stupce mě pohladil a tak krásně se na mne usmál a řekl, ten hoch se strefil nejblíž, a hodil na váhu ten nakrájený salám a váha ukázala sedm deka…, všichni jsme se na sebe podívali, a pak obstoupili ten zázračný stroječek a všem bylo jasné, že tenhle strojek přináší výdělek, a když jsme se rozestoupili, ten agent vzal plnou hrst mincí a hodil je do truhlíku na uhlí a zatleskal, a ten jeho trégr přinesl ještě jeden balík, vypadal pod příklopem jako šturc, pod kterým babička měla Panenku Marii, a když sundal ten obal, tak tam stála váha, jako v lékárně byla ta váha a ten jazýček byl tak tenounký a ukazoval jen do kilogramu, a agent řekl, tak prosím, tahle váha je tak přesná, že když na ni dýchnu, tak ukáže, kolik váží můj dech…, a dechnul a opravdu, váha se ohnula, a teď vzal z tý naší váhy ten nařezaný uherák a hodil jej na tu váhu, a ta váha ukázala, že toho salámu je přesně šest deka a tři čtvrtě…, a bylo jasné, že ta naše váha šéfa okrádá o čtvrt deka, a agent vypočítal na stole, to máme… a pak podškrtl výpočty a řekl, když prodáte za týden deset kilo uheráku, tak tahle váha vám ušetří stokrát čtvrt deka salámu, to jest skoro půl štangle uheráku…, a opřel se zavřenou pěstí kloubama o stůl a založil si nohu tak, že špičkou se dotejkal země a kramflek byl vzhůru, a usmíval se vítězně ten zástupce a šéf řekl, jděte všichni pryč, bude se jednat, já chci, abyste mi to tady nechal všechno, tak jako to tady je, kupuju to! To je prosím, můj vzorek, řekl agent a ukázal na trégra. Prosím, tejden jsme chodili s tím vším po krkonošských boudách a skoro v každý slušný boudě jme prodali jak strojek na řezání salámu, tak jednu váhu, obě ty mašinky já označuji jako spořič na daně, tak je to! A tenhle agent mne měl asi rád, tak nějak jsem mu připomínal jeho mládí, když mne viděl, tak mne pohladil a tak pěkně se usmál, až slzel. Někdy si dával na pokoj nosit minerálky. Vždycky když jsem přišel k němu na pokoj, tak už byl v pyžama, ležel na koberci a to ohromný břicho leželo vedle něj jako nějakej sud, a to se mi líbilo, že se za břicho nestyděl, naopak, nosil je před sebou a jako nějakou reklamou rozrážel ten svět, kterej mu šel vstříc. Vždycky mi řekl, posad se, synáčku, a zase se na mne usmál, bylo mi vždycky, jako by mě pohladil ne tatínek, ale maminka. Jedou mi vypravoval, víš, já jsem začal jako ty, taky docela malinkej, u firmy Koreff, galanterka, ach, ty moje děťátko, dodneška na toho mýho šéfa myslím, ten mi vždycky říkal, pořádnej obchodník má vždycky tři věci: nemovitosti, kšeft a sklady, když přijdeš o sklad, tak máš ještě kšeft, když přijdeš o kšeft i sklad, tak máš aspoň nemovitost a o tu tě nikdo nemůže připravit, ale já jsem byl jednou poslanej, abych přivezl hřebeny, kostěný krásný hřebeny, osm set korun stály ty hřebeny a já jsem je vezl na nosiči bicyklu a ve dvou obrovskejch taškách, vem si tadyhle bonbon, em, vem si tenhle, v tom jsou višně v čikuládě, a jak tak tlačím do kopce ten bicykl, kolik ti je let?, a já řekl, že patnáct, a on přikývnul a vzal si bonbon a mlaskal, a pokračoval, a tak já tlačím do kopce ty hřebeny a teď mě předejela selka, taky na kole, a na kopci v lese se zastavila, a když jsem dotlačil, tak se na mne dívala, a tak těsně, že sem sklopil oči, ona mne pohladila a řekla: podíváme se na maliny? A já jsem položil bicykl i s těma hřebenama do