Podobně ani obecné přijetí pojmu, ani jeho vydělující charakter nejsou příznaky jeho správnosti (pravdy, souladu s Objektivní realitou), a analogicky to nejsou ani příznaky jeho chybnosti, záměrné falešnosti. Na otázku o tom, co je pravda a co lež, dává odpověď jen praktika života na základě používání toho či onoho pojmu a daného chápání světa celkově.
Pokud člověk v kontaktu s druhými lidmi je schopen přijímat z psychiky druhého člověka bezprostředně ty obrazy a vidění, v kterých probíhá jeho obrazné myšlení, to jemu za určitých podmínek nejsou nutné jazykové prostředky k tomu, aby přebýval v (sou)ladu s okolím. Jestli jsou toho schopni dva a více, pak za určitých podmínek nepotřebují jazykové prostředky pro to, aby přebývali ve vzájemném souladu. Zmíněnou podmínkou je jednota jejich morálních měřítek (standardů), určujících algoritmiku psychické činnosti člověka, a jako důsledek — vzájemně doplňující se systémy vztahů každého z nich k proudu událostí života a vidění obrazného myšlení druhého, ke Světu společnému jim oběma, k misi každého z nich v tom Světě[30] (ačkoliv lad s Bohem a Světem podporovat nemusí, a mohou koordinovaně pracovat v předělech Božího dopuštění[31]).
Potřeba jazykových prostředků výměny informací mezi lidmi vzniká ne ani tak z nemožnosti pro většinu lidí přímého načítání z psychiky druhých vidění jejich obrazného myšlení, jako spíš v důsledku rozdílu jejich morálních měřítek (standardů), určujících algoritmiku psychické činnosti celkově, protožejednota morálních standardů především odkrývá více či méně široké možnosti k přímému načítání vidění obrazného myšlení druhého člověka (jinými slovy, žádná převaha energetické síly biopolí, žádné extrasenzorické návyky nedovolí přečíst informaci z psychiky druhého člověka, pokud je ochráněna jeho objektivně správnou morálkou; to, co bude "přečteno", bude pokrouceno defektními morálními měřítky samotného "psychohackera").
Ale pojmy nejsou v psychice jedince rovnocenné jeden druhému (v strukturně algoritmickém smyslu). Je to podmíněno tím, že v obrazných představách jedince o Objektivní realitě nejsou rovnocenné (v strukturně algoritmickém smyslu) ani různé obrazy. Existuje nevelká skupina obrazů, která je počátkem sestrojení (odvození) všech následných obrazů, ve kterých člověk reflektuje průběh událostí v Objektivní realitě a ve kterých modeluje jejich možný rozvoj a svou účast v nich.
Reálně je možné vydělit typ vnímání světa, ve kterém se takovým počátkem souřadnic jeví obraz sebe samého – "Já-centrické" vnímání světa, o kterém bylo psáno dříve, a jemu odpovídající "Já-centrické" chápání světa.
Jeho hlavní a neodstranitelný defekt spočívá v tom, že vnímání a chápání světa je podmíněno měnícími se okolnostmi, ve kterých se "Já-centrum" ocitá, v důsledku čehož je vnímání světa a světonázor subjektu nestabilní, a ve výsledku je pro něj Život nepoznatelný a nepředvídatelný. Je to vnímání a chápání světa bez objektivního počátku souřadnic, z důvodu čehož v něm vše nevyhnutelně ztrácí jednoznačnost, v určitý okamžik definovanou "Já-centrem". V důsledku toho takové vnímání světa představuje kaleidoskop v pohybu, a na úrovni jazykových prostředků mu odpovídá podobně kaleidoskopické NEchápání světa.
