Bojím se, Pandione,“ zašeptala Téssa. „Veliká je moc Hekaty, bohyně měsíčného jasu, a ty odjíždíš právě tam, kde ona vládne…“
Tessino vzrušení se zmocnilo i Pandiona.
„Ne, Tesao, Hekatá nevládne na Krétě, ale v Karli,[18] tam nevede má cesta!“ zvolaljinoch a odváděl dívku domů…
Ze snů se Pandion navrátil ke skutečnosti. Bylo třeba pojíst a pokračovat v cestě. Vykonal oběť mořskému bohu a vystoupiv na břeh, změřil svůj stín,[19] řadě nohu k noze po celé jeho délce. Stín o devatenácti chodidlech mu ukázal, že je třeba si pospíšit — do večera už zbývalo málo času, bylo nutno dostat se na koráb.
Pandion plul s loďkou kolem ostrova, a když spatřil kamenný sloup — znak přístavu — jal se veslovat rychleji.
ZEMĚ AFROS
Vítr smutně hvízdal v pichlavých křovinách a zvedal hrubý písek.
Jako navršen neznámými obry táhl, se na východ horský hřeben. Svými ohyby lemoval rozlehlé zelené údolí. Hory se skláněly k moři spádnými svahy. Svahy byly pokryty koberci ostře žlutých květů a vypadaly zdaleka jako kusy zlata, které se vynořovalo z třpytné modré hladiny mořské.
Pandion přidal do kroku. Stesk po opuštěné Aeneadě ho dnes svíral obzvláště prudce. Vzpomínal, jak mu radili, aby se nepouštěl tak daleko, až do této; horami uzavřené části Kréty, kde se potomci přímořského národa nechovají k cizincům přátelsky.