Jednou jsme měli ohlášeného hosta a šéf si dával záležet. Desetkrát dvacetkrát projel svůj podnik v kolečkové židli a pořád neměl všechno tak, jak si přál…, byla to nahlášená návštěva tří osob, přijely ale jen dvě, ač prostřeno bylo pro tři, a vůbec celou noc jsme pořád všechno dávali i pro třetí osobu, jako kdyby co nevidět měla přijít, jako by to byl nějaký neviditelný host, který tady seděl, chodil, procházel se zahradou, houpal se v houpačce a tak… A nejdříve krásný bourák přivezl dámu, se kterou šéf hovořil francouzsky, a Zdeněk taky…, pak přijel další bourák, tak v devět hodin večer, a z něj vystoupil sám prezident, kterého jsem poznal hned, a šéf mu říkal Vaše Excelence…, a prezident večeřel s tou krásnou Francouzkou, která do Prahy přiletěla letadlem, a pan prezident jako by se celý změnil, tak nějak zmládl, smál se, byl dvorný, pil šampaňské a potom koňak, a tak jak se rozveseloval, přesedli si do pokojíčku s biedermeierovským nábytkem a květinami a pan prezident si posadil tu krasavici vedle sebe a líbal jí ruce, a pak jí políbil rameno, měla nahé ruce, takovou róbu měla ta krásná ženská, a bavili se o literatuře a zničehonic se začali smát, pan prezident vypravoval cosi do ouška té ženské, a ona křičela smíchem, a pan prezident se taky smál, až se lískal do kolenou, a sám nalíval šampaňské, a zase napřáhli proti sobě ty sklenky drželi je za stopky a cinkali vesele a dívali se do očí, a pak sladce pili, ta dáma pak lehce porazila pana prezidenta na opěradlo křesla a sama jej líbala, dlouze, tak dlouhý polibek, a pan prezident zavřel oči a ona jej hladila po bocích, a on ji taky, viděl jsem jeho briliantový prsten, jak se třpytil po stehnech té krásky, a pak najednou jako by se probudil, teď zase on se naklonil nad tou kráskou a díval se jí do očí a zase on ji líbal a na chvíli oba ztuhli v objetí, když procitli, tak prezident tak zhluboka vydychnul, sladce vydychnul, a ta dáma taky vydechla, až se jí zapéroval pramínek vlasů, který se jí svezl z účesu do čela, a vztyčili se, drželi se za ruce, jako děti, když chtějí tančit kolo kolo mlýnský, a najednou, držíce se za ruce, rozběhli se ke dveřím a vyběhli, pořád se drželi za ruce, hopsali a skotačili pěšinkami, odkud se ozýval jasný smích a veselý řehot pana prezidenta, a já jsem si pořád nedovedl srovnat portrét pana prezidenta na poštovních známkách a z veřejných místností, měl jsem vždycky dojem, že pan prezident takovéhle věci nedělá, že se to na pana prezidenta nesluší, a přeci, on byl taky jako ostatní bohatí lidé, jako já, jako Zdeněk, teď běžel měsíčním světlem zalitou zahradou, taky ten den odpoledne jsme přivezli kupky už usušeného sena, a viděl jsem, jak bílé šaty té krásky a bílá škrobená náprsenka fraku pana prezidenta a jeho bílé manžety jako porcelánové nádobí se črtají a poletují nocí sem a tam, od kupky sena ke kupce, jak pan prezident nadeběhl té bílé róbě, a jak ji chytil a lehce zvedl, viděl jsem jeho manžety jak zvedají ten bílý šat a jak ji nese, jak si ji stá čí, jak podebírají ty manžety tu bílou róbu, jako by ji právě vylovil z řeky, nebo jako když maminka nese dítě v bílé košilce do postýlky, tak ji pan prezident nesl do hloubi naší zahrady pod staleté stromy, aby s ní zase vyběhl a položil ji na kupku sena. Ale ten šat se mu vysmeknul a běžel zase dál, a pan prezident za ním a do kupky sena padli vždycky oba dva, ale zase se ta bílá róba vztyčila a utíkala dál, až na jedné kupce padla a pan prezident na ni. Viděl jsem ty jeho manžety, a pak jsem viděl; jak se ta róba zmenšuje, jak bílé manžety vyhrnují tu róbu, přehrnují ji, jako jsme my přehrnovali makové květy a pak bylo ticho v zahradě hotelu Tichota…, a přestal jsem se dívat, tak jako se přestal dívat i šéf, pustil záclonky, a Zdeněk se díval do země, a pokojská, která stála na schodišti v černých šatičkách a byla z ní vidět jen bílá zástěrka a křidélko bílé jako čelenka v těch jejích hustých vlasech, dívala se taky do země, všichni jsme se