Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičeclass="underline" "Co si to vy opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte..."
"Hajzlík jste," odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, "pliváte na zem, jako byste byl v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil, proč tam všude visejí cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát "
Přísný pán počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek adresovaných na Švejka i na polního kuráta.
"Jste hotov se svým řečněním," otázal se klidně Švejk (když padlo poslední ,lumpové jste oba; jaký pán, taký krám`), "či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze schodnu?"
Poněvadž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk za to, že by čekal marné doplňků.
Otevřel tedy dveře, postavil si přísného pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva.
A za přísným pánem se nesl na schody Švejkův hlas: "Podruhý, když jdou někam mezi slušný lidi na návštěvu, tak se chovají slušné: `
Přísný pán chodil dlouho pod okny a čekal na polního kuráta. Švejk si otevřel okno a pozoroval ho.
Konečně se host dočkal polního kuráta, který ho odvedl do pokoje a posadil naproti sobě na židli.
Švejk mlčky přinesl plivátko a postavil před hosta.
"Co to děláte, Švejku?"
"Poslušně hlásím, pane feldkurát, že už tady byla s tím pánem malá nepříjemnost kvůli plivání na podlahu."
"Opuste nás, Švejku, my máme něco mezi sebou vyřizovat."
Švejk zasalutoval.
"Poslušně hlásím, pane feldkurát, že vás opouštím."
Odešel do kuchyně a v pokoji vedl se velice zajímavý rozhovor.
"Vy jste přišel pro peníze za tu směnku, nemýlím-li se?" otázal se polní kurát svého hosta.
"Ano, a doufám ..."
Polní kurát vzdychl.
"Člověk přichází častokrát do takové situace, že mu zbývá jedině naděje. Jak krásné je to slůvko ,doufej` z toho trojlístku, který povznáší člověka z chaosu života: víra, naděje, láska."
"Já doufám, pane polní kuráte, že obnos..."
"Zajisté, ctěný pane," přerušil ho polní kurát, "mohu ještě jednou opakovat, že slovo ,doufat` posilňuje člověka v jeho zápase se životem. I vy neztrácíte naděje. Jak je to krásné, míti určitý ideál, být nevinným, čistým tvorem, který půjčuje peníze na směnku a má naději, že dostane včas zaplaceno. Doufat, neustále doufat, že vám vyplatím 1200 korun, když mám v kapse necelých sto."
"Vy tedy...," zakoktal host.
"Ano, já tedy," odpověděl polní kurát.
Obličej hostův nabyl opět urputného a zlostného výrazu.
"Pane, to je podvod," řekl vstávaje.
"Uklidněte se, ctěný pane..."
"Je to podvod," křičel tvrdošíjně host, "zneužil jste mé důvěry."
"Pane," řekl polní kurát, "vám rozhodně prospěje změna vzduchu. Zde je příliš dusno. - Švejku," volal do kuchyně, "tento pán si přeje vyjít na čerstvý vzduch."
"Poslušně hlásím, pane feldkurát," ozvalo se z kuchyně, "že jsem toho pána již jednou vyhodil."
"Opakovat," zněl rozkaz, který byl proveden rychle, bystře a krutě.
"To je dobře, pane feldkurát," řekl Švejk, když se vrátil z chodby, "že jsme to s ním skoncovali dřív, než nám zde vyved nějakou výtržnost. V Malešicích byl jeden šenkýř, písmák, který na všechno měl citáty z Písma svatýho, a když někoho pral bejkovcem, vždycky říkaclass="underline" ,Kdo šetří metly, nenávidí syna svého; ale kdo ho miluje, včas jej tresce, já ti dám prát se mi v hospodě.` "
"Vidíte, Švejku, jak to dopadá s takovým člověkem, který nectí kněze," usmál se polní kurát. "Svatý Jan Zlatoústý řekclass="underline" ,Kdo ctí kněze, ctí Krista, kdo příkoří činí knězi, činí příkoří Kristu Pánu, jehož zástupcem právě kněz jest.` - Na zítřek musíme se dokonale připravit. Udělejte smažená vajíčka se šunkou, uvařte bordó punč a potom věnujeme se rozjímání, neboť jak je v modlitbě večerní: ,Odvráceny jsou milostí boží všechny úklady nepřátel o tento příbytek.` "
Na světě existují vytrvalci, mezi které patřil i muž dvakrát již vyhozený z bytu polního kuráta. Právě když byla večeře hotova, někdo zazvonil, Švejk šel otevřít, vrátil se za chvíli a hlásiclass="underline" "Je tu zas, pane feldkurát. Zavřel jsem ho prozatím do koupelny, abychom se mohli spokojeně navečeřet."