příkopu a ona to dámský kolo položila na moje a vzala mne za ruku a hned za prvním křovím mne povalila a rozepnula, a než jsem se nadál, tak byla na mně a já jsem byl zavalenej tou selkou, a tak mě měla ta selka jako prvního a já jsem si vzpomněl na to moje kolo a na ty moje hřebeny, a tak jsem běžel, a to její kolo leželo na mým bicyklu, tenkrát ty ženský kola měly u zadního kola sítění, takový barevný, jako mívali koně pletený sítění přes hlavu a krk, a já jsem ohmatal hřebeny a byly tam a oddychl jsem si, a ta selka, když přiběhla a viděla, jak nemůžu dostat šlapku mýho kola z toho jejího třepení, tak mi řekla, že to je znamení, abysme ještě od sebe nechodili, a já jsem se ale bál, ale vem si tenhleten bonbon, to je takzvanej nugát…, a odjeli jsme s bicyklama do lesíka, a selka mi zase sáhla do kalhot, no, byl jsem mladší, než jsem dnes, a zase jsem já na ní ležel tak, jako když jsme položili bicykly do křoví, tak ten její bicykl položila ona na zem, a já ten na její, a tak jsme se milovali, tak jako ty bicykly a bylo to krásný, a pamatuj si, synku, že život, když se trošku povede, tak je krásnej, tak krásnej… ach…, ale jdi už spát, ráno musíš tak brzo vstávat, synáčku, víš? A vzal láhev a lil ji celou do sebe, slyšel jsem, jak mu voda pleská do žaludku, jako z okapové rýny dešťová voda do nádrže, když se pak položil na bok, voda docela slyšitelně se převalila, aby vyrovnala hladinu… Neměl jsem rád obchodní cestující s jídlem a margarínem a kuchyňskými potřebami, ti si nosili jídlo s sebou a jedli to na pokoji, dokonce někteří si brali s sebou lihové vařiče a vařili si na pokoji bramboračky a šlupky od brambor naházeli pod postel, a ještě chtěli, abychom jim zadarmo čistili boty, a když odcházeli, tak mi dali reklamní odznak jako tuzér a za to jsem jim směl odnést do auta bedničku kvasnic, protože s sebou brali z velkoobchodu, který zastupovali, ty kvasnice, který prodávali příležitostně cestou. Někteří cestující nosili s sebou tolik kufrů, že to vypadalo, že mají s sebou všechno zboží, co hodlají za týden prodat, ale zase někteří neměli s sebou skoro nic. To mne zajímalo, když takový obchodní cestující přišel a neměl s sebou kufry, čím asi tak kšeftuje? A vždycky to bylo něco, co mne překvapilo, tak třeba jeden dělal objednávky na balicí papíry a papírové pytlíky, ten ty vzorky měl s sebou zastrčený za kapesníčkem v kapsičce saka, jinej zase měl jen v aktovce jojo a diabolo, to nosil s sebou, jen v kapse měl nákupní záznam objednávek, a tak šel městem a hrál si s jojem nebo diabolem, a tak vešel do kšeftu a tam pokračoval v hraní, a obchodník s hračkami a galanterií nechal obchodní zástupce s drobným zbožím a zákazníky stát a jako ve snu šel vstříc a vztahoval ručky po jojo a po diabolu, to vždycky byla sezóna, než se obecenstvo nasytilo těchto hraček, a hned obchodníci: Kolik tuctů veletuctů mi jich dodáte? A obchodní zástupce se uvolil dvacet tuctů a pak na domlouvání jich přidal ještě nějakej tucet navíc, jinou sezónu to byl míč z mechový gumy, a zase takovej zástupce si házel ve vlaku a na ulici a pak i v krámě takovým míčem a obchodník jako hypnotizovaný šel mu vstříc a díval se nahoru a dolů, jak ten míč vylétá ke stropu a zase se do ruky vrací a zase nahoru a dolů, a zase, kolik mi jich necháte tuctů veletuctů? Takovýhle sezónní agenty jsem neměl rád, neměl je