nedívali, ale všichni jsme byli vzrušení, jako by tam na té zválené a zmuchlané kupce sena jsme leželi s tou krásnou dámou, která přiletěla kvůli téhle scéně v seně ajroplánem až z Paříže, jako by se to všechno stalo nám…, a hlavně, že my jsme jediní, kteří jsme téhle milostné slavnosti účastni, že nám to dopřál osud, který ale za to víc nechce než jako od kněze zpovědní tajemství. Po půlnoci mne šéf poslal, abych do dětského domečku odnesl křišťálový džbán se studenou smetanou, pecen čerstvého chleba a do vinných listů zabalenou hrudku másla. A já jsem nesl košík a třásl jsem se, kráčel jsem podle kupek sena, které byly rozmetané načisto, takové lože z té kupky bylo, poklonil jsem se tomu senu, neubránil jsem se a zvedl jsem hrst sena, přivoněl jsem k němu, pak jsem zahnul cestičkou ke třem stříbrným smrkům, a tam jsem už viděl rozsvícené okénko, a když jsem přišel, viděl jsem, jak v tom dětském domečku, tam, kde visí bubínky a švihadla a medvídci a panenky, tam na malilinké židličce sedí v bílé košili pan prezident a naproti němu na zrovna tak malé židličce seděla ta Francouzka, a tak tam seděli ti dva milenci proti sobě a dívali se do očí, na stolečku měli položené ruce, a obyčejná lucerna se svíčkou ozařovala ten domeček… a pan prezident se vztyčil a zastínil okénko, musel být ohnutý, aby vyšel před domeček, a já jsem mu podal košík, tak veliký byl ten náš pan prezident, musel být ohnutý, zatímco já jsem stál, tak jsem byl pořád maličký, a podal jsem ten košík a on mi řekl, děkuji ti, chlapče, děkuji…, a zase ta jeho bílá košile zacouvala, bílého motýlka měl rozvázaného, a o frak jsem zakopnul, když jsem se vracel…, a pak svítalo, když pak vyšlo slunce, z dětského domečku vyšel pan prezident a ta dáma jen tak v kombiné…, táhla za sebou už zplihlé šaty a pan prezident nesl lucernu, ve které hořela svíčka, ale to byla jen tečka proti slunci, které vyšlo…, a pak se pan prezident sehnul a vzal za rukáv frakový kabát a táhl ten kabát za sebou, kabát plný trusky a stébel a sena…, tak kráčeli zasněně vedle sebe a blaženě se oba usmívali… A já jsem se na ně díval a najednou jsem pocítil, že být číšníkem, to není jen tak, že jsou číšníci a číšníci, ale já jsem číšník, který diskrétně obsluhoval prezidenta, a že toho si musím vážit, zrovna tak, jako celý život z toho žil ten Zdeňkův slavný číšník, který obsluhoval ve šlechtickém kasinu arcivévodu Ferdinanda d’Este…, a pak, pan prezident odjížděl jedním autem a ta dáma odjížděla druhým autem, a třetím neodjížděl nikdo, ten neviditelný třetí host, pro kterého byla objednána tato hostina, pro kterého jsme prostřeli, pro kterého taky šéf vyúčtoval jídlo a pokoj, ve kterém ten třetí nespal. Když přišla červencová horka, šéf už nejezdil z pokojíčku do pokoje a jídelny, ale byl ve svém pokoji, v takové ledničce, kde teplota musela být ne větší než dvacet stupňů, ale přestože se nezjevoval, přestože nejezdil cestičkami parku, přesto jako by nás viděl a byl všemohoucí. Obsluhoval a dával příkazy a zákazy píšťalkou, a mně se zdálo, že tou píšťalkou říká víc než mluvením. Ten čas u nás bydleli čtyři cizinci, až odněkud z Bolívie, a přivezli s sebou tajemný kufřík, který hlídali jako oko v hlavě, a dokonce s ním chodili i spát. Všichni byli v černých šatech, černých kloboucích, měli černé svislé vousy a nosili i černé rukavičky a ten kufr tak hlídali, byl taky černý, a taky jako oni se podobal rakvičce. Ty tam byly rozmařilé veselice a prostopášnosti našich nočních společností. Avšak museli moc dobře platit, že je šéf sem vzal. To bylo jeho speciálností, a vůbec tohoto podniku, že když se někdo u nás ubytoval, tak platil česnečku a oukrop a bramborové placky a sklenici kyselýho mlíka zrovna tak, jako by jedl ústřice a humry a zapíjel je Heinkel Trocken. A taky tak s ubytováním, jestli si zdříml do rána na pohovce, musel zaplatit nahoře celé apartmá, a to patřilo k ozdobě našeho domu, k hotelu Tichota. A já jsem pořád chtěl vědět, co mají v tom kufru, až