A on, velitel města, stál nad tou spoustou a držel se též za břicho a křičel na nějakého francouzského parlamentáře: "Vyřiďte svému císaři, že se nevzdám..."
Potom jako když to bolení břicha najednou z něho spadne, a on se řítí s bataliónem přes palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince.
Nadporučík Lukáš umírá u jeho nohou s výkřikem:
"Ein Mann wie Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!"
Obránce Lince odvrací se s pohnutím od umírajícího, když vtom přiletí kartáč a uhodí Bieglera do sedacích svalů.
Biegler mechanicky sáhne si dozadu na kalhoty a cítí mokro, něco lepkavého se mu maže po ruce. Křičí: "Sanität! Sanität!" a padá s koně...
Kadeta Bieglera zvedl Batzer s Matušičem z podlahy, kam se svalil z lavice, a položili ho opět na jeho místo.
Potom došel Matušič k hejtmanovi Ságnerovi a oznámil, že se s kadetem Bieglerem dějí podivné věcí.
"Není to asi po tom koňaku," řekl, "mohla by to být spíš cholera. Kadet Biegler pil všude ve stanicích vodu. V Mošoni jsem ho viděl, že se..."
"To tak rychle s cholerou nejde. Matušič, řekněte vedle v kupé panu doktorovi, aby se šel na něho podívat."
K bataliónu byl přídělem ,válečný doktor`, starý medik a buršák Welfer. Znal pít, rvát se a přitom měl medicínu v malíčku. Prodělal medicínské fakulty v různých universitních městech v Rakousko-Uhersku, i praxi v nejrozmanitějších nemocnicích, ale doktorát neskládal prostě z toho důvodu. že v závěti, kterou zanechal jeho strýc svým dědicům, bylo to, že se má vyplácet studujícímu medicíny Bedřichu Welfrovi ročně stipendium do té doby, kdy obdrží Bedřich Welfer lékařský diplom. Toto stipendium bylo asi čtyřikrát větší než plat asistenta v nemocnicích a MUC Bedřich Welfer poctivě se snažil oddálit své jmenování doktorem všeho lékařství na dobu co nejvzdálenější.
Dědicové mohli se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dělali pokusy vnutit mu zámožné nevěsty, aby se ho zbavili. Aby je ještě víc dopálil, MUC Bedřich Welfer, člen asi dvanácti buršáckých spolků, vydal několik sbírek velmi slušných básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlíně. Psal do Simplicissimu a studoval, jako kdyby se nechumelilo, dál.
Až přišla vojna, která vpadla MUC Bedřichovi Welfrovi hanebně vzad.
Básníka knih Lachende Lieder, Krug und Wissenschaft, Märchen und Parabeln zcela sprostě vzali na vojnu a jeden dědic v ministerstvu vojenství přičinil se o to, že bodrý Bedřich Welfer udělal "válečný doktorát". Udělal ho písemně. Dostal řadu otázek k vyplnění, které všechny zodpověděl stereotypně: "Lecken Sie mir Arsch!" Za tři dny oznámil mu plukovník, že dostal diplom doktora všeho lékařství, že už byl dávno zralý pro doktorát, že vrchní štábní lékař ho přiděluje k doplňovací nemocnici a na jeho chování že záleží rychlý postup, že sice měl v různých universitních městech souboje s důstojníky, to všechno že se o něm ví, ale že dnes ve vojně se na všechno zapomíná.
Autor knihy básní Džbán a véda kousl se do pysků a šel sloužit.
Po zjištění několika případů, že choval se k vojákům pacientům neobyčejně shovívavé, prodlužuje jich pobyt v nemocnici, pokud to bylo možné, kdy bylo heslo "Má se to válet v nemocnici, nebo chcípat raději v zákopech - má to chcípnout v nemocnici, nebo ve švarmlinii", doktora Welfera poslali s 11. pochodovým praporem na front.
Aktivní důstojníci u praporu považovali ho za něco méněcenného. Rezervní důstojníci si ho také nevšímali a nenavazovali s ním nijakého přátelství, aby se nerozšířila ještě více propast mezi nimi a aktivními důstojníky.
