A i když jsem měl důvod být spokojený, přesto jsem se často lekal. Třeba jsem uhrabal cestičku a dal jsem si lehátko až dozadu za stromy, ale jen jsem si lehl a jen jsem se zadíval na táhnoucí mračna, tady pořád pluly mraky, tak jen jsem si zdřímnul, už se ozvala píšťalka, jako by za mnou stál ten náš šéf, a já jsem musel nejkratší cestou běžet, a v trapu jsem si odvazoval zástěru, přeskočil plot, jako to dělal Zdeněk, a rovnou vběhnout do restaurace a tak se hlásit šéfovi, který pořád seděl v té kolečkové židli a jako vždy jej něco tlačilo, přehrnutá deka, kterou jsme mu museli urovnat, to jsme mu museli uvázat kolem břicha takový pás, jako mají hasiči, pás s karabinkou, tak jako to měly dvě děti pana Radimského, mlynáře, ty dvě děti si hrály u náhonu, a na ostrohu ležel bernardýn, a když Harry nebo Vintíř, tak se jmenovaly ty děti, se přibatolily k náhonu, dříve než mohlo přijít v úvahu, že by spadly do vody, přišel ten bernardýn a vzal za ten kruh a odnesl Harryho nebo Vintíře mimo ten nebezpečný náhon, tak zrovna tak jsme zahákli za tu kramli a kladkou jsme vytáhli šéfa ne ke stropu, ale tak, aby mohl podjet vozík, a tam jsme ukázali šéfovi, kde by to tak mohlo být, a urovnali jsme deku nebo dali novou nebo ještě jednu, a zase jsme spustili šéfa do vozíčku, byl tak směšný, když visel ve vzduchu, tak nakloněný byl celý, že ta píšťalka, která mu visela na krku svisle, ukazovala úhel šéfova visení…, a pak zase popojížděl sálem a pokojíky a pokoji, rovnal květiny, ten náš šéf měl děsnou zálibu v ženských pracích, a vůbec všechny restaurační místnosti, ony to byly spíše pokoje, vypadaly jako měšťanské, nebo pokoje v malém zámku, všude byly záclony a asparágusy, každý den tu byly čerstvě nařezané růže a tulipány a všechno, co rok právě dal, a vždycky dostatek řezaného asparágusu, a šéf z nich sestavoval tak krásné vázy a tak dlouho je opravoval, to vždycky popojel, upravil, zase odjel a zdálky se díval nejen na ty květiny, ale jak to všechno ladí s okolím, a pokaždé musel dát pod ty vázy jinačí dečku. A když tak celé dopoledne se bavil vykrašlováním pokojů, dal se pak do úpravy jídelních stolů…, a ty byly zpravidla jenom dva, a prostíralo se nejvýše pro dvanáct osob, a zase, zatímco jsme se Zdeňkem mlčky kladli na stůl všechny druhy talířů a vidliček a nožů, šéf, plný tichého nadšení, upravoval květinami prostředky stolů a kontroloval, zda v přípravně máme dostatek čerstvě nařezaných a ve vodě připravených asparágových větviček a květů, kterými v poslední chvílí jsme vyzdobili jídelní ubrusy, těsně předtím, než hosté zasedli… A tak šéf, když opravdu zrušil, jak říkal, restaurační prostředí a vnesl do svého hotelu půvab biedermeierové domácnosti, odjel s vozíkem až ke dveřím, kterými budou vstupovat naši hosté, a chvíli tak stál přede dveřmi, zády k hale a pokojům, čelem ke dveřím, tak se chvíli soustřeďoval, a když prudce otočil vozíkem a přijížděl, díval se, jako by byl cizí, jako by byl host, který tady ještě nebyl, a s údivem se rozhlížel halou, pak projížděl z pokoje do pokoje a díval se znalecky na všechny podrobnosti, na úpravu záclon, všechno jsme museli osvětlit, všechny žárovky musely plát ten večer, kdy skončily přípravy, a šéf byl v té chvíli krásný, jako by zapomenul, že váží sto šedesát kilogramů a že nemůže chodit, tak projel se s cizíma očima, pak ty