„Možná to na mě takový dojem nedělá.“ Min se zubila, ale mluvila vážně. „Já se narodila v pohoří Oparů, Elain, v dolech. Výnosy tvý matky na západě lidi zrovna moc vážně neberou.“ Úsměv jí zmizel z tváře. „Mrzí mě to, Elain.“
Elain potlačila záchvěv nevole – Min byla stejně tak poddanou Lvího trůnu jako Nyneiva! – a pak se opřela hlavou o strom. „Promluvme si o něčem veselém.“ Žhavé slunce pálilo skrze větve nad jejich hlavami. Obloha byla jen čistá pokrývka modři, neposkvrněná ani obláčkem na obzoru. Z náhlého popudu se otevřela saidaru a nechala se jím naplnit, jakoby vydestilovanými radostmi všeho života na světě, a každá kapka krve v jejích žilách byla nahrazena touto trestí. Kdyby dokázala vytvořit aspoň jeden mráček, bylo by to znamení, že nakonec všechno dopadne dobře. Její matka bude naživu. Rand se do ní zamiluje. A Moghedien... s tou se to vyřídí. Nějak. Po obloze, kam až dohlédla, spletla tenounkou síť, použila vzduch a vodu a pátrala po vlhkosti pro mrak. Bude-li se dost snažit... Sladkost rychle zesílila až na hranici bolesti, znamení nebezpečí. Kdyby natáhla příliš mnoho jediné síly, mohla by se utišit. Jenom jeden maličký mráček.
„Veselém?“ opáčila Min. „No, vím, že nechceš mluvit o Randovi, ale kromě tebe a mě je pořád ještě tou nejdůležitější věcí na světě. A nejveselejší. Když se objeví, Zaprodanci umírají a státy se řadí, aby se mu mohly poklonit. Aes Sedai tady jsou připravený ho podpořit. Vím, že jsou, Elain. Musejí. No, pak mu i Elaida předá Věž. Poslední bitva pro něj bude procházka růžovou zahradou. On vyhrává, Elain. My vyhráváme."
Elain propustila pravý zdroj a sklesla zpátky, zírala na oblohu, zcela prázdnou, jako se teď v nitru cítila sama. Nebylo třeba umět usměrňovat, abyste poznali Temného práci, a když se dokáže dotknout světa tak silně, když se ho vůbec dokáže dotknout... „Skutečně?“ řekla, ale příliš tiše, aby ji Min slyšela.
Panský dům ještě nebyl dostavěný a dřevěné deštění v hlavním sále bylo světlé a nemořené, ale Faile ni Bashere t’Aybara každého odpoledne držela dvůr, jak se patřilo na ženu urozeného pána. Sedávala v mohutném křesle s vysokým opěradlem a vyřezávanými sokoly těsně před prázdným kamenným ohništěm, jež bylo zrcadlovým obrazem druhého na konci sálu. V zatím prázdném křesle vedle jejího, s vyřezávanými vlky a velkou vlčí hlavou nahoře, měl sedět její manžel – Perrin t’Bashere Aybara, Perrin Zlatooký, urozený pán z Dvouříčí.
Jistě, panský dům byl jenom trochu větší statek a sál neměl ani patnáct kroků – jak Perrin zíral, když trvala na tom, že má být takhle velký, protože byl pořád zvyklý považovat se za kováře či dokonce za kovářského tovaryše – a jméno, které dostala při narození, znělo Zarin, ne Faile. Na tom ale nezáleželo. Zarin bylo jméno vhodné pro malátnou ženu, která rozechvěle vzdychá nad básněmi skládanými na její úsměvy. Faile, jméno, které si vybrala jako zaslíbený hledač Valerského rohu, znamenalo ve starém jazyce sokol. Nikdo, kdo se podíval na její obličej s výrazným nosem, vysedlými lícními kostmi a tmavýma zešikmenýma očima, v nichž se jí blýskalo, když se zlobila, nemohl pochybovat o tom, které se k ní hodí víc. Pro zbytek hodně vážilo odhodlání. Stejně tak to, co bylo správné a slušné.
V této chvíli se jí v očích blýskalo. Nemělo to nic společného s Perrinovou tvrdohlavostí a jen málo s na tuto dobu nezvyklým vedrem. I když byla pravda, že neúčinné mávání vějířem z bažantího peří, které mělo zchladit pot, stékající jí po tvářích, jí na náladě rozhodně nepřidávalo.
