Rozšíření Koncepce sociální bezpečnosti do života znamená dovést ji do chápání živých lidí, z nichž každý se ukazuje nositelem nejen určitého vnímání a chápání světa, ale i osobnostní kultury udržení (a zvyšování) vnímání a chápání světa v práceschopném stavu (ve vztahu k jeho životním potřebám).
Dovedení chování lidí, tvořících společnost, do řečiště Koncepce sociální bezpečnosti není záležitost funkcionářů-propagandistů, ale vyjádření cílevědomé vůle, snahy a samodisciplíny těch lidí, kteří chápou a souhlasí s KSB. To je principiální rozdíl KSB od všech modifikací davo-"elitárních" koncepcí, ve kterých se na funkcionáře vkládá úkol zabezpečení dobrovolného-nedobrovolného chování jejich "pastvy" v souladu s normami koncepce.
Oblast samodisciplíny, vyjadřující vnímání a chápání světa jednoho člověka, nemůže být oblastí imitačně-provokační činnosti jiného člověka. Je absolutně ochráněna od vniknutí provokatérů-imitátorů, kteří mohou jen obnažit vlastní nechápání KSB, pramenící z nesouladu jejich skutečného vnímání světa s obsahem KSB a jazykovými prostředky, ve kterých je vyjádřena; mohou obnažit něčí nedostatečnou samodisciplínu a tím zároveň přinést užitek stoupencům KSB; nebo mohou více či méně úspěšně nutit k zřeknutí se konceptuální samodisciplíny a podřízení se jimi zaváděné vykonavatelsko-donašečské disciplíně jimi organizované struktury, a tím demostrovat svou imitačně-provokační podstatu.
Kromě toho, rozprostranění KSB ve společnosti má i další zvláštnost, odlišující jí od modifikací davově-"elitárních" koncepcí ve společnosti. Lidé se navzájem odlišují osobitostmi vnímání a chápání světa každého z nich, v důsledku čehož dokonce jedny a tytéž prohlášení všichni chápou (byť jen zčásti) svým jedinečným způsobem.
V důsledku toho "lokace" nevyhnutelné hranice "ohlášení-umlčení", nutné pro to, aby prezentátora KSB pochopilo publikum, ke kterému se právě obrací, se neurčuje prezentátorem, jeho záměry co sdělit, a co nechat „samo sebou“ rozumějící se, ale publikem, se kterým pracuje, jehož náladu a úroveň vnímání a chápání světa musí vycítit. Pokud je schopen vycítit náladu a úroveň chápání světa publika, může správně určit nutnou hranici vyřčené-nevyřčené, garantující vzájemné chápání.
Rozprostraňování modifikací davově-"elitárních" koncepcí vyžaduje, aby hranice vyřčeno-nevyřčeno byla určena ze strany vyšší hierarchie osobnostních zasvěcení: vždy existuje to, co nemají právo vědět a umět ti, kdo stojí níže. Ale protože u nich mohou vznikat otázky, týkající se pro ně zakázaných zón, všechny ideologické formy zavedení davově-"elitárních" koncepcí do společnosti jsou charakterizovány narušením principu souhlasu (ladu, harmonie) a vzájemného doplňování se vyřčené a nevyřčené části informace.
Tomu odpovídaje, každá imitačně-provokační činnost tak či onak v sobě nese přinejmenším dva vzájemně se vylučující systémy zamlčení (nevyřčeného): jeden, který je vlastní koncepci, která je imitována; druhý, který je vlastní té koncepci, která se imitátory zavádí do života ve skutečnosti, a která odpovídá jejich úrovni zasvěcení (pozici v hiearachii)[40].
Děje se to jak v důsledku práva lhát ze strany hiearchicky výše postavených, hiearchicky níže postaveným, tak i v důsledku vnitřní konfliktnosti libovolného "já-centrického" kaleidoskopického vnímání světa, obnažujícím se v jakémkoliv dostatečně dlouho trvajícím procesu samořízení (řízení), probíhajícím na jeho osnově.