oči odhodil a vzal si zase svoje, zamnul si ruce a zapískal zase tak nějak jinak, a já už věděl, že přiběhnou za chvíli dva kuchaři, kteří podají zprávu do nejmenších podrobností, jak je to s humry a ústřicemi, a jak dopadly nádivky à la Suvaroff, a jak je to se salpikoni. Když jsem byl třetí den tady, rozejel se a porazil vrchního kuchaře ten náš šéf, protože zjistil, že dal trochu kmínu na telecí medailon se žampiony… A pak jsme vzbudili podomka, obra, který celý den spal, a který snědl všechno, co zbylo po nočních hostinách, závratná kvanta porcí, celý mísy salátu, co jsme nemohli nikdy sníst ani my, ani pokojské, tak to všechno dojedl ten podomek, všechno, co zbylo v lahvích, dopil, a měl ohromnou sílu, tak ten si na noc oblékl zelenou zástěru a štípal dříví na osvětleném dvoře, nic jiného nedělal, než štípal dříví, melodickými údery sekery štípal, co zvečera nařezal, celou noc štípal, ovšem já jsem poznal a pak dobře slyšel, že štípal vždycky, když někdo k nám přijel, a k nám jezdila jen auta, diplomatická auta, skupiny aut, vždycky jen pozdě večer nebo v noci, a podomek štípal dříví, které vonělo, a podomek byl viděn a k vidění ze všech oken, a ten náš osvětlený dvůr a kolem dokola vyrovnané dříví, to dodávalo pocit jistoty, dvoumetrový chlap štípající dříví, mužský se sekerou, který jednou přizabil zloděje a tři tak zbil, že je sám odvezl na trakaři dolů na četnickou stanici, podomek, který když některé auto píchlo pneumatiku, tak zvedl přední nebo zadní osu a držel ji tak dlouho v rukách, až se vyměnilo kolo, podomek, jehož ale pravým úkolem bylo dekorativní štípání dříví na osvětleném dvoře, aby byl vidět od našich hostů, tak jako Labský vodopád, který se naplní a čeká, až průvodce přivede hosty, a pak na dané znamení se zdvihne stavidlo tam nahoře a diváci se kochají tím vodopádem. Tak to bylo i s naším podomkem. Ale abych dokreslil portrét toho našeho šéfa. Když jsem se třeba v zahradě opřel o strom a počítal bankovky tu se ozvalo pískání, jako by to byl nějaký vševidoucí bůh ten náš šéf, i se Zdeňkem, když nás nikdo nemohl vidět, tak jsme si sedli nebo lehli do kupky sena, a hned se ozvalo zapísknutí, to bylo jen takové varování, jedno písknutí, abychom pracovali dál a nelenošili, tak jsme pak vždycky dávali vedle sebe hrábě nebo motyčku nebo vidle, a lehli jsme si, a jak se zapískání ozvalo, rychle jsme se zvedli a kopali a hrabali, nosili na vidlích čechrané seno, a když bylo zase ticho, a jen jsme odložili vidle, zase se ozvalo to pískání, a tak jsme pak leželi a vleže jen tak hrabali, jen tak něco dělali vidlemi, jako by ty nástroje byly na neviditelných provázcích. A Zdeněk mi vypravoval, že šéf, když je takhle chladno, tak je jako rybička ve vodě, že horší je, když přijdou horka, tak se skoro roztéká, nemůže jezdit, kde by chtěl, tak pořád musí být v pokoji s nízkou temperaturou, v takový ledničce…, ale pořád o všem ví a všechno vidí, i to, co vidět nemůže, jako by na každém stromě, jako by v každém koutě, za každou záclonou, na každé větvi měl fízla…, je to dědičný, řekl mi Zdeněk, a rozvalil se v lehátku, jeho táta měl hospodu někde v Podkrkonoší, ten měl sto šedesát kilo taky, a když přišlo teplo, tak se musel odstěhovat do sklepa, tam měl postel a tak čepoval pivo a kořalky, aby se neroztekl, jináč by se v tom letním hicu roztekl jako máslo, víš?