Takhle pozdě odpoledne již zůstalo jen pár lidí, kteří za ní přišli, aby rozsoudila jejich rozmíšky. Vlastně přišli, aby je vyslechl Perrin, ale představa soudit lidi, mezi nimiž vyrostl, Perrina děsila. Pokud ho nedokázala zahnat do kouta, zmizel jako vlk v mlze, když přišel čas na denní audience. Naštěstí lidem nevadilo, když je místo urozeného pána Perrina vyslechla urozená paní Faile. Nebo jenom málokomu, a ti navíc byli dost moudří, aby to neříkali nahlas.
„Přišly jste za mnou,“ řekla Faile bezvýrazným hlasem. Obě ženy, potící se před jejím křeslem, neklidně přešláply a civěly do leštěných prken podlahy.
Sharmad Zeffar měla měděnou pleť a plné křivky poněkud zakryté, i když ne zahalené, domanskými šaty s vysokým límcem, zato však téměř průsvitnými, ze světle zlatého hedvábí s odřenými manžetami a lemem sukně, se skvrnami po cestě, které se již nedaly vyprat. Hedvábí bylo, koneckonců, hedvábí a zde se objevovalo jenom zřídka. Hlídky v pohoří Oparů pátraly po zbytcích letního trollockého vpádu a našly pouze několik vzteklých trolloků – a díky Světlu žádného myrddraala – ale skoro každý den nacházely uprchlíky, deset tady, dvacet támhle, pět někde jinde. Většina přicházela z Almothské pláně, hodně jich však pocházelo i z Tarabonu a, jako Sharmad, z Arad Domanu. Všichni prchali ze zemí, kde panovalo úplné bezvládí, a navíc tam zuřila občanská válka. Faile nechtěla ani pomyslet na to, kolik jich pomřelo v horách. Nebyly tam žádné silnice, dokonce ani pořádné stezky ne, a cestování pohořím bylo obtížné i za nejpříznivějších podmínek, což teď zdaleka nebyly.
Rhea Avinová nebyla uprchlice, i přesto, že nosila kopii tarabonských šatů z jemně tkaného sukna s měkkými šedými záhyby, které upravovaly a zdůrazňovaly vnady skoro tolik, co Sharmadiny tenčí šaty. Ti, kteří přežili dlouhou cestu přes hory, přinášeli víc než jen znepokojující zprávy. Také dovednosti dříve ve Dvouříčí nevídané a pracovní síly nutné k obdělávání statků, jejichž majitele vyvraždili trolloci. Rhea byla poměrně hezká žena s kulatým obličejem, narozená necelé dvě míle od místa, kde nyní stál panský dům, a tmavé vlasy jí spadaly v jako zápěstí tlustém copu až do pasu. Ve Dvouříčí si dívky mohly začít zaplétat cop, teprve až ženský kroužek řekl, že jsou dost staré, ať jim bylo patnáct či třicet, i když jenom málokterá je nosila rozpuštěné přes dvacítku. Rhea byla ve skutečnosti o dobrých pět let starší než Faile, vlasy nosila spletené čtyři roky, ale v této chvíli vypadala, jako by je ještě pořád nosila rozpuštěné na ramena a právě si uvědomila, že to, co v dané chvíli vypadalo jako úžasný nápad, byla ve skutečnosti ta největší hloupost, jakou mohla provést. Sharmad vlastně vypadala ještě zahanbeněji, i přes to, že byla o rok dva starší než Rhea. Ocitla-li se v takové situaci Domanka, muselo to být velmi pokořující. Faile jim chtěla oběma vrazit pěkných pár facek, až by se jim zajiskřilo před očima – jenomže urozená dáma něco takového přirozeně udělat nemohla.
„Muž,“ řekla tím nejvyrovnanějším hlasem, na jaký se zmohla, „není kůň nebo pole. Ani jedna ho nemůžete vlastnit, a ptát se mě, která na něj má právo...“ Pomalu se nadechla. „Kdybych si myslela, že Wil al’Seen vodil obě za nos, mohla bych k tomu něco říct.“ Wil měl o ženy zájem, a ony o něj – měl velmi dobře tvarovaná lýtka – ale nikdy žádné nic neslíbil. Sharmad se tvářila, jako by se nejraději propadla do země. Koneckonců, domanské ženy byly vyhlášené tím, že si dokážou omotávat muže kolem prstů, a ne obráceně. „Jak to vypadá, tak tohle je můj rozsudek. Obě nyní zajdete za vědmou a celou záležitost jí vysvětlíte, nic nevynecháte. Ona to vyřídí. Očekávám od ní zprávu, že s vámi mluvila, do setmění.“