Typy psychiky biorobot a živočich, které pokládají mnoho ohraničení na svobodu volby problematiky pro zkoumání a přehodnocení, vylučují samotnou možnost přiblížení se ke konceptuální činnosti. Proto předstírat konceptuální činnost a ve skutečnosti se jí nezabývat je možné jen v prostředí nositelů živočišného a biorobotického typu psychiky, ale jedni i druzí jen stěží pochopí, o co jde a čem je řeč (a ne proto, že jsou beznadějně hloupí, ale proto, že jejich morálce a okruhu pojmů je ta problematika cizí); i když pokud ta problematika vyvolá u někoho z nich zájem, má to potenciál přimět je ke změně typu své psychiky, a pak se jen stěží omezí přechodem jen k démonickému typu.
Nositelé démonického a lidského typu psychiky, díky větší či menší eliminaci zotročení jejich vůle a rozumu, jsou s to pochopit podstatu věci, ale brzy vycítí imitaci konceptuální činnosti proto, že v chování imitátora s živočišným nebo biorobotickým typem psychiky je vždy citelná určitá nesvoboda a nevnímavost k určitým otázkám nebo hystericky-nesmyslná reakce na ně, protože na přiblížení k nim uvalují zákaz algoritmy nevědomých úrovní psychiky: automatismy tradic (pro bioroboty) a instinktů (pro živočišný typ psychiky). Možná, že při setkání se s imitací, někdo z nositelů démonického nebo lidského typu psychiky bude mít za užitečné vejít v reálnou konceptuální činnost. Protože nositelé démonického typu psychiky jsou obvykle zatíženi různými duševními problémy a nespokojeností s vlastním životem, část z nich uvidí v přechodu k lidskému typu psychiky způsob řešení jejich osobních problémů, po čemž budou vybranou cestu cílevědomě následovat a dosáhnou úspěchu. Pokud nevstoupí na cestu přechodu k lidskému typu psychiky, imitátoři se nevyhnutelně pohryžou mezi sebou, posilujíc každý svůj vlastní démonismus.
S ohledem na tyto osobitosti typů psychiky, jakákoliv imitace konceptuální činnosti (tím více s pronášením slov jako "konceptuální moc", "koncepce uspořádání společnosti", "globální význam" atd. dokonce bez chápání jejich podstaty bioroboty-imitátory) podrývá základy davo-"elitarismu" a nahrává "zavlečení" do skutečné konceptuální činnosti čím dál většího množství lidí.
Proto se otázka zužuje ke konfrontaci svých vzájemně vylučujících se druhů reálné, nikoli imitované konceptuální činnosti:
• namířené na přidávání davo-"elitarismu" stále sofistikovanějších forem a realizované nositeli démonického typu psychiky;
• namířené na vykořenění davo-"elitarismu" a realizované nositeli jak nezvratně lidského typu psychiky, tak i určitou částí nositelů démonického typu psychiky, kteří se upřímně snaží překonat vlastní démonismus.
V tomto procesu jsou možné pokusy imitace konceptuální činnosti, namířené na vykořenění davo-"elitarismu", nositeli démonického typu psychiky, kteří jsou přívrženci davo-"elitarismu". Nositelé živočišného typu psychiky a typu biorobot si v imitačně-provokační činnosti takového druhu v principu ani neškrtnou, protože jejich reálně fungující typ psychiky, jsa překážkou konceptuální činnosti, je všem na očích – se všemi důsledky pro imitátora, objednatele a patrony imitace, plynoucími z identifikace imitátora společenským prostředím, v kterém ten vědomě (nebo nevědomě, pokud je manipulován) pretenduje na nějakou roli.
Otázka vzájemné konfrontace v konceptuální činnosti neobratně lidského a mizejícího démonického typu stroje psychiky z jedné strany, a z druhé strany démonického typu stroje psychiky, vytrvalém v démonickém sebeprosazení na účet druhých, vede ke zkoumání jejich efektivnosti na první až páté etapě plné funkce řízení v její aplikaci v procesech samořízení společnosti.
2.2. Rozlišení
První etapa v sobě zahrnuje identifikaci a rozpoznávání přírodních a společenských procesů, ve vztahu k nimž vzniká potřeba řízení nebo uvedení do přijatelného režimu samořízení. Identifikace a rozpoznávání jsou dvě stádia téhož procesu.