Jak už bylo řečeno, alternativou tomuto životu nebezpečnému kaleidoskopu je vnímání a chápání světa na základě jiných základních kategorií — trojjedinosti matérie-informace-míry. Protože Bůh je nad-realitou (či "vně-realitou"), při vybudování posloupnosti obrazů je v tomto pohledu na svět neměnným počátkem obraz Boha v duši člověka. Volba Absolutního počátku, reflektovaného v duši člověka, v roli neměnného "počátku souřadnic" pro vybudování vnímání a chápání světa zapezpečuje stabilitu psychiky a včasné odstranění chyb psychické činnosti jedinců i kolektivů jimi tvořených. Kaleidoskop se mění ve stabilní mozaikový obraz Objektivní reality, v níž detailnost různých fragmentů každý člověk rozvíjí podle svého uvážení, vycházeje ze svých zájmů v interakci s životními okolnostmi. Postupem času toto vnímání světa, jsa bohocentrickým, zavazuje člověka[32]přijít k ladu s Bohem.
V chápání světa na základě trojjedinosti základních kategorií matérie-informace-míra všechny jazykové prostředky odpovídají míře, t.j. systému kódovaní informací, obrazů Objektivní reality a obrazů vnitřního světa subjektů[33]. Proto ve vnitrosociálních vztazích jsou jazykové prostředky především prostředky formování mravním měřítek, společných více či méně širokému okruhu osob, na jejichž základě mohou dosáhnout životní harmonie a podporovat ji ve svém okolí.
Podobně jakákoliv kulturní společnost je charakterizována společnými jazykovými prostředky, společnou množinou obrazů a vidění, společnou množinou různými jedinci zavedených vzájemných spojení mezi jazykovými a obraznými komponentami chápání světa. V procesu růstu si člověk osvojuje tuto trojitou společnou množinu jazykových prostředků, obrazů a vazeb mezi nimi v té formě, v jaké existuje v kultuře společnosti k okamžiku jeho příchodu na tento svět; a na určité etapě svého osobního rozvoje mnozí začínají tuto trojitou společnou množinu transformovat, přebudovávat. Pokrok kultury je ve své podstatě úroveň světonázoru (podporovaného/udržovaného lidmi, tvořících danou společnost), jehož růst se projevuje v rozřešení vnitrosociálních konfliktů a konfliktů společnosti a jednotlivých lidí s biosférou Země, Kosmem a Bohem.
Defektnost kultury je především zvrácenost panujícího systému pojmů a jeho uspořádání, určujících způsob myšlení a osobní psychickou kulturu celkově (včetně morálních měřítek), kterou společnost udržuje (reprodukuje) napříč pokoleními. Defektnost chápání světa se projevuje v tom, že společnost se nenachází v ladu s Bohem, se Světem, s jinými kulturami, a i v ní samé může být nesoulad mezi lidmi. Všechny tyto problémy jsou vyjádřením(reflexí, odrazem) degenerace mravů, tj. mravních měřítek převládajících ve společnosti, které určují algoritmiku myšlení, chápání světa, a algoritmiku vší psychické činnosti jak osobnostní (individuální), tak kolektivní (souborné, egregoriální).
Nyní se vrátíme k tématu současné práce.
S ohledem na výše uvedené, každé zavedení a šíření koncepce do společnosti – bez ohledu na obsah koncepce samotné – představuje formování nových pojmů, překonání/redefinici už existujících pojmů, zavedení nových a překonání starých vazeb mezi složkami různých pojmů jak na úrovni jazykových prostředků, tak na úrovni vnímání světa, zavedení části nových a přehodnocených pojmů do stavu obecně přijímaných a "samo sebou" rozumících se, a části do stavu "vydělujích své nositele" od zbytku společnosti. Rozdělení pojmů do skupiny obecně přiznaných a vydělujících se může v procesu šíření koncepce ve společnosti měnit.
Hlavní otázka, spojená s touto činností konceptuální moci v jejích projevech ve formě ideologické moci, spočívá v následujícím: Má obsah koncepce na tyto procesy vliv? – nebo stačí bez ohledu na obsah koncepce vypracovat efektivní "sociální technologii implementace koncepce", ve výsledku čehož zvítězí ne ta či ona konkrétní koncepce, ale ten, kdo použije efektivnější technologii?