"Švejk. Ještě něco?"
"Zaplať pánbůh, už nic. Ale máš se jmenovat Kráva. - Co je u vás novýho?"
"Nic. Všechno při starým."
"To jseš rád, viď? U vás prej dneska někoho uvázali."
"Jenom pucfleka pana obrlajtnanta, sežral mu mináž. Nevíš, kdy se jede?"
"Člověče, to je otázka, to neví ani dědek. Dobrou noc! Máte tam blechy?"
Švejk položil sluchátko a počal budit účetního šikovatele Vaňka, který se zuřivě bránil, a když s ním začal Švejk třást, uhodil ho do nosu. Pak si lehl na břicho a kopal kolem do kavalce.
Švejkovi se však přece podařilo Vaňka tak dalece probudit, že ten protíraje si oči, obrátil se naznak a uděšeně se optal, co se stalo.
"Tak dalece nic," odpověděl Švejk, "já bych se jen rád s vámi poradil. Ted' právě jsme dostali telefonogram, že má zas zítra o 9. hodině přijít pan obrlajtnant Lukáš k bešprechungu k panu obrstovi. Já tel nevím, na čem jsem. Mám mu to jít vyřídit hned, nebo až ráno? Já jsem dlouho váhal, jestli vás mám probudit, když jste tak pěkně chrápal, ale pak jsem si myslel, nevídáno, radši se poradíš..."
"Proboha vás prosím, nechte mne spát," zaúpěl Vaněk, zívaje na celé kolo, "jděte tam až ráno a nebulte mne!" Převalil se na bok a okamžitě opět usnul. Švejk šel opět k telefonu, posadil se a počal klímat na stole. Probudilo ho zvonění.
"Haló, 11. marškumpanie."
"Ano, 11. marškumpanie, kdo tam?"
"13. marška. Haló. Kolik máš hodin? Já se nemůžu dovolat centrály. Mě nejdou nějak dlouho ablézovat."
"Nám to stojí."
"Tak jste na tom jako my. Nevíš, kdy se pojede? Nemluvil jsi s regimentskanclaj?"
"Tam vědí hovno, jako my."
"Nebulte sprostá, slečno. Už jste fasovali konzervy? Vod nás tam šli a nepřinesli nic. Magacín byl zavřenej."
"Naši taky přišli s prázdnem."
"To je vůbec zbytečná panika. Kam myslíš že pojedem?"
"Do Ruska."
"Já myslím, že spíš do Srbska. To uvidíme, až budem v Pešti. Jestli nás povezou napravo, tak z toho kouká Srbsko, a nalevo Rusko. Máte už brotsaky? Prej teď bude zvýšenej lénunk? Hraješ frische viere? Hraješ? Tak přijel zejtra. My to válíme každej večír. Kolik je vás tam u telefonu? Sám? Tak se na to vyflákni a jdi ležet. To máte u vás divný pořádky. Žes k tomu přišel jako slepej k houslím? Nu, konečně mé přišli ablézovat. Hnípej sladce."
A Švejk také u telefonu sladce usnul, zapomenuv zavěsit sluchátko, takže ho nikdo nerušil ze spánku na stole a telefonista v plukovní kanceláři láteřil, že se nemůže dozvonit k 11. marškumpanii s novým telefonogramem, aby do zítřka do dvanácti hodin se sdělil do plukovní kanceláře počet těch, kteří nebyli očkováni proti tyfu.
Nadporučík Lukáš seděl ještě zatím v důstojnickém kasině s vojenským lékařem Šanclerem, který sedě obkročmo na židli, tágem bil v pravidelných přestávkách o podlahu a přitom pronášel tyto věty za sebou: "Saracénský sultán Salah-Edin poprvé uznal neutralitu sanitního sboru.
Má se pečovat o raněné na obou stranách.
Mají se jim zaplatiti léky a ošetřování za náhradu výloh z druhé strany.
Má být dovoleno poslat jim lékaře a jejich pomocníky s pasy generálů.
Také mají zajatí ranění být posláni zpět pod ochranou a zárukou generálů nebo vyměněni. Ale sloužit mohou potom dál.
Nemocní na obou stranách nemají být zajímáni a utraceni, nýbrž dopraveni do bezpečí do špitálů a má být dovoleno ponechati jim stráž, která jako nemocní má se vrátit s pasy generálů. To platí i pro polní duchovní, lékaře, chirurgy, lékárníky, ošetřovatele nemocných, pomocníky a pro jiné osoby určené k obsluze nemocných, které nesmějí být zajaty, nýbrž týmž způsobem musí být poslány zpět."
