"Já jsem měl strach, že jste mu toho šluka dali," poznamenal Švejk, "to byste zkazil celý vypravování. Takový šlechetnosti jsou jenom v románech, ale na garnizóně za takovejch okolností by to byla blbost "
"A deku jste mu nedali?" ozval se čísi hlas. "Na to jsme zapomněli."
Nastala tichá debata, měl-li dostat ke všemu deku či ne. Většina byla pro.
Vypravování pomalu zatichalo. Usínali, škrábajíce se pod paždí, na prsou a na břiše, kde se v prádle vši nejvíce drží. Usínali, dávajíce si zavšivené deky přes hlavu, aby je nerušilo světlo petrolejové lampy...
Ráno v osm hodin vyzvali Švejka, aby šel do kanceláře.
"Po levej straně u dveří kanceláře je plivátko, tam házejí špačky," poučoval Švejka jeden. "Potom v prvním poschodí jdeš také kolem jednoho. Metou chodby až v devět, tak tam něco bude."
Ale Švejk zklamal jejich naděje. Nevrátil se více do šestnáctky. Devatenáct podvlékaček kombinovalo a hádalo všelijaké věci.
Nějaký pihovatý voják od zeměbrany, který měl největší fantazii, rozhlásil, že Švejk střelil po svém hejtmanovi a že dnes ho odvedli na motolské cvičiště na popravu.
*Třicet procent lidí, kteří seděli na garnizóně, sedělo tam přes celou válku, aniž by byli jednou u výslechu.
10. kapitola
1
Znovu počíná jeho odysea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi.
Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem. Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý, tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby.
Šli vážně vedle chodníku a dívali se občas úkosem na Švejka, který kráčel uprostřed a salutoval kdekomu. Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnizónu i s jeho vojenskou čepicí, s kterou šel na vojnu. Nežli ho propustili, dali mu starý vojenský mundúr, který patřil nějakému břicháči a o hlavu většímu, než byl Švejk.
Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na klaunovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnizóně vyměnili, šla mu přes uši.
Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí.
A tak šli do Karlína, do bytu polního kuráta.
První promluvil na Švejka malý tlustý. Byli právě na Malé Straně dole pod podloubím.
"Odkud jseš?" otázal se malý tlustý.
"Z Prahy."
"A neutečeš nám?"
Do rozmluvy vmísil se Čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí, tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, Čahouni, vytáhlí bývají naopak skeptiky.
A proto čahoun řekl k malému: "Kdyby moh, tak by utek."
"A proč by utíkal," ozval se malý tlouštík, "je tak jako tak na svobodě, venku z garnizónu. Tady to nesu v paketu:"
"A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?" otázal se Čahoun.
"To já nevím."
"Tak vidíš, nevíš a mluvíš:"
Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka:
"Nevíš, proč tě vedeme k polnímu kurátovi?"
"Ke zpovědi," řekl ledabyle Švejk, "zítra mne budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha."
"A proč tě budou jako tento...," otázal se opatrně čahoun, zatímco tlustý soustrastně se podíval na Švejka.
Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin.
"Já nevím," odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, "já o ničem nevím. Patrně to bude osud:"
"Asis se narodil na neštastné planetě," znalecky a se soucitem poznamenal malinký, "u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili:"