jednou, když se ten vedoucí té černé společnosti vrátil, byl to žid, pan Salamon, dověděl jsem se od Zdeňka, že ten pan Salamon má kontakty s Prahou, se samým arcibiskupem, a že od něj diplomatickou cestou prosí, aby vysvětil zlatou sošku Bambino di Praga, Pražské Jezulátko, které je hrozně populární v Jižní Americe, dokonce tak, že miliony Indiánů nosí to Jezulátko na krku na řetízku, že tam koluje pěkná legenda o tom, že Praha je nejkrásnější město na světě, že Ježíšek tam chodil do školy, a proto chtějí, aby sám arcibiskup pražský vysvětil Pražské Jezulátko, který váží šest kilogramů a je ze samýho zlata. Od té chvíle jsme nežili ničím jiným než tím slavnostním vysvěcením. Ono to nebylo jen tak, druhý den přijela pražská policie, a sám velitel oddělení podal u nás Boliviánům zprávu, že o tom Jezulátku se už ví v pražským podsvětí, a že je tady dokonce nějaká skupina z Polska, která chce to Bambino ukrást. A tak se radili, a nakonec se rozhodli, že bude nejlepší do poslední chvíle ukrýt pravé Jezulátko a na náklady bolivijské republiky nechat udělat ještě jedno Jezulátko pouze z pozlacené litiny, a tohle pozlacený Jezulátko do poslední chvíle vozit s sebou, protože kdyby byla spáchána loupež, tak ať raději ukradnou nebo se zmocní toho falešnýho Jezulátka než toho pravýho. A taky hned druhý den přivezli zrovna tak černý kufřík, a když jej otevřeli, byla to taková krása, že přijel i sám šéf, vyjel z toho svého chlazeného pokoje, aby se Jezulátku poklonil. A pak zase vyjednával pan Salamon s arcibiskupskou konzistoří, ale arcibiskup to Bambino vysvětit nechtěl, protože jediné Bambino bylo v Praze, a teďka by byly Bambina dvě, to všechno jsem se dozvěděl od Zdeňka, protože ten uměl španělsky a německy, a sám Zdeněk byl tak rozčilený, poprvně jsem viděl Zdeňka vyvedeného ze svýho klidu, až třetí den přijel pan Salamon a už v autě stál a od nádraží bylo vidět, že nese dobré zprávy, smál se a třásl rukama a hned se všichni sesedli a pan Salamon podal zprávu, že dostal dobrý tip, že arcibiskup se rád fotografuje, a tak že navrhl, že celý ten obřad se bude filmovat jako příloha Gaumontova žurnálu a celý ten obřad že bude na celém svétě, všude tam, kde je biograf, všude bude nejen arcibiskup, ale i to Jezulátko a Chrám svatého Víta, a tak církev, jak správně navrhl pan Salamon, církev tak získá a rozšíří si svoji popularitu. Když byl ten den slavného vysvěcení, celou noc se radili, a tak se stalo, že já a Zdeněk jsme dostali úkol od policie, že já se Zdeňkem povezeme to pravé Jezulátko a ve třech autech budou sedět ty Bolivíánci s prezidentem policie ve fracích a povezou imitaci Bambina di Praga, a že já se Zdeňkem a třemi detektivy kteří budou přestrojeni za průmyslníky, pojedeme v tichosti jako násled. A byla to veselá cesta, já jsem držel, jak si to vymínil velitel bolivijské katolické skupiny to pravé Jezulátko na klíně, a tak jsme vyjeli z hotelu Tichota, ti detektivové, to byli veselí páni, ti když byl otevřený a přístupný veřejnosti poklad a korunovační klenoty, pak v přestrojení za jáhny chodili kolem postranního oltáře a modlili se jen jako, a přitom měli jak Al Capone revolvery na kšandičce na prsou, a když byla přestávka, tak se dvakrát nechali fotografovat s těmi klenoty přestrojeni za preláty, smáli se pořád, když si na to vzpomněli, a taky jsem jim musel za jízdy ukázat to Bambino di Praga, a nakonec jsme se přemluvili, že zastavíme a za ohradou nás Zdeněk vyfotografuje ve skupince s Bambinem di Praga, s fotografickým přístrojem těch tajných, kteří byli přestrojeni za průmyslníky Než jsme dojeli, tak vyprávěli, jak když je nějaký státní pohřeb, jak zase mají na starosti, aby když je vláda na pohřbu, nikdo nepovolaný se tam nedostal, aby do věnců neuložil pumu, že mají takový kopí a jak napřed všechno to zelení a květinovou pompu propíchají tím kopím, a jak taky se dávají fotografovat, a ukázali nám fotky na kterých jsou v pokleku kolem nějakého katafalku opřeni o to kopí, kterým