Doktor Šancler zlomil přitom již dvě tága a stále ještě nebyl hotov se svým podivným výkladem o péči o raněné ve válce, vplétaje do výkladu neustále cosi o nějakých generálských pasech.
Nadporučík Lukáš dopil černou kávu a šel domů, kde našel vousatého obra Balouna, zaměstnaného tím, že si v koflíku smažil na lihovém přístroji nadporučíka Lukáše nějaký salám.
"Osměluju se," zakoktal Baloun, "dovoluji si, poslušně hlásím..."
Lukáš podíval se na něho. V tom okamžiku mu připadal jako velké dítě, naivní tvor a nadporučíkovi Lukášovi bylo najednou líto, že ho dal uvázat kvůli jeho velkému hladu.
"Jen si vař, Baloune," řekl, odpínaje si šavli, "zítra ti dám připsat ještě jednu porci chleba."
Nadporučík Lukáš sedl si ke stolu a byl v takové náladě, že začal psát sentimentální psaní své tetičce.
Milá tetičko!
Právě jsem dostal rozkaz, abych byl připraven se
svou marškumpanií k odjezdu na front. Může být,
že toto psaní jest poslední, které ode mne
dostaneš, neboť jsou všude kruté boje a naše
ztráty jsou veliké. Proto jest mně těžké ukončit
tento dopis slovem "Na shledanou!" Spíše se hodí
poslat Ti poslední sbohem!
"To ostatní dopíšu až ráno," pomyslil si nadporučík Lukáš a šel si lehnout.
Když Baloun viděl, že nadporučík tvrdé usnul, počal opět šmejdit a slídit po bytě jako švábi v noci. Otevřel kufřík nadporučíkův a nakousl jednu tabulku čokolády, lekl se však, když nadporučík sebou ze spaní trhl. Uložil spěšné nakousnutou čokoládu do kufříku a ztišil se.
Pak šel se podívat potichounku, co to psal nadporučík.
Přečetl a byl pohnut, zejména tím "posledním sbohem!"
Lehl si na svůj slamník u dveří a vzpomínal na domov a na zabíjačky.
Nemohl se zbavit živé představy, jak propichuje tlačenku, aby dostal z ní vzduchu, jinak že při vaření praskne.
A při vzpomínce na to, jak u sousedů jednou praskl celý špekbuřt a rozvařil se, usnul nepokojným spánkem.
Zdálo se mu, že si pozval nějakého nešiku řezníka a tomu že při nabíjení jitrnic praskají jitrnicová střívka. Potom zas, že řezník zapomněl udělat 269 jelita, že se ztratil ovar a že se nedostává špejlů na jitrnice. Potom se mu zdálo něco o polním soudu, poněvadž ho chytli, když tahal z polní kuchyně kus masa. Nakonec viděl sám sebe, že visí na jedné lípě v aleji vojenského tábora v Brucku nad Litavou.
-
Když se Švejk probudil s probouzejícím se jitrem, které přišlo ve vůni vařených kávových konzerv ze všech rotných kuchyní, mechanicky, jako by právě skončil telefonní rozhovor, pověsil sluchátko a podnikl po kanceláři malou ranní procházku, přičemž si zpíval.
Začal hned zprostředka textu písně, jak voják se převleče za holku a jde za svou milou do mlýna, kde ho položí mlynář k dceři, ale předtím volá na mlynářku:
Panímámo, dej večeři,
ať ta holka povečeří.
Mlynářka nakrmí podlého chlapa. A potom rodinná tragédie:
Mlynářovic ráno vstali,
na dveřích napsáno měli:
"Vaše dcera Anna Nána
už není poctivá panna."
Švejk vložil do konce písně tolik hlasu, že kancelář ožila, neboť se probudil účetní šikovatel Vaněk a tázal se, kolik je hodin.
"Právě před chvilkou odtroubili budíčka."
"To vstanu až po kafi," rozhodl se Vaněk, který měl vždy na všechno dost času, "beztoho tak jako tak zas nás budou dnes sekýrovat s nějakým kvaltem a budou člověka honit zbytečné, jako včera s těmi konzervami..." Vaněk zívl a optal se, zdali když přišel domů, dlouho neřečnil.