Vsuvka 1: O pojmech, světonázoru, vzájemném chápání
Kromě všeho dalšího je každá kultura charakterizována v ní rozvinutými způsoby vnímání světa a tím, co je možné nazvat "úrovní chápání světa". Přirozeně, bez toho, co se nazývá "pojem", je nemožné chápání jedincem dění okolo; a bez určité podobnosti "pojmů" ve společnosti není možné vzájemné chápání jedinců. A ačkoliv řečené je všem jakoby "jasné", je nutné vyjasnit smysl termínu "pojem", aby byl skutečně pochopen ("pojmut").
Je jasné, že "pojem" není slovem, frází, symbolem, skupinou nebo posloupností symbolů: na co například ukazuje posloupnost zvuků "zámek"? — na zámek ve smyslu zabezpečovacího mechanismu (a jaký, visací, zadlabávací)? — nebo na zámek ve smyslu sídla, stavby? Ale z druhé strany, obraz (v smyslu: staticky neměnný), vidění (ve smyslu: "film" na "obrazovce" vnitřního zraku), melodie (hudba), v kterých psychika jedince modeluje životní jevy – přehrává je v prožitcích a představuje si to, co nebylo , – také nejsou pojmy. Tyto subjektivní obrazy a vidění, existující v psychice člověka, jsou druhotné ve vztahu k objektivním obrazům (s výjimkou těch obrazů, které vznikají v psychice v procesu tvoření, předcházejíc realizaci zámyslu v materializovaných výtvorech tvůrčí činnosti lidí). Ale i prvotní obrazy Objektivní reality jako celku i jejích fragmentů jako takových, existujících vně psychiky lidí, také nejsou pojmy.
Pojem: je vzájemná shoda (vazba, spojení) v psychice jedince slova, fráze, symbolu, skupiny nebo posloupnosti symbolů toho nebo onoho jazyka, používaného společností nebo výlučně osobního — z jedné strany, a z druhé strany — subjektivního obrazu, vidění (a také druhých pojmů), zahrnuta v algoritmice jeho myšlení.
Chápání světa subjektu je souhrnem pojmů, vlastních psychice subjektu. Protože každý pojem je dvoukomponentní jev (určitý obraz + určité "slovo" nějakého jazyka), pak pojmy v tomto souhrnu mohou být vzájemně svázány jak na úrovni jazykových prostředků, tak i na úrovni obrazné komponenty vnímání světa. V takovém případě se jedná o mozaikové vnímání a chápání světa. Absence vzájemných vazeb takového druhu mezi pojmy rodí kaleidoskopické vnímání a chápání světa.
Rozdíl mezi chápáním světa a vnímáním světa je v tom, že chápání světa není možné bez jazykových prostředků, a vnímání světa představuje sebou model Objektivní reality na základě obrazů, vlastních psychice jedince, který může existovat i bez jazykových prostředků. Tomu odpovídaje, jedno a totéž vnímání světa může být vyjádřeno různými jazykovými prostředky jak téže národní kultury, tak i v jazykových prostředcích různých národů, disponujících vlastní jazykovou svébytností. (Slovo "světonázor" nemá v češtině vyhraněný význam ve výše uvedeném smyslu, navíc může svádět k obrazu nějakého jednoho názoru. "Chápání světa" má větší vypovídací hodnotu a tímto neduhem netrpí.)
Jak už bylo řečeno dříve, pojem ve své podstatě představuje jednotu určitého slova a určitého obrazu z vnitřního světa člověka, zobrazujícího(odrážejícího) něco v Objektivní realitě. Nicméně člověk je tvor společenský: nikdo nemůže nahradit svou osobou společnost, lidstvo; a nedostatek kontaktu s druhými lidmi vylučuje možnost osobnostního rozvoje v dětství a mládí a vleče za sebou degradaci osobnosti u dospělých (minimálně v kultuře současné civilizace, kde množstevně převažující typy psychiky jsou jiné než lidské). Nositeli pojmů jsou živí lidé, tvořící společnost[20].
Jedním z faktorů, spojujících jednotlivce ve společnosti, je vzájemné chápání; a jedním z faktorů odloučení je nepřítomnost téhož. Vzájemné chápání mezi lidmi označuje, že tytéž jazykové prostředky různých lidí vyvolávají v jejich psychice shodné obrazy; a obrazům těchže jevů v Objektivní realitě různí lidé přiřazují shodné konstrukce jednoho a téhož jazyka.