se zkouší, zda nemají v sobě věnce uloženou pumu nebo aspoň pumičku. A dneska že zase jsou jako průmyslníci, ve fraku, že budou klečet a po kolenou popolízat k tomu aktu, aby ze tří stran mohli dávat pozor, aby se něco nestalo s Bambinem di Praga. A tak jsme projeli Prahou, a když jsme dojeli na Hrad, tak nás očekávali ti Boliviánci, a pan Salamon převzal kufřík a nesl jej chrámem, a všechno bylo v plném lesku jako o svatbě, varhany hřímaly a preláti s insigniemi se klaněli, jak nesl pan Salamon to Jezulátko a kamera vrčela a snímala všechno, a pak byl ten obřad, to byla vlastně taková slavná mše, nejzbožněji klečel pan Salamon a my jsme po kolenou se pak pomalu blížili k oltáři, všechno se třáslo květinami a zlacením a chór zpíval slavnou mši, a na jejím vrcholku, když kameraman dal znamení, bylo vysvěceno Bambino di Praga, a tak z předmětu se stala devocionálie, která posvěcená arcibiskupem vydává ze sebe nadpřirozenou moc, má posvěcující milost. Když skončila mše a arcibiskup odešel do sakristie, pan Salamon v doprovodu kapitulního vikáře šel za ním, a když se vrátil, zastrkoval náprsní tašku do kabátu, jistě daroval značný šek jménem bolivijské vlády na opravu kostela, anebo asi je taky nějaká taxa za vysvěcení. A pak jsem viděl i pana velvyslance bolivijské republiky jak nese Bambino di Praga chrámem, zase všechno v doprovodu varhan a chóru, a zase přijela auta a Bambino di Pra ga bylo uloženo, ale my už jsme nevezli s sebou nic, a všichni i s panem velvyslancem, všechna ta suita přijela do hotelu Steiner a my jsme jeli sami domů, abychom přichystali všechno na noční hostinu na rozloučenou. Když pak v deset hodin přijeli ti Boliviáni, tak teprve tady u nás si oddychli, tady začali pít šampaňské a koňaky a ústřice a kuřata, a do půlnoci přijela tři auta a přivezla operetní tanečnice a teprve tu noc jsme zažili tolik práce jako nikdy ne, tolik lidí jsme tady neměli, a prezident policie, který to tady všechno znal, zase nechal falešné Pražské Jezulátko na krbu pánského pokoje a to pravé Jezulátko, to tajně odnesl do dětského domečku, a tam mezi panenky a loutky a švihadla a bubínky bezstarostně položil to vysvěcené Bambino di Praga. Pak všichni pili a nahé tanečnice tančily kolem falešného Bambina di Praga a až za úsvitu, když byl čas, aby pan velvyslanec odjel do svého sídla a zástupci Bolívie odjeli na letiště, aby se dostali zase domů, tak prezident policie přinesl to pravé Bambino dí Praga a vyměnil ho za to falešné Pražské Jezulátko, ale ještě štěstí že pan Salamon se podíval do kufříku, protože v tom veselí a zmatku tam prezident položil tu krásnou panenku ve slováckém kroji, a tak všichni běželi k dětskému domečku a tam leželo Bambino di Praga mezi bubínkem a třemi panenkami, tak rychle vzali to svěcené Bambino a místo něj dali tu panenku ve slováckém kroji a vyjeli do Prahy Ale třetího dne jsme se dozvěděli, že zástupci bolivijské republiky museli zpozdit odlet letadla, protože aby spletli lupiče, nechali falešné Jezulátko před vchodem na letiště, a že uklízečka nejdřív dala to Jezulátko do buxusů, ale když v letadle členové delegace, vedené panem Salamonem, když už tady v bezpečí otevřeli kufřík, zjistili, že to, co mají s sebou, není to pravé Jezulátko vysvěcené panem arcibiskupem, ale to falešné, to ne ze zlata, ale z pozlacené litiny, jen šatečky byly stejné…, a tak honem běželi a našli to pravé Jezulátko, v tu chvíli, když portýr u něj stál a ptal se okolostojících, komu patří tady ten kufřík?, a když se nikdo nehlásil, tak nechal tam stát Bambino di Praga na chodníku…, a právě v tu chvíli se přiřítili bolivijští reprezentanti a vzali ten kufřík, a když potěžkali, oddychli si, otevřeli a viděli, že to je to Jezulátko pravé…, a honem s ním letěli do letadla, aby odletěli do Paříže a pak dál do své vlasti s Bambinem di Praga, které chodilo podle indiánské legendy v Praze do školy a Praha je podle té legendy nejstarší město na světě… Stačí vám to? Tím dneska končím.