Vrchní polní kurát se odmlčel a potom převáděl rozhovor na kuchařský problém ve Starém i Novém zákoně, kde právě v těch dobách dbali velice na úpravu chutných krmí po bohoslužbách a jiných církevních slavnostech. Potom vyzval všechny, aby něco zazpívali, načež Švejk spustil jako vždycky nešťastně: "Ide Marína od Hodonína, za ní pan farář s bečicú vína."
Ale vrchní polní kurát se nerozhněval.
"Kdyby zde alespoň bylo trochu rumu, nemusela by být bečka vína," řekl usmívaje se v naprosté přátelské náladě, "a tu Marínu bychom si taky odpustili, beztoho to jen svádí ke hříchu."
Desátník opatrně sáhl do pláště a vytáhl odtud placatou láhev s rumem.
"Poslušně hlásím, pane obrfeldkurát," ozval se tiše, že bylo znát, jakou obět dělá sám sobě, "jestli byste se snad neurazil."
"Neurazím se, hochu," odpověděl rozjasněným hlasem a radostně páter, "napiji se na naše šťastné cestování."
"Ježíšmarjá," vzdychl pro sebe desátník, vida, že po důkladném loku zmizelo půl láhve.
"I vy jeden chlape," řekl polní kurát usmívaje se a mrkaje významně na jednoročního dobrovolníka, "ještě ke všemu sakrujete. To vás pánbůh musí potrestat."
Páter si poznovu přihnul z placaté láhve, a podávaje ji Švejkovi, velitelsky rozkázaclass="underline" "Doraž to."
"Vojna je vojna," pravil Švejk dobrosrdečně k desátníkovi, vraceje mu prázdnou láhev, což ten potvrdil tak podivným zábleskem v očích, jaký se může objevit jen u choromyslného člověka.
"A teď si do Vídně ještě drobátko schrupnu," řekl vrchní polní kurát, "a přeji si, abyste mne probudili, jakmile přijedeme do Vídně. - A vy," obrátil se na Švejka, "vy půjdete do kuchyně naší mináže, vezmete příbor a přinesete mně oběd. Řeknete, že to je pro pana obrfeldkuráta Lacinu. Hleďte, abyste dostal dvojnásobnou porci. Jestli budou knedlíky, tak neberte od špičky, na tom se jenom prodělá. Potom přinesete mně z kuchyně láhev vína a vezmete s sebou esšálek, aby vám do něho nalili rumu."
Páter Lacina hrabal se v kapsách.
"Poslyšte," řekl desátníkovi, "nemám drobné, půjčte mně zlatku. - Tak, tady máte! Jak se jmenujete? - Švejk? - Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, půjčte mně ještě zlatku. Vidíte, Švejku, tu druhou zlatku dostanete, když všechno obstaráte v pořádku. - Potom ještě, aby vám dali cigarety a doutníky pro mne. Jestli se bude fasovat čokoláda, tak tam sbalte dvojnásobnou porci, a jestli konzervy, tak hled'te, aby vám dali uzený jazyk nebo husí játra. Bude-li se fasovat ementálský sýr, tak se postarejte, aby vám nedali z kraje, a uherský salám, tak žádnou špičku, pěkně ze středu, aby byl vláčný."
Vrchní polní kurát se natáhl na lavici a za chvíli usnul.
"Myslím," řekl jednoroční dobrovolník k desátníkovi do chrápání páterova, "že jste úplně spokojen s naším nalezencem. Má se jak náležitě k světu. "Už je, jak se říká," ozval se Švejk, "vodstavenej, pane kaprál, už cucá z flašky."
Desátník chvíli zápasil sám s sebou a najednou ztratil všechnu poníženost a řekl tvrdě: "Je náramně krotkej."
"Von mně připomíná s těma drobnejma, který nemá," prohodil Švejk, "že je jako nějaký Mlíčko, zedník z Dejvic, ten taky neměl tak dlouho drobný, až se zasekal po krk a byl zavřenej pro podvod. Prožral velký a neměl drobný."
"U pětasedmdesátýho regimentu," ozval se jeden muž z eskorty, "prochlastal hejtman celou plukovní kasu před válkou a musel kvitovat z vojny, a teď je zas hejtmanem, a jeden felák, kterej vokrad erár vo sukno na vejložky, bylo ho přes dvacet balíků, je dneska štábsfeldvéblem, a jeden infanterista byl nedávno v Srbsku zastřelenej, poněvadž sněd najednou svou konzervu, kterou měl si nechat na tři dny."
"To sem nepatří," prohlásil desátník, "ale to je pravda, že vypůjčovat si vod chudýho kaprála dvě zlatky na diškereci..."
"Tu máte tu zlatku," řekl Švejk, "já se nechci vobohatit na vaše konto. A když mně dá ještě tu druhou zlatku, tak vám ji taky vrátím, abyste nebrečel. Vás má to těšit, když si nějakej váš vojenskej představenej vod vás vypůjčí peníze na outratu. Vy jste náramné sobeckej. Tady se jedná vo mizerný dvě zlatky, a já bych vás rád viděl, kdybyste měl vobětovat život za svýho vojenskýho představenýho, kdyby von ležel raněnej někde na nepřátelskej linii a vy jste ho měl zachránit a vodnest na svejch rukách a voni by stříleli po vás šrapnely a vším možným."
"Vy byste se podělal," bránil se desátník, "vy jedna fajfko."
"Je jich podělanejch víc v každým gefechtu," ozval se opět jeden muž z eskorty, "nedávno nám vypravoval jeden raněnej kamarád v Budějovicích, že když forykovali, že se podělal třikrát za sebou. Napřed, když lezli nahoru z dekungů na plac před dráthindrnisy, potom, když je začali stříhat, a potřetí že to pustil do kalhot, když se proti nim hnali Rusové s bajonety a řvali urá. Pak začali utíkat zas nazpátek do dekungů a z jejich švarmu nebylo ani jednoho, aby nebyl podělanej. A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kerýmu při forykungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane."
"Někdy," řekl Švejk, "se zas v gefechtu člověku udělá špatně, člověk si něco zvoškliví. Vypravoval v Praze na Pohořelci na Vyhlídce jeden nemocnej rekonvalescent od Přemyšlu, že tam někde pod festungem přišlo k útoku na bajonety a proti němu se vobjevil jeden Rus, chlap jako hora, a mazal si to na něho s bajonetem a měl pořádnou kapičku u nosu. Jak se mu von podíval na tu kapičku, na ten vozdr, že se mu hned udělalo špatně a musel jít na hilfsplac, kde ho uznali zamořenýho cholerou a odpravili do cholerovejch baráků do Pešti, kde se taky vopravdu nakazil cholerou."
"Byl to obyčejný infanterista, nebo kaprál?" otázal se jednoroční dobrovolník.
"Kaprál to byl," odpověděl Švejk klidně.
"To by se mohlo stát i každému jednoročákovi," řekl pitomě desátník, ale přitom podíval se vítězoslavně na jednoročního dobrovolníka, jako by chtěl říct: To jsem ti dal, co na to řekneš.
Ten však mlčel a lehl si na lavici.
Blížili se k Vídni. Ti, kteří nespali, pozorovali z okna drátěné překážky a opevnění u Vídně, což vyvolalo patrně v celém vlaku pocit jisté stísněnosti.
Jestli ozýval se ještě neustále z vagónů řev skopčáků od Kašperských Hor: "Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm," nyní umlkl pod nepříjemným dojmem ostnatých drátů, kterými byla Vídeň zadrátována.