rád ani vrchní, byli to takzvaní ranaři, opravdoví agenti s teplou vodou, my jsme to poznali, už jak vešli do podniku, že by se nejradši najedli a nezaplatili a oknem zdrhli, taky se nám to párkrát stalo…, ale nejmilejší agent, kterej u nás spával, byl Gumovej král, ten, kterej dodával drogeriím choulostivý gumový zboží, zástupce firmy Primeros, kterej kdykoliv přišel, tak pokaždé měl nějakou novinku, a tak ho štamgasti zvali ke stolu, protože vždycky se něco stalo pro někoho nepříjemnýho, a tedy pro ostatní veselýho, ten zástupce rozdával všelijaký prezervativy, všech barev a tvarů, a já, ač jsem byl ještě pikolo, jsem se divil, a proto mi byli odporní naši štamgasti, který na ulici byli tak nějak vznešený, ale u stolu, když se rozdováděli, tak byli učiněný koťata, někdy až jako opice, tak oplzlí a směšní, tak vždycky, když přišel ten Gumovej král, tak někomu vpašoval do jídla ten primeros, někam pod knedlíček, a když host obracel knedlík, tak řvali smíchem, protože nejpozději do měsíce to samé se stane i jim, vůbec si rádi dělali naschvály, tak pan Živnostek, ten, který měl fabriku na umělý zuby, každou chvíli někomu hodil do piva pár zubů nebo kousek falešnýho chrupu, a sám se mohl udávit, když si vypil vlastní zuby, který hodil sousedovi do kávy, ale ten soused šálek proměnil a pan Živnostek u stolu se mohl udávit, jedině zvěrolékař mu dal děsnou herdu do zad a zuby vyletěly a padly pod stůl a pan Živnostek, kterej myslel, že to jsou zuby z fabriky, na ně dupl, ale až pozdě poznal, že to jsou jeho zuby dělaný na míru, a to se zase smál zubní technik pan Šloser, ten rád dělal rychlý opravy, na těch se vydělalo nejvíc, proto taky, že jeho sezóna byla, když se začali střílet zajíci a bažanti, protože večer po střílení se myslivecké společnosti tak opily, že hodně střelců vyzvracelo zuby a polámalo si je, a tak pan Šloser pracoval celé dny a celé noci, aby ty zuby spravil, aby manželka nevěděla, nebo aby se to nějak před rodinou ututlalo na těch pár dní… Ale ten Gumovej král nosil jinačí věci s sebou, jednou přinesl takzvanou Útěchu vdov, já jsem se nikdy nedověděl, co to bylo, protože to bylo v takovým futrálu, jako bývá klarinet, všichni jen to otevřeli, kolovala ta Útěcha vdov kolem stolu, tak všichni se rozeřvali a zase to honem zavřeli a podali dalšímu, a já, ač jsem nosil pivo, tak jsem se nedověděl, co to bylo za potěšení našim vdovám, jednou ale přinesl Gumový král umělou gumovou pannu, to společnost seděla v kuchyni, to bylo v zimě, v létě se sedávalo v kuželníku nebo u okna odděleného portiérou, a ten Gumovej král k té panně měl takový říkání, a všichni se tomu tak řehtali, ale mně to nepřišlo k smíchu vůbec, a každý u stolu měl tu pannu, ale jak ji dostal do ruky, tak zvážněl a začervenal se a dal ji tomu vedle sedícímu, a Gumovej král poučoval jako ve škole: Pánové, to je poslední novinka, sexuální objekt do postele, loutka z gumy nazvaná Primavera, a s Primaverou si můžete každý dělat, co chcete, vždyť je skoro jako živá, je docela ve velikosti dospělého děvčete, je vzrušující, přiléhavá a teplá, krásná a plná sexu, miliony mužů čekaly na Primaveru z gumy, nafouknutou vlastními ústy. Tady z vašeho dechu stvořená žena daruje mužům opět víru v sebe, a tedy novou potenci a erekci, a nejen erekci, ale skvostné uspokojení. Primavera, pánové, je ze speciální