V důsledku zbavení Shora schopnosti k Rozlišení, proces porovnání obrazných představ o plynoucím životě v psychice člověka s ním samým přestává odpovídat realitě: Berlioz z románu Bulgakova nevidí rozlitý olej přímo pod svýma nohama a nepředvídá příjezd tramvaje, která mu přinese smrt; hlídka na Titaniku nevidí ledovec vpředu atp.
Ale tyto "krajní případy" představují až završení určitého procesu. V jeho počátečním stádiu vede zbavení Rozlišení k tomu, že v světonázoru jedince přestanou vznikat nové obrazy, do té doby nevlastní jeho obrazným představám o Objektivní realitě. Poté mu zbývá zabývat se transformací svého vnímání světa jen na základě už existujících subjektivních obrazů v jeho psychice. Tento proces má svými krajními mezemi:
• buďto samolikvidaci jedince, který v sobě vytvořil životu neodpovídající vnímání světa (čemuž je příkladem Berlioz Bulgakova; Nietsche, který nafilozofoval spoustu hloupostí a skončil v blázinci; pasažéři a posádka Titaniku; atp.);
• nebo vytvoření jimi morálky a vnímání světa odpovídajících Životu.
Poslední proces je procesem přehodnocení a změny mravních měřítek subjektu, vlekoucích za sebou i změnu jeho vnímání světa v důsledku jiného seřazení a změny "měřítka" obrazů už existujících v jeho psychice. Když se mravní měřítka ukáží dostatečně v ladu s Božím záměrem, a systém obrazných představ o Objektivní realitě dostatečně odpovídající Životu, Bůh znovu začne dávat v Rozlišení jedinci nové obrazy pro jeho psychiku, na základě čehož proces osobnostního rozvoje pokračuje, možnosti jedince se rozšíří, schopnosti posílí.
To vše hovoří o tom, že démonický typ stroje psychiky představuje variantu psychiky biorobota, s tou osobitostí, že pokud je svoboda biorobota ohraničena zotročením jeho intelektu v nějakých určitých okolnostech ve vztahu k určité problematice, to svoboda démonického typu psychiky je ohraničena jeho nevládnutím Rozlišením.
V souladu s tím, co bylo řečeno o Rozlišení, závěr o tom, kdo v konceptuální činnosti vládne převahou ve stádiu objevování a rozpoznání faktorů, výzývajících potřebu k řízení, zda přívrženci vykořenění davo-"elitarismu" nebo jím poškozovaní jeho přívrženci, nechť si udělá každý podle svého svědomí sám.
2.3. Efektivita světonázoru
Druhá až čtvrtá etapa plné funkce řízení, počínaje vypracováním stereotypu identifikace (tj. "automatismu" detekce faktorů prostředí, které vyvolaly zájem subjektů konceptuální moci) a stanovením cílů a konče formováním vlastní koncepce ve formách přijatelných samým nositelům konceptuální moci, představují sebou konceptuální činnost na základě světonázoru, zformovaného v důsledku Rozlišení, dávaného Bohem v souladu s cíly Jeho záměru a prostředky jeho realizace v průběhu celého života člověka.
Vnímání světa bývá dvou druhů:
• "Já-centrické", ve kterém jsou prvotními rozdíly, stejně jako krajně zevšeobecňujícími kategoriemi čtyři kategorie: hmota (matérie), duch (energie oživující hmotu, ale co je to duch-energie je na úrovni obrazných představ nejasné bez zvláštního objasnění), prostor ("prázdno"[12], neohraničeně protažené do všech směrů), čas (něco existuje, ale co je to není jasné ani ve světě subjektivních obrazných představ, ani ve všem společné realitě). V představách lidí se mohou plně slévat, tvoříce jednoho čtyř-ipostázního "boha", jak tomu bylo u Egypťanů (Amon)[13], nebo se slévat jen zčásti, tvoříce "časoprostorové kontinuum", naplněné hmotou a poli, jako je tomu v teorii relativity ve světonázoru materialistického ateismu. Člověk v tom všem přebývá jako uvědomělé "Já" – "počátek souřadnic", z kterého se konstruuje vše vnitřní a se kterým se porovnávají všechny vnitřní a vnější proudy obrazů a myšlenek. "Já" může přebývat v názoru, že existuje jen ono samo, a to se ve filozofii nazývá subjektivním idealismem ve formě solipsismu; nebo se může považovat za subjekt, část objektivního světa, jak je tomu ve světonázorové koncepci scientologů.