"Nečiníte dobře, Švejku," řekl polní kurát, "host do domu, bůh do domu. Za dávných dob při hostinách dávali se obveselovat zrůdama. Přiveďte ho sem, ať nás pobaví."
Švejk vrátil se za chvíli s vytrvalým mužem, který hleděl zasmušile před sebe.
"Sedněte si," vybídl ho vlídně polní kurát, "právě dokončujeme večeři. Měli jsme humry, lososa, a teď ještě smažená vajíčka se šunkou. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze."
"Doufám, že zde nejsem pro legraci," řekl zasmušilý muž, "jsem zde dnes již potřetí. Doufám, že nyní se vše vysvětlí."
"Poslušně hlásím, pane feldkurát," poznamenal Švejk, "že je to hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od Exnerů, a vždycky se jim tam vrátil, že tam zapomněl fajfku. Lez jim tam voknem, dveřma, z kuchyně, přes zeď do lokálu, přes sklep do výčepu a byl by se spustil snad komínem, kdyby ho byli hasiči nesundali se střechy. Takovej byl vytrvalej, že by se moh stát ministrem nebo poslancem. Udělali pro něj, co mohli."
Vytrvalý muž, jako by nedbal toho, co se mluví, tvrdošíjně opakovaclass="underline" "Já chci mít jasno a přeji si, abych byl vyslechnut."
"To se vám povoluje," řekl polní kurát, "mluvte, ctěný pane. Mluvte, jak dlouho chcete, a my zatím budeme pokračovat v našich hodech. Doufám, že vám to nebude překážet ve vypravování. Švejku, neste na stůl."
"Jak je vám známo," řekl vytrvalec, "zuří vojna. Obnos půjčil jsem vám před vojnou, a kdyby nebylo vojny, nenaléhal bych na zaplacení. Mám však smutné zkušeností."
Vytáhl zápisník z kapsy a pokračovaclass="underline" "Mám to všechno zapsáno. Nadporučík Janata dluhoval mně 700 korun, a odvážil se padnout na Drině. Poručík Prášek upadl na ruské frontě do zajeti, a je mně dlužen na dva tisíce korun. Hejtman Wichterle, dluhující mně stejný obnos, dal se zabit pod Ruskou Rávou vlastními vojáky. Nadporučík Machek zajat v Srbsku, dluhuje mně 1500 korun. Je zde víc takových lidí. Ten padne v Karpatech s mou nezaplacenou směnkou, ten jde do zajetí, ten se mně utopí v Srbsku, ten umře v Uhrách ve špitále. Chápete nyní mé obavy, že mne tato válka zahubí, nebudu-li energickým a neúprosným. Vy můžete mně namítnout, že u vás nehrozí žádného přímého nebezpečí. Podívejte se."
Přistrčil polnímu kurátovi svůj zápisník pod nos. "Vidíte: polní kurát Matyáš v Brně, zemřel v izolační nemocnici před týdnem. Já bych si rval vlasy. Nezaplatil mně 1800 korun, a jde do cholerového baráku zaopatřovat nějakého člověka, po kterém mu nic nebylo."
"To byla jeho povinnost, milý pane," řekl polní kurát, "já jdu také zítra zaopatřovat."
"A taky do cholerovýho baráku," poznamenal Švejk; "můžete jít s sebou, abyste viděl, co to znamená, vobětovat se."
"Pane polní kuráte," řekl vytrvalý muž, "věřte, že jsem v zoufalé situaci. Vede se válka kvůli tomu, aby sprovodila ze světa všechny mé dlužníky?"