2. Formování stereotypu rozpoznávání ve společnosti, tj. "automatismu" rozpoznávání faktorů v životě, které přitáhly pozornost těch, kteří řídí podle plné funkce.
3. Stanovování cílů, tj. zformování hierarchicky seřazeného vektoru cílů ve vztahu k nově identifikovaným faktorům a zařazení nového seznamu (=vektoru) cílů do celkového hierarchicky uspořádáného seznamu (=vektoru) cílů.
4. Formování odpovídající koncepce řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům při její vloženosti v obecnější koncepci uspořádání společenského života.
5. Zavedení koncepce do společnosti.
6. Uvedení koncepce do života, opíraje se o systém strukturního i bezstrukturního řízení.
Realizaci plné funkce řízení odpovídá schéma řízení prediktor-korektor ("předpovídající"-"opravující"). Ve schématu řízení prediktor-korektor se rozhodnutí vypracovává nejen s ohledem na minulé zkušenosti a na základě současného stavu objektu řízení, ale především na základě mnohovariantních prognóz jeho dalšího rozvoje. Systém řízení v tomto schématu vždy představuje:
• vlastní prediktor-korektor
• formující a hodnotící mnohovariantní prognózu rozvoje systému a program (koncepci, "mnohovariantní scénář") využívání zdrojů, dostupných systémů, v cílech realizace vybrané varianty a
• jsa začátkem i koncem minimálně hlavních okruhů cirkulace informace, tj. okruhů přímých a zpětných vazeb.
• programově-adaptivní modul, na který se vkládá funkce realizace programu (koncepce), získaná od prediktoru-korektoru, ale který programově-adaptivní modul jen využívá v procesu své činnosti, ale nemění.
Přitom ve společnosti může být sám prediktor-korektor představen ve strukturně nelokalizované podobě[4], ačkoliv programově-adaptivní modul je zpravidla formalizován v kontinuálně činných strukturách státního aparátu a struktur různých společenských hnutí, včetně ekonomických a finančních struktur.
Část zpětných vazeb je orientována na programově-adaptivní modul, ale ta informace je jím využívána jen pro adaptaci programu řízení k podmínkám, v kterých se nachází uzavřený systém, ale ne pro změnu programu (změnu koncepce řízení).
Nicméně vzájemná vloženost struktur ve společnosti je vyjádřena i tím, že ačkoliv v něm je plná funkce řízení rozdělena po strukturám určité funkcionální specializace podobně, jako je tomu v technických systémech, je zde nicméně jedna osobitost, jež není vlastní světu techniky: každá z takových specializovaných struktur ve společnosti v sobě nese, byť jen zčásti, i funkce, které nejsou vlastní její specializaci.
V důsledku toho jsou možné případy, kdy programo-adaptivní modul na sebe bere změny programu řízení, tj. fakticky na sebe bere nějaké (nebo všechny) funkce prediktoru-korektoru. To může zrodit konflikt vzájemně neslučitelných koncepcí řízení jak ve společnosti jako celku, tak v samotném programo-adaptivním modulu. Je-li to dobře nebo špatně, záleží od podstaty konfliktujících koncepcí řízení a od "účasti-neúčasti" toho, kdo se ocitá vtažen v takový konflikt koncepcí, v podpoře každé z nich (ve společnosti nelze zůstat mimo konflikt takovéhoto typu).
Kromě toho, úsilí vyplňovat jen funkce předepsané instrukcemi pro danou pozici je samo o sobě sabotáž, byrokratismus, protože žádné instrukce a zákony nemohou postihnout všechny životní situace. Protože všechny podobné situace přesahují za rámce instrukcí a zákona každá svým způsobem, jev byrokracie se právně obtížně definuje a proto je právně nepostižitelný[5]. Ale aby bylo v životě společnosti vše v pořádku, je třeba dělat i mnohé navrch toho, co je předepsáno instrukcemi, vycházeje z dobrého vztahu k Zemi i lidem. Tzv. "italská stávka", kdy personál dělá vše přesně podle instrukcí a nic navíc, v důsledku čehož společné dílo zkrachuje, je dobrou ilustrací správnosti předchozích závěrů.