• Bohocentrické[14]vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry, ve kterém je Boží obraz v duši člověka, jako systém jeho subjektivních obrazných představ o Bohu jako takovém, "počátkem souřadnic" ze kterého se konstruuje vše vnitřní a se kterým se porovnávají všechny vnitřní a vnější proudy obrazů a myšlenek.
V charakteristice každého z těchto dvou vnímání světa jsou vyjádřeny vzájemně se vylučující mínění o jedné a té samé Pravdě. Přijde vybrat si jeden z nich, podle své morálky a víry.
A ačkoliv oba druhy vnímání světa mohou existovat na základě téže množiny subjektivních obrazů, daných Bohem v Rozlišení během dosavadního života subjektu, efektivita jednoho z nich je vyšší ve všech úkolech, vyžadujících analýzu proudu událostí z minulosti, současných okolností a formování prognóz možných variant dalšího plynutí událostí, bez čehož je nemožné jak formování koncepce řízení (samořízení), tak řízení (samotný proces řízení) podle libovolné koncepce s přijatelnou úrovní kvality řízení.
Z našeho pohledu, potvrzeného praxí, je vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry efektivnější, protože neměnnost vybraného "počátku koordinát" disponuje výjimečnou stabilitou, díky čemuž subjektivní představy o Všem s postupem času získávají větší detailnost a větší míru shody s Objektivní realitou, a nerozpadá se pod vlivem řetězu shod životních okolností, které nejsou ve shodě s předchozími neodpovídajícími představami o Životě.
"Já-centrické" vnímání světa, nepředvítatelné pro svého nositele, kompletně ztrácí použitelnost, když ve vzletu svých fantazií nevyhnutelně "zalétá" za hranice spolehlivosti, což s sebou přináší pád subjektu do takových životních okolností, ve kterých pokud hned nehyne, jeho systém obrazných představ o Životě zažívá kompletní krach[15]. Ale většina nositelů "já-centrického" vnímání světa nezachází tak daleko, protože "nelétají daleko", a obrazy v jejich psychice, nemající stabilní statisticky určitelné spojení mezi sebou, se neustále přesouvají jako sklíčka kaleidoskopu, pod vlivem proudu událostí. Při tom se "Já-centrum" neustále posunuje ve vztahu k objektivním okolnostem, v důsledku čehož je vše ve světě viděno jako "relativní" a "neurčité" ve všech nejrůznějších smyslech těch slov.
V důsledku toho "já-centrické" vnímání světa s neustále se měnícím kaleidoskopem se ukazuje nevhodným pro realizaci konceptuální činnosti a moci, vyžadujících jednoznačnou neměnnou bázi pro srovnání různých fází procesů, trvajících století i tisíciletí.
"Já-centrické" vnímání světa je vždy více či méně kaleidoskopicky nestabilní, a právě v důsledku onoho dopředu nepředvídatelného (pro sebe samého) přesunu "sklíček v kaleidoskopu" (v něm přítomných různých obrazů Objektivní reality), se ukazuje nezpůsobilým k řešení analyticko-prognostických úkolů. Vnímání světa jako trojjedinosti matérie-informace-míry má mozaikový charakter, a jeho schopnost řešení (detailnost představ a přítomnost spojení mezi fragmenty mozaiky) při podmínce činnosti subjektu v rámci Božího záměru se ukazuje díky Bohem zavčas dávanému Rozlišení vždy dostatečná pro řešení všech životních výzev (cílů), které před sebe jedinec staví.