gumy, a mezi nohama je guma gum, mechová guma, a otvorem, který je ozdoben všemi vyvýšeninami a prohlubněmi, které má mít ženská. Malounký vibrátor je poháněný na baterku a ten se uvede do něžného vzrušujícího pohybu, a tak je úd ženy přirozeně pohybován a každý podle libosti se může dobrat svého vrcholku, a každý muž je tak pánem situace. A abyste nemuseli čistit tento ženský úd, můžete použít prezervativu Primeros, prosím, a abyste se neodřeli, tady máte jednu tubu glycerinového krému…, a pokaždý, když host nafoukl z posledních sil tu Primaveru z gumy a předal ji dalšímu, Gumovej král vytáhl špuntíček a panna zase splaskla, a tak každej zase si ji nafukoval svým dechem znovu, každýmu rostla pod jeho vlastníma rukama jeho vlastním vzduchem z plic, a ostatní tleskali a smáli se a nemohli se dočkat, až na ně vyjde řada, a v kuchyni bylo veselo a pokladní se vrtěla a házela nohy přes nohy, byla nepokojná, jako by pokaždé nafukovali a vyfukovali ji, tak si vyhráli až do půlnoci… Ovšem mezi cestujícími pak se objevil taky jeden s podobným artiklem, ale to bylo ještě něco krásnějšího, praktičtějšího, byl to nějakej zástupce krejčovský firmy z Pardubic, náš vrchní, kterej pořád neměl čas, tak se k němu dostal prostřednictvím armády, jednoho podplukovníka, kterýho obsluhoval, a ten mu doporučil i tohoto zástupce, kterej u nás spával dvakrát do roka, a já jsem to viděl a nedovedl jsem si to dát do souvislostí, ten změřil nejdřív kalhoty panu vrchnímu, ale pak ho nechal jen tak ve vestičce a bílý košili, a na prsa a záda a kolem pasu a šíje mu kladl takový pásky z pergamenovýho papíru, a na ty pásky psal míry, a stříhal na samým vrchním, jako by mu šil frak z těch pásků, ale látku tady neměl, a pak ty proužky očísloval, a ten zástupce je pečlivě uložil do sáčku, a ten pytlík zalepil a napsal na něj datum narození našeho vrchního a samozřejmě i jeho jméno a příjmení a vzal zálohu a řekl, že se už nemusí o nic starat, že jedině může očekávat dobírkou ten frak, na žádnou zkoušku že nemusí jit, proto si vlastně nechal jen u týhle firmy šít frak, protože vrchní neměl opravdu čas, a já jsem pak slyšel, na co jsem se chtěl optat, ale na co jsem neměl odvahu se ptát, jak to je všechno dál? A zástupce to řekl sám, rovnal zálohu do nabitý náprsní tašky, a tiše vykládal, abyste věděl, to je ta revoluce, kterou vymyslel můj šéf v republice, možná i v Evropě, ve světě – že důstojníci a herci a všichni ti, kteří mají málo času jako vy, pane vrchní, já je klidně změřím, pošlu míry do dílny, tam z těch proužků obkládají takovou jakoby krejčovskou pannu, ale vespod tý panny je gumový pytel, který se zvolna napumpovává, až vyplní všechny ty slepený proužky, který rychle ztvrdnou rychleschnoucím lepidlem, a pak, až se ty proužky sundají, tak ke stropu pokoje vzlétne váš trup, napumpovaný navždycky, uváže se na něj šňůrka, jako se dává dětem v porodnici, aby se nespletly, nebo ve veliký márnici pražský nemocnice se dává cedulička na palec mrtvoly, aby se nespletla, a když přijde její čas, tak se stáhne a na tý vzdušný fíguríně se zkoušejí šaty, uniformy fraky, podle objednávky, znovu se šije a znovu se zkouší, třikrát se zkouší, vypárává a zase šije, tak dlouho bez jediný zkoušky se živým, ale jeho napumpovaným zástupcem, tak dlouho, až kabátec padne jako ulitý a může se směle poslat franko a na