Když probíhá identifikace něčeho nového, v systému subjektivních obrazů (obrazných představ jedince o světě), na základě nichž modeluje (vyobrazuje) průběh života v množství variant, vzniká nový obraz, odlišný od všech ostatních obrazů, které byly do té doby obsaženy v systému jeho obrazných představ o Objektivní skutečnosti. Tento systém subjektivních obrazných představ dále budeme označovat v krátkosti "vnímáním světa".
V životě se proud obrazů plynoucích událostí porovnává s existujícím systémem obrazných představ subjektu o Objektivní realitě. V procese tohoto porovnávání jsou rozpoznávány obrazy plynutí událostí v Objektivní realitě. Na základě rozpoznání a porovnání rozpoznaných obrazů reality s morálními měřítky subjektu modeluje algoritmika jeho psychiky v obrazných představách varianty vnějšího a vnitřního chování jedince. Něco z těch modelů se přetvoří v život jako reálné chování, vyjadřující reálnou, ne deklarovanou, morálku a etiku subjektu.
Tento, pro psychiku každého jedince, vnitřní proces je podmíněn jeho mravními měřítky, společnými pro jeho vědomé i nevědomé úrovně psychiky, a také i pro kolektivní psychiku, jež se v nějaké roli jedinec účastní.
Jsou dva vzájemně se vylučující úhly pohledu na otázku o tom, jak vznikají nové obrazy, kterými se rozšiřuje vnímání světa jedince v průběhu jeho života. Podle já-centrického úhlu pohledu jedinec na nikom nezávisí ve své schopnosti rozpoznávat nové obrazy, tj. rozlišit je mezi mnohými druhými obrazy, které pro něj představují "informační pozadí/šum", a jednotliví jedinci se navzájem odlišují jen vrozenými nebo natrénovanými schopnostmi k rozlišení – rozpoznávání nových obrazů.
Nicméně takový úhel pohledu je v principu neschopný vysvětlit, proč se "i mistr tesař někdy utne", tj. subjekt, který vládne dobrými vrozenými a natrénovanými schopnostmi, v určitých okolnostech se najednou dívá, ale nevidí, poslouchá, ale neslyší atd., ačkoliv obecně je naprosto při smyslech. Jinými slovy, široce rozprostraněné rčení "pokud chce Bůh někoho potrestat, zbaví ho rozumu" je chybné: pokud si Bůh nepřeje někoho podpořit v jeho činnosti, zbaví ho něčeho jiného, a bez toho "něčeho jiného" se jinak plně akceschopný rozum ve vzniklých situacích ukáže naprosto neužitečným.
Odpověď na otázku "co je to?" a "proč se i mistr tesař někdy utne?" dává jiný úhel pohledu, přímo vyřčený v Koránu:
"Ó Vy, ktorí ste uverili, ak sa budete držať bohabojnosti [jiný překlad: pokud budete ctít Boha], dá vám Rozlíšenie a vymaže vám vaše zlé skutky a odpustí vám. Bohu náleží vďaka za dobrodenie obrovské. (súra 8:29)"
(ruský překlad Kračkovského: О те, которые уверовали! Если вы будете благоговеть перед Богом, Он даст вам Различение и очистит вас от ваших злых деяний и простит вам. Поистине, Бог — обладатель великой милости!)
To znamená, jedinec není nezávislý a soběstačný ve své schopnosti k rozlišení, a schopnost k rozlišení-rozpoznání obrazů objektivní reality (včetně nových, předtím nevlastních jeho psychice) je dána bezprostředně Bohem každému podle jeho víry a morálky, vyjadřujících se v záměrech pro budoucnost a v etice chování (jak viditelné, tak neviditelné) ve všech bez výjimky životních okolnostech.
Nápodobně, pokud je něčí činnost nevhodná Bohu, nezapadá do jeho úmyslu, Bůh zbaví v nějaký okamžik jedince Rozlišení jako schopnosti. Ve výsledku, dokonce i když nějaký obraz už existuje v jeho světonázoru, ale subjekt je zbaven Shora Rozlišení po příčině nesouladu jeho záměrů a činností Božímu záměru, v jeho psychice se ničí proces rozpoznávání, v důsledku čehož pro daný subjekt mizí[11] z proudu obrazů plynoucího života v něm reálně přítomné předměty a jevy.