Koncepce sociální bezpečnosti v Bohoděržaví nezapadá do tohoto staletími odladěného schématu imitačně-provokační činnosti. Kromě toho, že KSB jako jedno z kritérií správnosti (adekvátnosti) vyhlašuje princip souhlasu a vzájemného doplňování smyslu ohlášení-umlčení (vyřčeného-nevyřčeného), KSB, přiznávajíc právo mýlit se každému člověku, ale kategoricky odmítá jakoukoliv vědomou lež.
Lež nevede ke spasení. Každý, kdo není schopen za všech okolností mluvit bez výjimek pravdu, nekoná to, přívrženectví k čemuž deklaruje. Libovolná "lež pro dobrou věc" může být v budoucnu položena do základů chybného rozhodnutí, které má potenciál poškodit tu záležitost, kvůli které byla v minulosti spáchána. A podobně je škodlivé pro cíl vytvářet statisticky předurčené možnosti dělání chyb v budoucnosti, které se budou muset řešit a odstraňovat v důsledku neodstraněných chyb, vyvolaných "lží údajně pro dobrou věc", pronesenou dnes. Pravda je mnohohranná a proto pozemská moudrost spočívá ne v tom, v pravý čas zalhat "pro záchranu", ale v tom, zavčas najít, říct a udělat tu pravdu, kterou okolnosti a svědomí vyžadují.
V souladu s tím:
• každý, kdo prohlašuje o svém přívrženectví KSB, ale je chycen při lži, je imitátor-provokatér;
• každý, v čí činnosti byly objeveny nesoulady mezi ohlášeným a nevyřčeným (což je v principu přípustné v důsledku uznávání práva na chybu), ale kdo nahlas a nebo mlčky(nepřímo) zpochybňuje princip souhlasu a informační komplementárnosti ohlášení a umlčení (vyřčeného a nevyřčeného), tím zachovávaje přívržennost umlčením a ohlášením, vlastních cizím koncepcím, je imitátor-provokatér.
Stoupenci KSB stačí ty dva předpoklady jednoduše znát a pamatovat na ně, především ve vlastní činnosti, a když se setkává s činností druhých. Jsou to spolehlivá kritéria rozpoznání imitátorů-provokatérů, činných v ideologické oblasti konceptuální moci Koncepce sociální bezpečnosti v Bohoděržaví.
Druhá okolnost, spojená s šířením koncepce ve společnosti, spočívá v tom, že koncepce vykořenění davo-"elitarismu" předpokládá úplnou absenci nesporných autorit, včetně absence "guru", kteří by autoritativně vykládali ty či ony aspekty KSB a vytvářeli publikum k osvojení koncepce v subjektivním chápání guru, a ne v její skutečné podobě, předurčené Shora.
Předpokládá, že lidé, kteří projevují zájem k přechodu společnosti k životu v Bohoděržaví, se zabývají především sebevzděláváním, a tím pádem, pokud ten reprezentant koncepce, ve kterém někdo vidí učitele-autoritu, sám v sobě nic nového v procesu jím vedeného vzdělávání neobjevil, spadl sám do imitace konceptuální činnosti.
Při tom i sebevzdělávání se v KSB chápe a realizuje svou podstatou jinak, než je přijato v modifikacích davo-“elitarismu“. Davově-“elitární“ pyramida se buduje na základě ohraničení přístupu ke společensky významnému vědění a praktickým návykům. Konflikty mezi různými modifikacemi davo-“elitarismu“ v jedné a téže společnosti jsou ve své podstatě konflikty o otázce přístupu těch či oněch osob a společenských skupin k společensky významnému vědění a návykům a v otázce práva realizovat vlastní vědění a návyky v řízení společnosti. Proto, pro svržení jedné modifikace davo-“elitarismu“ a jeho záměně na jinou modifikaci stačí cestou sebevzdělávání, protizákonném v předchozí modifikaci davo-“elitarismu“, si osvojit určité vědění a praktické návyky, a na jejich základě ovládnout (převzít) řízení osedláním, potlačením nebo vyhlazením předchozí „elity“ a nad ní stojící předchozí legitimní hiearchií znacharů-“žreců“.