Právě díky jazykovým prostředkům a pojmovému aparátu (ve kterém mají místo i obecně přijaté, i jedince vydělující pojmy) mohou být obrazné představy jednoho člověka o čemkoliv předány druhým lidem se stupněm plnosti a detailnosti, podmíněným životními okolnostmi a potřebami, bez použití jakýchkoliv extrasensorických praktik. V důsledku toho neohraničená Objektivní realita, reflektovaná do ohraničené psychiky člověka z větší části ve formě vnělexikálních obrazů, může být poznávána v nějakých svých projevech i zprostředkovaně, t.j. skrz osobní zkušenost druhých lidí, včetně zkušeností minulých pokolení, a nejen skrz bezprostřední osobní zkušenost subjektu samého.
Kromě toho pojmový aparát, jsa prostředkem superkoncetrované komprese(kódování) obrazů nevědomých úrovní psychiky do jazykových konstrukcí, dává možnost modelovat na úrovni vědomí průběh událostí v Objektivní realitě, včetně modelování ve zrychleném měřítku času, což je osnovou pro výběr subjektem nejlepších variant chování z množství možných variant. V tomto procesu modelování s cílem sestrojení nejlepších variant chování dává právě přítomnost vydělujících pojmů jedněm možnost uvědomit si vně transových stavů to, co si druzí uvědomit nejsou schopni, nebo si mohou uvědomit jen v transových stavech, nebo na základě specifických duchovních praktik v nějakých obrazech, jinotajno-symbolických ve vztahu k osmyslení Objektivní reality vně transových stavů. Ale podobně právě přítomnost v psychice jedince vydělujících pojmů, příliš hrubě (nedostatečně detailně ve vztahu k řešenému problému) nebo deformovaně odrážejících jevy Objektivní reality, vede druhé k více či méně těžkým chybám, včetně smrti jich samých a neúmyslně způsobené škodě ostatním a/nebo Přírodě obecně.
Pojem vzniká v psychice subjektu jako určité spojení mezi jazykovými prostředky myšlení (výrazů nebo myšlenek) a subjektivními ("vnělexikálními" ve vztahu k jazykům, používaným ve společnosti) obrazy, viděními, melodiemi, náležející vnitřnímu světu člověka[27]. Vznik pojmu v psychice jedince je proces, mající směr:
·buďto od jazykových prostředků, používaných prostředím nebo jedincem, k obrazům vnitřního světa — při slyšení, čtení, osvojení výsledků kultury, výměně názoru s druhými lidmi;
·nebo od obrazů a vidění vnitřního světa (v každém konkrétním případě nějak spojenými s obrazy Objektivní reality) k jazykovým prostředkům, používaných společností nebo jedincem[28], — při bezprostředním poznávání Objektivní reality, při modifikaci kultury (při takovém směru procesu se mohou vytvářet i nové obrazné modely Objektivní reality a jejích fragmentů, i nové jazykové prostředky).
Přitom není nutné, aby takové spojení mezi jazykovou a obraznou komponentou pojmu bylo určeno jednou a provždy a bylo neměnné: to se týká jak obecně přijatých pojmů, tak i vydělujících. Je nutné, aby taková určenost (určitost, jednoznačnost) vznikala pokaždé při použití jazykových prostředků pro vyjádření vlastního obrazu myšlenek a při úsilí pochopit obraz myšlenek druhých lidí – t.j. ve svém vnitřním světě vyhledat existující (nebo vytvořit nové) obrazy pro jazykové prostředky, použité druhými lidmi, aby byla možnost v obrazech svého vnitřního světa modelovat ty životní jevy, na které druzí ukazují jazykovými prostředky, přijatými ve společnosti.
Jakýkoliv pro společnost nový pojem vzniká jako produkt jedince, ne skupiny osob. Vzniká jako dohad ("nápad", "podezření"..).
Dohad představuje ve své podstatě také určité spojení mezi vnělexikálními obrazy, vlastními psychice člověka, a lexikálními formami nějakého jazyka. Ale Dohad se od pojmu odlišuje tím, že není součástí algoritmiky myšlení subjektu.
Subjekt může učinit dohad součástí algoritmiky svého myšlení, v důsledku čehož se pro něj stane pojmem; může ho také nezahrnout do algoritmiky svého myšlení, může se o něj podělit s někým dalším, a ten ho také může zahrnout do algoritmiky svého myšlení, po čemž se stane už jeho pojmem, ačkoliv "dohadcem" byl někdo jiný, u koho se pojmem nestal (možná že "dohadce" ho přijme za pojem později, kdy se stane více či méně obecně přijatým, a bude si možná "nárokovat" svá "autorská" práva); subjekt může zavrhnout vlastní nebo někým jiným sdělený dohad, nebo ho utajit před okolím z nějakých příčin, a dohad (který se dosud nestal ničím pojmem) pohltí kolektivní nevědomí (egregor), z kterého může být využit ("vytažen") někým jiným dokonce po mnohých staletích.
Nejsa obecně přijatým pojmem ve společnosti v okamžiku svého objevení, každý pro společnost nový dohad, který se stal něčím pojmem, ze začátku představuje vydělující pojem. Takovým může i zůstat a časem ze společnosti vymizet smrtí subjektu-nositele (nebo i dříve v případě, kdy se ho subjekt zřekne ještě za života). Ale nový pojem se může stát i vlastnictvím skupiny osob, t.j. stát se v ní obecně přijatým, pokud si každá osoba ve skupině vypracuje v procesu myšlení jedno a totéž sjednocení slovesně-symbolické (jazykové) a obrazné (vnějazykové) komponenty pojmu. Toto sdílení určitého spojení jazykové a vnějazykové komponenty pojmu je základem chápání sebe navzájem ve společnosti, a jeho absence – příčinou nechápání.
Podobně, chápání subjektem čehokoliv je nemožné, pokud subjekt:
• nemá osvojeny potřebné jazykové prostředky;
• v jeho psychice nejsou přítomny obrazy, ve kterých může modelovat daný jev;
• nepodaří se mu zavést určitost vazeb mezi jazykovou a vnějazykovou (obraznou) komponentou pojmu, skupiny pojmů nebo jejich posloupnosti.
Těmito faktory jsou podmíněny i nové pojmy (pojmy-novinky): mohou vzniknout psychice předtím nevlastní obrazy, které budou potřebovat jazykové prostředky pro své vyjádření v pojmech; pro obecně přijaté pojmy se tvoří nová spojení s obecně známými slovy, v důsledku čehož se předtím nespojené obrazy mohou ukázat spojenými navzájem, skrz systém asociativních vazeb jazykových prostředků (slov stejného kořene, podobně znějících, slov majících společný kontext použití atp.); což už může změnit chápání světa.
Chápání života jako takového, t.j. chápání světa, může být chybným, defektním, i při nerozvinutosti jazykových prostředků; i při nedostatečně blízkém odražení obrazů Objektivní reality jako takové v subjektivních obrazech psychiky jedince (t.j. nedostatečně kvalitních subjektivních obrazech); i při pochybeních psychiky v ustanovení vzájemných vazeb mezi jazykovými prostředky a obrazy vnitřního světa člověka; a také při pochybeních psychiky v ustanovení uspořádaných vzájemných vazeb mezi různými obrazy (v párech "obraz 1 – obraz 2") a mezi různými pojmy (v párech "pojem 1 – pojem 2"), a i mezi obrazy a pojmy (v párech "pojem – obraz bez slova, t.j. vně pojmu")[29].