dobírku, a každýmu padne tak dlouho, než ztloustne nebo zhubne, a na to stačí zase zástupce, který přijde a změří, o kolik kdo ubral nebo přibral, všechno se v těch místech na figuríně zmenší nebo zvětší, podle momentální potřeby, opraví, nebo se ušije nový frak nebo vojenský kabátec…, a do té doby než zákazník umře, tak je magacín plný figurín u stropu, několika set barevných trupů, stačí přijít a najít podle hodnosti, protože firma má všechno roztříděné v odděleních, oddělení generálů a podplukovníků a plukovníků a hejtmanů a kapitánů a vrchních a frakmanů jako takových, a stačí přijít, zatáhne se za provázek a figurína jako dětský balónek se stáhne a je možno přesně vidět, jak kdo vypadal, když si naposled nechal udělat nebo přešít kabátec nebo plášť… Tohleto mne tak roztesknilo, že jsem si umínil, až budu mít číšnické zkoušky, tak si nechám udělat taky nový frak u téhle firmy, abych i já a můj trup se vznášel u stropu firmy která jistě je jediná na světě, protože tohle by nikdo nevymyslel než náš člověk…, často se mi pak o tom zdávalo, jak ne ten můj trup, ale já se vznáším u stropu pardubické krejčovské firmy, někdy jsem měl i dojem, že se vznáším u stropu naší restaurace U Zlatého města Prahy. Tak jsem jednou k půlnoci nesl minerálky tomu zástupci firmy Berkel, ten, kterej nám dodal váhy skoro lékárnický a ten tenounce řezající strojek na uherský salám, a ani jsem nezaťukal a vešel jsem a tam jsem viděl toho zástupce, jak seděl na koberci, zase tak jako vždycky, on jak se najedl, tak šel rovnou na pokoj a tam se vysvlékl do pyžama, a tak seděl na bobku a já jsem nejdřív myslel, že si vykládá pasiáns nebo sám sobě karty, ale on se blaženě usmíval, celej zalitej štěstím jako malý dítě, a po celým koberci pomalu kladl jednu stokorunu vedle druhý, už jich měl půl koberce a pořád toho bylo málo, protože z aktovky vytáhl další balík bankovek a kladl je pěkně do řady, tak přesně, jako by měl namalovaný na koberci čáry, rastry, vždycky každou stokorunu do jakoby předem namalovanýho obdélníčku, a když dokončil řadu a ty řady byly tak přesně zaříznutý jako včelí plástve medu, zadíval se blaženě na ty stovky, dokonce spráskl tlusté ruce a pak si oběma pohladil tváře plný dětskýho nadšení, a tak si držel tváře v dlaních a kochal se těma bankovkama, a pak zase pokračoval a dál lípal ty stovky na podlahu, a když některá stovka byla obrácená rubem na líc nebo vzhůru nohama, obrátil ji tak, aby všechny byly stejný, a já jsem stál a bál se zakašlat a odejít, ty peníze bylo celý jmění, kachlíčky jedna jako druhá, a hlavně to obrovský nadšení a ta tichá radost mně otevíraly i moje perspektivy, protože já jsem měl ty peníze zrovna tak rád, ale na tohle jsem nepřišel, to se mi objevil i můj obraz, jak všechny peníze, co vydělám, jak ne zatím do stovek, ale do dvacetikorun, a ty dvacetikoruny si budu taky takhle rovnat, pocítil jsem obrovskou rozkoš, když jsem se díval na toho tlustého dětinského muže v pruhovaném pyžamu, a už jsem věděl a viděl, že to bude i můj úkol do budoucnosti, taky jednou se takhle zavřít nebo zapomenout zamknout, a přesto vykládat si na podlaze obraz své moci, své schopnosti, obrazce, ze kterých je skutečná radost… A to jsem jednou takhle taky překvapil básníka Tondu pana Jódla, ten u nás bydlel a ještě že uměl malovat, tak místo účtu mu vždycky šéf zabavil nějaký