Proto, vzájemné porozumění je obtížné nebo nemožné, pokud jedny a tytéž jazykové prostředky vyvolávají u různých lidí různé obrazy, nebo žádné obrazy nevyvolávají. Pokud jedněm a těmže jevům v Objektivní realitě různí lidé přiřazují různé jazykové kontrukce, a ty jazykové konstrukce vylučují přechod na základě "synonym" (slov se stejným nebo podobným významem) od jedněch k druhýmjazykovým konstrukcím, zajišťujícím vzájemné pochopení, to vzájemné pochopení mezi nimi je také nemožné.
Podle statisticky podmíněné možnosti nebo nemožnosti vzájemného chápání různými lidmi ve společnosti mohou být pojmy rozděleny na dvě kategorie:
• pojmy obecně přiznané, které zabezpečují bezproblémové vzájemné porozumění ve styku dostatečně širokého okruhu lidí na principu "rozumí se samo sebou", v důsledku čehož v souhrnu těch pojmů se vyjadřuje "úroveň chápání" té nebo oné sociální skupiny nebo celé společnosti;
• pojmy, vydělující jejich nositele, v tom smyslu, že ustanovení vzájemného rozumění si s nimi na principu "samo sebou rozumění" se ukazuje více či méně těžké, až nemožné, pokud ne ve všech otázkách života, pak v některých z nich[21].
Principy vzniku vydělujících pojmů spočívají v tom, že jejich nositelé díky specifice profese, řídkosti nebo unikátnosti své životní zkušenosti buďto disponují obrazy, které nejsou vlastní psychice většiny; nebo disponují mocnější slovní zásobou a používají nějaké jazykové konstrukce, které druzí nemohou "rozebrat" a zhodnotit způsobem sobě vlastním; nebo je v jejich psychice ustanoveno spojení mezi obrazy a jazykovými prostředky, odlišné od vazeb obecně přijatých pojmů; nebo se všechny tři uvedené faktory nějakým způsobem prolínají.
Ve společnosti je vždy určitá část lidí, kteří vědomě a důsledně podporují existující světonázorovou tradici na základě historicky zformovaného systému obecně přiznaných pojmů. Část z nich to dělá proto, že, jsa nositeli jiného světonázoru, zformovaného na osnově speciálních vydělujících pojmů, parazitují na společnosti, zneužívaje defektnost panujícího chápání světa, vzniklého na základě obecně přijatých ("samo sebou") pojmů. Druhá část z nich jsou samy fanatické oběti tradice defektního chápání světa, zavedeného a pěstovaného ve společnosti první skupinou. Ale jedni i druzí jsou zajedno v tom, že jakékoliv odchýlení od jimi podporované tradice označují za projev hlouposti. Z jejich úhlu pohledu "jsou ve společnosti dva druhy hlupáků: jedni nechápou to, co by měli chápat všichni; druzí chápou to, co by neměl chápat nikdo" (V.О.Ključevskij. Sebrané spisy, sv. 9, Moskva 1990, str. 368)
Tento aforismus, při pohledu na něj ne z úhlu pohledu té či oné zformované tradice chápání světa, ale z pozice "co je pravda (realita, skutečnost)?", také disponuje smyslem: v závislosti na tom, co představují ony pojmy vydělující subjekt, za přívrženost kterým ho okolí přiřazuje k jednomu z dvou druhů "hlupáků", je subjekt buďto před nositeli obecně přiznaných pojmů v nevýhodě (ustupuje jim v chápání objektivních procesů v odpovídajících oblastech činnosti), nebo nad nimi objektivně disponuje převahou.
Podmíněno je to tou okolností, že jazykové prostředky náleží úrovni vědomí v psychice člověka, kdežto subjektivní obrazy, tak či onak svázané s obrazy jevů Objektivní reality, mohou patřit jak úrovni vědomí, tak i podvědomým (přesněji: nevědomým) úrovním psychiky. Z úrovně vědomí pracuje vůle člověka, na nevědomých úrovních psychiky pracují jen automatismy vnějšího a vnitřního chování[22]. Přitom objemy informací, zpracovávané na nevědomých úrovních psychiky, mnohonásobně převyšují možnosti vědomí, s výjimkou transových stavů[23]: vědomé úrovně psychiky jsou schopny pracovat rychlostí maximálně 15-16 rozhodnutí za sekundu (15bit/sek.)[24] a držet v mysli současně nanejvýš 7-9 různých objektů. S ohledem na tuto osobitost vědomí vně transových stavů, pojmový aparát, zformovaný v psychice člověka (živelně nebo výsledkem cílevědomého úsilí) na základě toho či onoho jazyka, představuje jeden z prostředků řízení z úrovně vědomí zpracováním kolosálních objemů informací v obrazné "vnějazykové"[25] formě na nevědomých úrovních psychiky (což my obvykle nazýváme vnělexikálními obrazy)[26].