V davově-"elitární" společnosti je toto funkcionální rozdělení systému jeho samořízení na "prediktor-korektor" a "programově-adaptivní modul" zavedeno v rang bezpodmínečného principu struktury společenského života, a dělá imitačně-provokační činnost proti společenským hnutím, nevýhodným mocenskému zákulisí té společnosti, možnou a efektivní, protože výkonné struktury – programově-adaptivní modul – ze svého statusu nemají právo měnit rozhodnutí výše stojících (po posloupnosti kroků plné funkce řízení) orgánů dokonce ani v těch případech, kdy jsou ta rozhodnutí namířená na deformaci a vykořenění koncepcí, které by ty struktury měly podporovat v souladu s deklarovanými úkoly na ně vloženými[6].
Pokud srovnáme schéma řízení "prediktor-korektor" s plnou funkcí řízení a jejími etapami, vyplyne, že první až pátá etapa plné funkce řízení není nijak odražena v systému rozdělení moci všech společností a států, organizovaných podle západního "demokratického" modelu. První až čtvrtá etapa včetně představují vlastní konceptuální moc. Pátá etapa pak jedno ze specializovaných odvětví konceptuální moci v její plnosti: moc ideologickou, ze svého charakteru předávající, přidávající koncepci společensky přijatelné formy, které mohou být předurčeny i pro to, aby skryly od ostatní společnosti skutečné cíle nositelů vlastní konceptuální moci a způsoby jejich realizace, založené v koncepci.
Skutečná demokracie – vláda (moc, řízení) lidu, to je dostupnost všem a každému znalostí a návyků, nutných pro realizaci ze své podstaty nedemokratické konceptuální moci, což ve společnosti vylučuje její zneužití.
To znamená, že celá západní státnost a systém nestátních občanských organizací a hnutí deideologizované společnosti euroamerické regionální civilizace představuje "programově-adaptivní" modul, který jen realizuje, přizpůsobuje k měnícím se podmínkám koncepci společenského zřízení, zavedenou do její kultury, která je chráněna nejen před jakoukoliv kritikou, ale dokonce i před posuzováním obecně. Systém "rozdělení" zákonodárné, výkonné a soudní moci je jen část toho programově-adaptivního modulu, představená v orgánech státní moci. "Deideologizace" západní takzvané "občanské společnosti" a kult individualismu není jeden z prostředků ochrany "ideologie" (formy prezentace koncepce), jak o tom občas mluví někteří politologové, ale jeden z prostředků ochrany před zkoumáním, kritikou a změnami samotné koncepce: cílů celospolečenské důležitosti a prostředků jejich realizace.
Přitom na Západě, jako i v každé davově-"elitární" společnosti, se nositelé konceptuální moci neidentifikují s jim podřízenou společností, v důsledku čehož se konceptuální moc nevyhnutelně ocitá vně takové společnosti a realizuje se v něm na mafiánských principech, což otevírá možnost k tomu, aby se společnost stala stádem nevolníků mafiózně organizované konceptuální moci, k ní nepatřící.
Tak i "žije" Západ, ale koncepci uspořádání západní civilizace jsou přidány "blahobytné" formy, skrývající její protilidský obsah: parazitismus malého počtu klanů-rodin na životě miliard lidí a všech dohromady pak na biosféře Země cestou cílevědomé podpory davově-"elitárního" společenského zřízení s panováním ne-lidských typů psychiky. Při tom byl vektor cílů nositelů konceptuální moci z větší části ukryt před hodnocením společností, a některé jeho komponenty jsou společnosti představeny v roli vektoru chyb řízení[7]. Ve výsledku to, co se dobromyslné většině jeví jako chyby řízení (chudnutí sociálních skupin a obyvatel řady zemí, různá kriminalita, války, ekologická krize atp.) je ve skutečnosti výsledek realizace skutečných cílů řízení buď bezprostředně, nebo nevyhnutelně je doprovázející: "Je šílenství myslet si, že zlí netvoří zlo."[8]