obraz, a ten vydal v našem městečku knížku básní, Život Ježíše Krista se to jmenovalo, nákladem sice vlastním, ale ten taky celý ten náklad si odnesl na pokoj, a tam po podlaze kladl jeden výtisk vedle druhého, neustále si vysvlíkal kabát a zase oblíkal, tak byl nervózní z toho Ježíše Krista, a celý pokoj tak obložil těmi bílými knížkami, a nevyšlo mu to, tak pokračoval na chodbě, až skoro ke schodišti položil ty sešity, a zase si vysvlíkal kabát a za chvilku si jej oblékal, podle toho, jak se potil, tak si jej přehodil jen přes ramena, ale když se do něj dala zima, tak zase si natáhl i rukávy aby mu za chvíli bylo tak horko, že rychle se z toho kabátu vysvlíkl, a padala mu pořád z uší vata, tu taky si pořád vyndával nebo zastrkával podle toho, jak chtěl slyšet svět kolem sebe nebo neslyšet, jak mohli, tak tomu básníkovi, který pořád hlásal návrat k chaloupkám a taky nic jiného nemaloval než chaloupky odněkud z Podkrkonoší, a o ničem jiným nemluvil než o tom, že úkol básníka jako umělce je hledat nového člověka, ale naši hosté jej neměli rádi, nebo vlastně jej rádi měli, ale pořád mu něco vyváděli, on totiž ten básník taky nejenže se vysvlíkal v restauraci a zase oblíkal, ale taky se vyzouval a obouval, podle toho, jak měl každých pět minut se měnící náladu z toho hledání novýho člověka, tak taky si vyzouval a obouval galoše, a tak hosté, když si vyzul ty galoše, tak mu do nich nalili pivo nebo kávu, všichni se dívali, vidličkama se míjeli od úst, jak šilhali při jídle, když básník si oblíkal ty galoše a káva mu tekla z bot nebo pivo, a on se rozhřímal a volal na celou restauraci: „Potomstvo zlé, blbé a zločinné…, chaloupky na vás…,“ a pak slzel, ale ne zlobou, ale štěstím, protože považoval to nalité pivo v galoších za pozornost, že město s ním počítá, že mu sice neprokazuje úctu, ale má ho za sobě rovného mladíka…, nejhorší ale to bylo, když mu přibili galoše hřebíkem, a básník do nich vklouznul, a když se chtěl vrátit ke stolu, tak to nešlo, tak se div nepřevrátil, kolikrát padl na ruce, tak pevně ty galoše byly přibity, a zase vynadal hostům, potomstvo zlé, blbé a zločinné, ale hned jím to odpustil, a nabídl jim kresbičku nebo knihu básní, kterou hned zkasíroval, aby měl na živobytí…, on v podstatě nebyl zlý, naopak, visel nad celým městem, a mně se to často zdávalo, jako anděl nad drogerií U bílého anděla, tak básník visíval nad městečkem a mával křídly, a on ta křídla měl, já jsem dokonce viděl a bál jsem se na to zeptat pana děkana, já jsem viděl, když se tak vysvlíkal a oblíkal a jeho krásný obličej se nakláněl nad čtvrtkou papíru, on rád psal básně na našich stolech, já jen viděl, že jeho serafínský profil, když se tak otočil, jak se nad jeho hlavou vznáší svatozář, docela obyčejný kruh, takový fialový plamének kolem dokola jeho hlavy, jako je plamen svítícího vařiče značky Primus, jako by v jeho hlavě byl petrolej, a nad ní zářil ten syčící kruh, kterým se svítí v kramářských lampách…, taky když kráčel po náměstí, to nikdo tak neuměl nosit deštník jako tenhle náš host, nikdo neuměl přes rameno nosit nedbale přehozený převlečník tak jako tenhle básník, a nikdo taky tak neuměl nosit měkký klobouk tak jako tenhle umělec, i když mu z uší vyrůstal bílý chuchvalec vaty, a i když – než přešel náměstí – tak si ten převlečník pětkrát stáhl a zase oblékl, a desetkrát