Hejtman Ságner cítil se přirozené strašné povýšen nad toho bývalého MUC, který zesekal za dob svých dlouholetých studií kolik důstojníků. Když doktor Welfer, "válečný doktor", prošel kolem něho, ani se na něho nepodíval a hovořil dál s nadporučíkem Lukášem o něčem zcela bezvýznamném, že se pěstují u Budapešti dyně, načež nadporučík Lukáš odpověděl, že když byl v třetím ročníku kadetky, že s několika kamarády "v civilu" byli na Slovensku a přišli k jednomu evangelickému faráři, Slovákovi. Ten že jim dal k vepřové pečeni zelí z dyně a potom že jim nalil vína a řekclass="underline"
Dyňa sviňa,
chce sa jej vína,
a on že se strašně urazil.
"Z Budapešti mnoho neuvidíme," řekl hejtman Ságner, "vezou nás kolem. Dle maršrúty máme zde stát dvě hodiny."
"Myslím, že šíbují vagóny," odpověděl nadporučík Lukáš, "přijdeme na překládací nádraží. Transportmilitärbahnhof."
Kolem prošel ,válečný doktor` Welfer.
"Nic to není," řekl s úsměvem, "páni, kteří aspirují během času stát se důstojníky armády a kteří se vychlubovali ještě v Brucku svými strategicko-historickými znalostmi v kasině, měli by být upozorněni, že jest nebezpečno sníst najednou celou zásilku sladkostí, kterou mu maminka posílá do pole. Kadet Biegler, který od té doby, kdy jsme vyjeli z Brucku, snědl třicet kremrolí, jak se mně přiznal, a pil všude na nádražích jen převařenou vodu, pane hejtmane, připomíná mně verš Schillerův: ,Wer sagt von...`"
"Poslyšte, doktore," přerušil ho hejtman Ságner, "nejde o Schillera. Co je vlastně s kadetem Bieglerem?"
,Válečný doktor` Welfer se usmál. "Aspirant na důstojnickou hodnost váš kadet Biegler se posral... Není to cholera, není to úplavice, prosté a jednoduché posrání. Vypil trochu více koňaku, váš pan a s p i r a n t n a d ů s t o j n i c k o u h o d n o s t,, a podělal se... Byl by se patrně podělal i bez vašeho koňaku. Sežral tolik kremrolí, které mu poslali z domova... Je to dítě... V kasině, jak vím, pil vždy jednu čtvrtku. Abstinent."
Doktor Welfer si odplivl. "Kupoval si linecké řezy."
"Tedy to není nic vážného'?" ozval se hejtman Ságner, "ale přece taková věc... kdyby se to rozšířilo." Nadporučík Lukáš vstal a řekl k Ságnerovi: "Děkuji za takového zugskomandanta..."
"Trochu jsem mu pomohl na nohy," řekl Welfer, kterého neopouštěl úsměv, "pan batalionskomandant zařídí další... To jest, předám zde kadeta Bieglera do nemocníce... Vydám vysvědčení, že je to úplavice. Těžký případ úplavice. Izolace... Kadet Biegler přijde do dezinfekčního baráku... - Jest to rozhodně lepší," pokračoval Welfer s tímže protivným úsměvem, "buď posraný kadet, nebo úplavicí stižený kadet..."
Hejtman Ságner obrátil se ke svému Lukášovi čistě úředním tónem: "Pane nadporučíku, kadet Biegler od vaší kumpanie onemocněl úplavicí a zůstane v ošetřování v Budapešti..."
Hejtmanovi Ságnerovi zdálo se, že Welfer se směje strašně výbojné, ale když se podíval na ,válečného doktora`, viděl, že týž se tváří strašně lhostejně.
"Tedy je vše v pořádku, pane hejtmane," odpověděl Welfer klidně, "aspiranti na důstojnickou..." Máchl rukou: "Při úplavici se každý podělá do kalhot "
Ták se stalo, že statečný kadet Biegler byl odvezen do vojenské izolační nemocnice v Uj Buda.
Jeho podělané kalhoty ztratily se ve víru světové války.
Sny o velkých vítězstvích kadeta Bieglera byly uzavřeny do jednoho nemocničního pokoje izolačních baráků.