Maxim odstoupil od okna, s pocitem beznadějné apatie a strašné duševní únavy postál uprostřed malé místnůstky, ale pak si přikázal, že se musí bez meškání vzchopit, a s masivní židlí v rukou, která měla nahradit činku, si trochu protáhl tělo. Takhle by se člověk dočista rozklížil, pomyslel si ustaraně. Den dva to snad ještě vydržím, ale pak musím utéct a trošku si pobloudit po lesích… Nejlepší by bylo pláchnout někam do hor — ty tu už na první pohled vypadají ohromně, tak nějak zpustle… Je to sice trochu daleko, za noc se asi neotočím… Jak jim to Gaj říkal…? Zartak… Čertví, jsou to hory vůbec, nebo už jde o zeměpisný název? Ačkoli jaképak hory, na hory teď není čas. Jsem tu deset dní, a ještě jsem nic neudělal…
Vmáčkl se do sprchy a několik minut frkal a masíroval si tělo pod tuhým umělým deštíkem, stejně protivným, jako je ten přírodní, jedině snad trochu chladnějším a navíc tvrdým a vápenatým.
Utřel se dezinfikovaným ručníkem a podrážděný vším možným — tímhle kalným ránem, celým okolním dusivým světem, svou hloupou pozicí v něm i příliš tučnou snídaní, kterou teď bude muset jíst — se, vrátil do pokoje, aby si ustlal. Snídaně už byla na stole; kouřilo se z ní a něčím zapáchala. Ryba zavírala okno.
»Dobrý den,« pozdravil Maxim místním jazykem. »To se nemusí. Okno.«
»Dobrý den,« odpověděla do cvakotu četných zástrček. »To se musí. Déšť. Špatný.«
»Rybo,« oslovil ji Maxim linkosem. Jmenovala se vlastně Nolu, ale Maxim ji za netečné vzezření pohotově překřtil na Rybu.
Otočila se a pohlédla na něj strnulýma očima. Potom, už kdoví pokolikáté, si přiložila ukazovák ke špičce nosu a pronesla »žena«, načež šťouchla do Maxima, řekla »muž« a ukázala na nemožnou hazuku přehozenou přes židli: »Oblečení. To se musí.« Bůhvíproč nemohla vidět muže jen v trenýrkách. Ona vyžadovala, aby se muž zamotal do hadrů od hlavy až k patě.
Začal se oblékat a ona mu mezitím ustlala postel, přestože Maxim ji vždycky přesvědčoval, že si to milerád udělá sám, posunula do středu místnosti stůl, který on večer co večer stěhoval ke zdi, rezolutně roztočila až na doraz kohoutek topení, který Maxim pečlivě uzavíral, a všechna jeho jednotvárná »to se nemusí« se tříštila o její neméně jednotvárná »to se musí«.
Maxim si hazuku u krku zapnul na jediný přeražený knoflík, posadil se ke stolu a pošťoural se dvourohou vidličkou ve snídani. Následoval obvyklý dialog:
»Nechci. To se nemusí.«
»To se musí. Jídlo. Snídaně.«
»Nechci snídani. Není dobrá.«
»Snídaně se musí. Je dobrá.«
»Rybo,« pronesl Maxim procítěně. »Vy jste kruťas. Dostat se vy ke mně na Zemi, třeba bych se samou snahou přerazil, ale rozhodně bych pro vás sehnal něco, co vám bude chutnat.«
»Nerozumím,« odtušila bez jakéhokoli výrazu. »Co je to ryba?«
Maxim s odporem rozžvýkal tučné sousto, sáhl po papíru a nakreslil jí cejna en face. Pozorně obrázek prostudovala a strčila si ho do kapsy pláště. Všechny Maximovy kresby si brala a někam je odnášela… Maxim kreslil hodně, ochotně a rád: ve volném čase a v nocí, když nemohl spát, tu nebylo naprosto co dělat. Kreslil zvířata, lidi, rýsoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomické řezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, překresloval univerzální tabulky linkosu, schémata strojů a diagramy historických posloupností; počmáral spousty papíru, které beze zbytku mizely v Rybině kapse bez jakýchkoli zřejmých následků pro další vývoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch měl svou metodu a zřejmě se jí nehodlal vzdát.
Univerzální tabulka linkosu, jejímž důkladným prostudováním by měl každý kontakt začít, Hrocha naprosto nezajímala. Místnímu jazyku přivandrovalce učila jedině Ryba, a i to jen pro zjednodušení styku s ním — aby mu mohla sdělit, že si má zavírat okno a nemá chodit bez hazuky. Odborníci pro kontakty nebyli podle všech známek povoláni vůbec. Maximem se zabýval jedině a výhradně Hroch.
Pravda, měl k dispozici dosti výkonnou výzkumnou mentoskopickou aparaturu a Maxim trávil ve snímacím křesle čtrnáct až šestnáct hodin denně. Hrochův mentoskop opravdu nebyl špatný. Dovoloval proniknout poměrně hluboko do vzpomínek a mohl se pochlubit skutečně slušnou rozlišovací schopností. Má-li někdo k dispozici takový přístroj, obejde se nakonec i bez znalosti jazyka. Hroch ovšem s mentoskopem pracoval prazvláštně. Demonstrovat své mentogramy kategoricky a dokonce s jistým pohoršením odmítal, zatímco s Maximovými nakládal přinejmenším svérázně. Maxim si připravil komplexní program vzpomínek, který by zdejší civilizaci měly poskytnout dostatečně úplnou představu o sociálním, ekonomickém a kulturním životě Země. Jenže mentogramy tohoto druhu v Hrochovi nevyvolávaly žádné nadšení. Vraštil obličej, nespokojeně mručel, pořád někam odcházel nebo někam telefonoval nebo se posadil ke stolu a monotónně plísnil svého asistenta, co chvíli prokládaje své promluvy šťavnatým slůvkem »massarakš«. Zato když Maxim na obrazovce přivedl k výbuchu ledovec, který věznil loď, když scorcherem rozsápal pancéřovaného vlka na kousky nebo odebral expresní laboratoř z chapadel obří hloupé pseudochobotnice, Hrocha by od obrazovky nedostal ani párem volů. Tiše pištěl, radostně se pleskal po pleši a příšerně řval na zmořeného asistenta, který dohlížel na záznam všech obrazů. Průběh chromosférické protuberance profesora uváděl do takové euforie, jako by nikdy v životě nic podobného neviděl, a velice se mu líbily i milostné scény, které si Maxim vypůjčil hlavně z filmů — to proto, aby zdejšímu obyvatelstvu poskytl alespoň základní představu o citovém životě pozemšťanů.