sundal ten klobouk a zase si jej nasadil, jako by někoho zdravil…, a on nikdy nikoho nezdravil, jen hluboce se klaněl babám na trhu, kramářkám, to bývalo jeho, jak hledal toho nového člověka, že když bylo sychravo nebo pršelo, tak vždycky poručil do hrnku drštkovou polévku a housku a sám to odnesl těm prokřehlým babám, a když to nesl přes náměstí, tak to nebylo jen tak, jako by nesl polívku, on v tom hrnci, já jsem to tak viděl, on těm babám každé extra nesl svoje srdce, lidské srdce v drštkové polévce, nebo svoje srdce rozkrájené a udělané na cibulce s paprikou, které nesl, jako kněz nese monstranci nebo svátost oltářní k poslednímu pomazání, tak ten básník nesl střídavě ty hrnce a slzel sám nad sebou, jak je hodný a jak sice u nás na dluh, ale přece koupil těm stařenám polívku, aby se ne zahřály, ale aby věděly, že on, Tonda Jódl, na ně myslí, že jimi žije, že je považuje za sebe sama, za součást svýho názoru na svět, a to svoje jednání, jak účinnou lásku k bližnímu, hned teď, ne po smrti…, a tenkrát, jak taky rozložil po podlaze tu svoji novou knížku, až na chodbu, tak uklizečka, jak nesla kbelík ze záchodu, tak mu pošlapala ty bílý desky Ježíše Krista a Tonda ale na ni nekřičel, potomstvo zlé, blbé a zločinné, ale každou tu šlápotu tam nechal a podepsal tu skoro chlapskou podrážku, a prodával Ježíše s cápotou místo za deset korun, tak za korun dvanáct…, ale že ta knížka byla nákladem vlastním, tak jich bylo pouze dvě stě, a Jódl měl zadáno, že v Praze mu katolické nakladatelství vydá těch knížek deset tisíc, tak celé dny počítal, vysvlíkal si kabát a zase oblíkal a třikrát upadl, jak mu přibili vyzuté galoše, a na to jsem zapomněl! On taky každých pět minut do sebe sypal nějaké léky, tak byl pořád zasypaný od těch prášků jako nějaký mlynář, jako by se přetrhl pytlík s moukou, tak měl prsa a kolena celá bílá na černých šatech a nějaké léky, neurasténin se to jmenovalo, to pil rovnou z láhve, a tak měl kolem úst takovou žlutavou obroučku, jako by žvýkal tabák…, a tak pil a sypal do sebe to léčivo, který mu dělalo právě to, že každých pět minut mu bylo horko, až se zpotil, a pak mu zase bylo zima, že se třásl tak, až celý stůl zajektal, a tak mistr truhlářský změřil, kolik metrů pokryl ten Život Ježíše Krista, pokoj a chodbu, a Tonda pak vypočítal, že těch deset tisíc výtisků až vyjde, že to bude tolik knížek, že kdyby se položily na zem, že by to bylo dláždění na silnici z Čáslavi do Heřmanova Městce, že by to byla plocha, která by pokryla celý náměstí a všechny přilehlý ulice historický části našeho městečka, že kdyby byly jedna kniha básní za druhou, že by utvořily pruh, přerušovanou čáru prostředkem silnice z Čáslavi až do Jihlavy tak i mne zblbnul z těch knih, že jsem pořád chodil dlážděním našeho městečka jen po těch položených knihách, a já jsem věděl, že to musí být krásný pocit vidět na každé té dlaždičce vytištěno svoje jméno a desettisíckrát Život Ježíše Krista, za který ale Tonda zůstal dlužen, a tak přišla paní Kadavá, majitelka tiskárny, a zabavila Tondovi Život Ježíše Krista a dva podomci to odnášeli v koši na prádlo, a paní Kadavá řekla, vlastně křičela, Ježíš Kristus je u mne v tiskárně a za osum korun vám vždycky vydám jednoho Ježíše Krista…, a Tonda si vysvlékl kabát a napil se z láhve neurasténinu a volal a hřímal, potomstvo zlé, blbé a zločinné…