"To by tak ještě scházelo," rozdurdil se Vodička, "aby nám ještě ten Maďar chtěl hodit něco na hlavu. Já ho chytnu za krk a shodím ho z prvního poschodí dolů po schodech, že poletí jako šrapnel. Na ty kluky maďarský se musí jít vostře. Jakýpak s nimi cavyky."
"Vodičko, vždyť ty jsi přece tolik nevypil. Já měl vo dvě čtvrtky víc než ty. Rozvaž si jenom to, že nesmíme udělat žádnej škandál. Já jsem za to zodpovědnej. Jedná se přece vo ženskou."
"Plácnu taky ženskou, Švejku, mně je to jedno, to ještě neznáš starýho Vodičku. Jednou v Záběhlicích na Růžovým ostrově nechtěla se mnou jít jedna taková maškara tančit, že prej mám voteklou hubu. Měl jsem pravda hubu vopuchlou, poněvadž jsem právě přišel z jedný taneční zábavy v Hostivaři, ale považ si tu urážku vod tý běhny. ,Tak tu máte taky jednu, velectěná slečno,` řek jsem, ,aby vám to nebylo líto: Jak jsem jí tu jednu utrh, povalila celej stůl na zahradě i se sklenicema, za kterým seděla s tatínkem a s maminkou a s dvěma bratry. Ale nebál jsem se celýho Růžovýho ostrova. Byli tam známí z Vršovic a ty mně pomohli. Ztřískali jsme asi pět rodin i s dětma. Muselo to bejt slyšet až do Michle a potom to taky bylo v novinách o tej zahradní zábavě toho dobročinnýho spolku nějakejch rodáků ňákýho města. A proto jak říkám, jak mně jiní pomohli. tak i já vždycky každýmu kamarádovi pomůžu, když má k něčemu dojít. Za živýho boha se vod tebe nehnu. Ty Maďary neznáš... To mně přece nemůžeš udělat, abys mě vod sebe vodstrkoval, když se vidíme po tolika létech, a ještě za jakejch vokolností."
"Tak tedy pojď s sebou," rozhodl se Švejk, "ale vopatrně jednat, abychom neměli nějaký nepříjemnosti."
"Nestarej se, kamaráde," potichu řekl Vodička, když šli ke schodům, "já ho plácnu..."
A ještě tišeji dodaclass="underline" "Uvidíš, že nám nedá ten kluk Maďarská žádnou práci."
A kdyby byl někdo v průjezdě a rozuměl česky, byl by zaslechl již že schodů hlasitěji pronesené Vodičkovo heslo "Ty Maďary neznáš...", heslo, ku kterému on došel v tichém lokále nad řekou Litavou, mezi zahradami slavné Királyhidy, obklopené vrchy, na které budou vojáci vzpomínat vždy s proklínáním při vzpomínkách na ty všechny übunky do světové války i za světové války, na kterých se cvičili teoreticky k praktickým masakrům a řežím.
-
Švejk s Vodičkou stáli před dveřmi bytu pana Kákonyiho. Než přitlačil na knoflík zvonku, poznamenal Švejk: "Slyšel jsi někdy, Vodičko, že vopatrnost je matkou moudrostí?"
"Já se vo to nestarám," odpověděl Vodička, "von nesmí mít ani čas votevřít hubu..."
"Já s ním taky nemám co jednat, Vodičko." Švejk zazvonil a Vodička řekl hlasitě: "Ajncvaj, a bude ze schodnu."
Dveře se otevřely, objevila se služka a tázala se maďarsky, čeho si přejí. "Nem tudom," řekl opovržlivě Vodička, "uč se, holka, česky."
"Verstehen Sie deusch?" otázal se Švejk. "A pischen."
"Also sagen Sie der Frau, ich will die Frau sprechen, sagen Sie, daß ein Brief ist von einem Herr draußen in Kong."
"Já se ti divím," řekl Vodička, vstupuje za Švejkem do předsíně, "že s takovým smradem mluvíš." Stáli v předsíni, zavřeli dveře na chodbu a Švejk jen poznamenaclass="underline"
"Mají to tady pěkně zařízený, dokonce dva deštníky na věšáku, a ten vobraz toho Pána Krista taky není špatnej."
Z jednoho pokoje, odkud ozývalo se klepání lžic a zvonění talířů, vyšla opět služka a řekla k Švejkovi:
"Frau ist gesagt, daß sie hat ka' Zeit, wenn was ist, das mir geben und sagen."
"Also," řekl slavnostně Švejk, "der Frau ein Brief, aber halten Kuschen."
