V tom okamžiku, milí vojáci, zavzněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešené nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ,Sláva Rakousku,` zvolal nadšené, ,sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!`
Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkové, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ,Tento krásný konec je věru záviděníhodný,` pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní.
Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce."
Vzpomínaje na tuto řeč vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát.
Potom Švejk počal mluvit o známých rozkazech, které jim byly přečteny před vstoupením do vlaku. Jeden byl armádní rozkaz podepsaný Františkem Josefem a druhý byl rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda, vrchního velitele východní armády a skupiny, kteréž oba týkaly se událostí na Dukelském průsmyku dne 3. dubna 1915, kdy přešly dva batalióny 28. pluku i s důstojníky k Rusům za zvuků plukovní kapely.
Oba rozkazy byly jim přečteny třaslavým hlasem a zněly v českém překladu:
Armádní rozkaz ze dne 17. dubna 1915:
Přeplněn bolestí nařizuji, aby c. k. pěší pluk čís. 28
pro zbabělost a velezrádu byl vymazán z mého vojska.
Plukovní prapor budiž zneuctěnému pluku
odebrán a odevzdán do Vojenského muzea. Dnešním
dnem přestává existovat pluk, který otráven
mravně z domovu, vytáhl do pole, aby se dopustil
velezrady.
František Josef 1.
-
Rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda:
České trupy během polního tažení zklamaly zejména
v posledních bojích. Zejména zklamaly při
obraně pozic, ve kterých se nalézaly po delší dobu
v zákopech, čehož použil často nepřítel aby navázal
styky a spojení s ničemnými živly těchto trup.
Obyčejně vždy směřovaly pak útoky nepřítele,
podporovaného těmito zrádci, proti těm oddílům
na frontě, které byly od takových trup obsazeny.
Často podařilo se nepříteli překvapit naše části
a takřka bez odporu proniknout do našich pozic
a zajmouti značný velký počet obránců.
Tisíckrát hanba, potupa i opovržení těmto bídákům
bezectným, kteří dopustili se zrady císaře i říše
a poskvrňují nejen čest slavných praporů naší slavné
a statečné armády, nýbrž i čest té národnosti, ku
které se hlásí.
Dřív nebo později zastihne je kulka nebo provaz kata.
Povinností každého jednotlivého českého vojáka,
který má čest v těle, je, aby označil svému komandantovi
takového ničemu, štváče a zrádce.
tak neučiní, je sám takový zrádce a ničema.
Tento rozkaz nechť je přečten všemu mužstvu
u českých pluků.
C. k. pluk čís. 28 nařízením našeho mocnáře jest
již vyškrtnut z armády a všichni zajatí přeběhlíci
z pluku splatí svou krví těžkou vinu.
Arcivévoda Josef Ferdinand
"To nám to přečtli trochu pozdě," řekl Švejk k Vaňkovi, "velice se divím, že nám to četli až teď, když už císař pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já bejt císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby šídla padala."
Na druhé straně vagónu proti Vaňkovi seděl kuchař okultista z důstojnické mináže a cosi psal. Za ním seděli sluha nadporučíka Lukáše vousatý obr Baloun a telefonista přidělený k 11. marškumpačce Chodounský. Baloun přežvykoval kus komisárku a vykládal uděšeně telefonistovi Chodounskému, že za to nemůže, když v té tlačenici při nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního vagónu ku svému nadporučíkovi.
Chodounský ho strašil, že teď přestává legrace, že za to bude kulka.
"Kdyby bylo už jednou toho trápení konec," bědoval Baloun, "už jednou jsem měl namále na manévrech u Votic. Tam jsme šli vo hladu a žízni, a když k nám přijel batalionsadjutant, tak jsem vykřik: ,Dejte nám vodu a chleba.` Von votočil na mne koně a řek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z řady a že by mne dal vodstřelit, a teď že mne dá zavřít na garnizón, ale měl jsem veliký štěstí, poněvadž když jel to voznámit ke štábu, tak na cestě se mu splašil kůň, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz."
Baloun těžce vzdychl a zakuckal se soustem chleba, a když se vzpamatoval, žádostivě podíval se na dva vaky nadporučíka Lukáše, které opatroval.
"Fasovali, páni oficíři," řekl trudnomyslně, "játrové konzervy a uherský salám. Takhle kousíček."
Díval se přitom tak toužebné na ty dva vaky svého nadporučíka jako ode všech opuštěný pejsek, který je hladový jako vlk a sedí, vdechuje páry z vařící se uzeniny, u dveří uzenářského krámu.
"Neškodilo by," řekl Chodounský, "kdyby nás někde čekali s nějakým dobrým obědem. To když jsme my na začátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se přežrali na každé stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyřezávali špalíčky toho nejlepšího masa a hráli s nimi 'ovčinec na plátech čokolády. V Oseku v Charvatsku nám přinesli do vagónu dva páni od veteránů velký kotel pečeného zajíce, a to už jsme nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu. Po všech tratích jsme nic jiného nedělali, než blili z vagónů. Kaprál Matějka v našem vagóně se tak přecpal, že jsme museli dát mu přes břicho prkno a skákat po něm, jako když se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z něho horem dolem. Když jsme jeli přes Uhry, tak nám házeli do vagónů na každé stanicí pečené slepice. Z těch jsme nic jiného nejedli než mozeček. V Kapošfalvě házeli nám Maďaři do vagónů celé kusy pečených prasat a jeden kamarád dostal celou pečenou vepřovou hlavou tak do lebky, že potom toho dárce honil s überšvunkem přes tři koleje. Zato už v Bosně jsme ani vodu nedostali. Ale do Bosny, ačkoliv to bylo zakázané, měli jsme různých kořalek, co hrdlo ráčilo, a vína potoky. Pamatuji se, že na jedné stanici nás nějaké paničky a slečinky uctívaly pivem a my jsme se jim do konve s pivem vymočili, a ty jely od vagónu!