Max vesele vyskakoval a pletl se pod nohy nadporučíkovi, zatočil se šňůrou kolem šavle a projevoval neobyčejnou radost, že jde na procházku.
Vyšli na ulici a nadporučík Lukáš zaměřil se psem na Příkopy. Měl se setkat s jednou dámou na rohu Panské ulice. Byl zabrán v úřední myšlenky. O čem má zítra přednášet jednoročním dobrovolníkům ve škole? Jak udáváme výšku nějakého vrchu? Proč udáváme vždy výšku od hladiny mořské? Jak z výšek nad hladinou mořskou ustanovíme prostou výšku vrchu od jeho paty? Zatraceně, proč ministerstvo vojenství dává takové věci do školního programu. To je přece pro dělostřelectvo. A jsou přece mapy jenerálního štábu. Když nepřítel bude na kótě 312, nestačí obyčejně přemýšlet o tom, proč je výška toho kopce udána od hladiny mořské, nebo vypočítat si, jak je vysoký ten kopec. Podíváme se na mapu, a máme to. Z těch myšlenek byl vyrušen přísným "Halt!", právě když se blížil k Panské ulici.
Současně s "Halt!" snažil se mu pes vyškubnout i se šňůrou a s radostným štěkotem vrhl se na toho člověka, který řekl přísné "Halt!"
Před nadporučíkem stál plukovník Kraus von Zillergut. Nadporučík Lukáš zasalutoval a stál před plukovníkem, omlouvaje se, že neviděl.
Plukovník Kraus byl znám mezi důstojníky svou vášní anhaltovat. Považoval salutování za něco, na čem závisí úspěch války a na čem zbudována celá vojenská moc.
"Do salutování má voják vkládat duši," říkával. Byl to nejkrásnější kaprálský mysticismus.
Dbal o to, aby ten, který vzdává čest, zasalutoval podle předpisu do nejjemnějších podrobností, přesné a důstojně.
Číhal na všechny, kteří šli kolem něho. Od infanteristy až na podplukovníka. Infanteristy, kteří letmo zasalutovali, jako by chtěli říci, dotýkajíce se štítku čepice: "Těbůh," vodil sám přímo do kasáren k potrestání.
Pro něho neplatilo: "Já neviděl."
"Voják," říkával, "musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, které jsou mu předepsány v dienstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí, nebo salutuje nedbale, je u mě bestie:`
"Pane nadporučíku," hrozným hlasem řekl plukovník Kraus, "nižší šarže musí vždy vzdát čest vyšším. To není zrušeno. A za druhé: Odkdy si zvykli páni důstojníci chodit s ukradenými psy po promenádě? Ano, s ukradenými psy. Pes, který patří druhému, jest pes kradený."
"Tento pes, pane plukovníku...," namítl nadporučík Lukáš.
"...patří mně, pane nadporučíku," přerušil ho drsně plukovník, "je to můj Fox."
A Fox čili Max vzpomněl si na svého starého pána a nového vypudil úplné ze svého srdce, a vytrhnuv se skákal na plukovníka a projevoval takovou radost, jaké by byl schopen zamilovaný sextám když najde pochopení u svého ideálu.
"Chodit s ukradenými psy, pane nadporučíku, nesrovnává se s důstojnickou ctí. Nevěděl? Důstojník nemůže kupovat psa, nepřesvědčiv se, že ho může koupit bez následků," hřímal dál plukovník Kraus, hladě Foxa-Maxa, který z podlosti počal vrčet na nadporučíka a cenit zuby, jako by mu byl plukovník řekl, ukazuje na nadporučíka: "Vem si ho!"
"Pane nadporučíku," pokračoval plukovník, "považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetl jste inzerát v Bohemii a v Tagblattu, že se mně ztratil stájový proč? Vy jste nečetl inzerát, který dal váš představený do novin?"
Plukovník spráskl ruce.
"Opravdu, tihle mladí důstojníci! Kde je disciplína? Plukovník dá inzeráty, a nadporučík je nečte."
"Kdybych ti, ty dědku stará, mohl dát pár facek," pomyslil si nadporučík Lukáš, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana.
"Pojďte s sebou na minutu," řekl plukovník. A tak šli a vedli velmi příjemný rozhovor:
"Na frontě, pane nadporučíku, se vám nemůže taková věc podruhé přihodit. V týlu se procházet s ukradenými psy je jistě velice nepříjemné. Ano! Procházet se se psem svého představeného. V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inzeráty se nečtou. To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!"
Plukovník se hlasitě vysmrkal, což bylo vždy u něho známkou velkého rozčilení, a řekclass="underline" "Můžete se dále procházet," otočil se a odcházel, sekaje zlostně jezdeckým bičíkem přes konce svého důstojnického pláště.
Nadporučík Lukáš přešel na druhý chodník a slyšel i tam poznovu "Halt!" Plukovník zadržel právě jednoho nešťastného infanteristu, záložníka, který myslel na svou mámu doma a přehlédl ho.
Plukovník vlastnoručně ho táhl do kasáren k potrestání, spílaje mu mořských prasat,
"Co s tím Švejkem udělám?" pomyslil si nadporučík. "Rozbiju mu hubu, ale to nestačí. I řemínky mu tahat z těla je na toho lumpa málo." Nedbaje, že se měl sejít s jednou dámou, zamířil rozčíleně k domovu.
"Já ho zabiju, pacholka," řekl k sobě, sedaje do elektriky.
-
Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní.
Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede.
Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezráda a oba by byli oběšeni.
"Císař pán musí bejt z toho blbej," prohlásil Švejk, "von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho jistě dorazí."
"Je blbej," s určitostí prohlásil voják z kasáren, "blbe] jako poleno. Von snad ani neví, že je vojna. Může bejt, že se mu to styděli říct. Jestli je podepsanej na tom manifestě k těm jeho národům, tak je to zlodějna. To dali do tisku bez jeho vědomí, von už vůbec nemůže na nic myslet."
"Von je hotovej," znalecky doplnil Švejk, "dělá pod sebe a musejí ho krmit jako malý dítě. Předešle vypravoval jeden pán v hospodě, že má dvě kojný a že každej den třikrát je císař pán u prsu."
"Kdyby už jen to bylo," povzdechl voják z kasáren, "a nařezali nám, aby už jednou Rakousko mělo pokoj."
A oba pokračovali dále v rozhovoru, až konečné Švejk odsoudil Rakousko nadobro slovy: "Taková blbá monarchie nemá ani na světě bejt," k čemuž, aby jaksi ten výrok doplnil v praktickém směru, dodal druhý: "Jak přijdu na.front, tak se jim zdejchnu."
Když oba potom ještě dále tlumočili názor českého člověka na válku, voják z kasáren opakoval, co dnes slyšel v Praze, že u Náchoda je slyšet děla a ruský car že bude co nejdřív v Krakově.
Potom si vypravovali o tom, že se obilí od nás vozí do Německa, němečtí vojáci že dostávají cigarety a čokoládu.
Pak si vzpomněli na doby starých válek a Švejk vážně dokazoval, že když házeli kdysi smradlavé hrnce do obleženého hradu, že to také nebyl žádný med, bojovat v takovém smradu. Že četl, jak jeden hrad někde obléhali tři roky a nepřítel že nic jiného nedělal, než že se denně s obleženými bavil takovým způsobem.
Byl by jistě řekl ještě něco zajímavého a poučného, kdyby jich hovor nepřerušil návrat nadporučíka Lukáše.