Vytáhl psaní nadporučíka Lukáše.
"Ich," řekl, ukazuje prstem na sebe, "Antwort warten hier in die Vorzimmer."
"Co si nesedneš?" ptal se Vodička, který již seděl na židli u zdi, "tamhle máš židli. Budeš stát tady jako žebrák. Neponižuj se před tím Maďarem. Uvidíš, že s ním budeme mít tahanici, ale já ho plácnu. - Poslyš," řekl po chvíli, "kde jsi se naučil německy?"
"Sám vod sebe," odpověděl Švejk. Opět bylo chvíli ticho. Pak bylo slyšet z pokoje, kam odnesla služka psaní, velký křik a hluk. Někdo uhodil něčím těžkým o zem, pak se dalo rozeznat jasně, že tam lítají sklenice a tříští se talíře, do čehož znělo hulákání: "Baszom az anyát, baszom az istenet, baszom a Krizstus Márját, baszom az atyádot, baszom a világot!"
Dveře se rozletěly a do předsíně vběhl pán v nejlepších letech s ubrouskem kolem krku, mávaje před chvilkou odevzdaným dopisem.
Nejblíže dveří seděl starý saperák Vodička a rozčilený pán se také první na něho obrátil. "Was soll das heißen, wo ist der verfluchte Kerl, welcher dieses Brief gebracht hat?" "Pomalu," řekl Vodička vstávaje, "ty nám zde moc neřvi, abys nevylít, a když chceš vědět, kdo ten dopis přines, tak se zeptej tamhle kamaráda. Ale mluv s ním slušně, nebo budeš za dveřma natotata."
Nyní bylo na Švejkovi, aby se přesvědčil o bohaté výřečnosti rozčileného pána s ubrouskem kolem krku, který míchal páté přes deváté, že právě obědvali.
"My jsme slyšeli, že obědváte," lámanou němčinou souhlasil s ním Švejk, dodávaje česky: "Mohlo nás to taky napadnout, že vás asi zbytečně vytrhnem vod oběda."
Neponižuj se," ozval se Vodička.
Rozčilený pán, kterému po jeho živé gestikulaci držel ubrousek již jen za jeden cíp, pokračoval dál, že napřed myslel, že se ve psaní jedná o vykázání nějakých místností pro vojsko v tomto domě, který patří jeho paní.
"Sem by se ještě vešlo hodně vojska," řekl Švejk, "ale vo to se v tom psaní nejednalo, jak jste se asi přesvědčil."
Pán se chytil za hlavu, přičemž spustil celou řadu výčitek, že byl taky rezervním lajtnantem, teď že by rád sloužil, ale že má ledvinovou nemoc. Za jeho časů že nebylo tak důstojnictvo rozpustilé, aby rušilo klid domácnosti. Že psaní pošle na velitelství pluku, do ministerstva vojenství, uveřejní je v novinách.
"Pane," řekl důstojné Švejk, "to psaní jsem psal já. Ich geschrieben, kein Oberleutnant. Podpis jen tak, falešný, Unterschrift, Name, falsch. Mně se vaše paní velice líbí. Ich liebe Ihre Frau. Já jsem do vaší paní zamilovanej až po uši, jak říkal Vrchlický. Kapitales Frau."
Rozčilený pán se chtěl vrhnout na Švejka, který stál klidně a spokojeně před ním, ale starý sapér Vodička, sledující každý jeho pohyb, podrazil mu nohu, vytrhl mu psaní z ruky, kterým stále mával, strčil do kapsy, a když se pan Kákonyi vzchopil, chytil ho Vodička, odnesl ke dveřím, otevřel si dveře jednou rukou, a už bylo slyšet, jak na schodech se něco válí.
Šlo to tak rychle jako v pohádkách, když si čert přijde pro člověka.
Po rozčileném pánovi zůstal jen ubrousek. Švejk ho zvedl, zaklepal slušně na dveře pokoje, odkud před pěti minutami vyšel pan Kákonyi a odkud bylo slyšet ženský pláč.
"Přináším vám ubrousek," řekl Švejk měkce k paní, která brečela na pohovce, "moh by se pošlapat. Moje úcta."
Srazil paty dohromady, zasalutoval a vyšel na chodbu. Na schodech nebylo znát tak dalece nijakých stop zápasu, zde dle předpokladů Vodičkových odehrávalo se vše úplně lehce. Jediné potom u vrat v průjezdě našel Švejk utržený nákrční Límeček. Tam se patrně, když pan Kákonyi zoufale se zachytil domovních vrat, aby nebyl vyvlečen na ulici, odehrával poslední akt této tragédie.