McHardy mlčky vytáhl z kapsy motouz s malým olověným závažím a spustil jej ke dnu.
„Hloubka přes tři metry — to by stačilo i pro Paprsek,“ řekl ulehčeně. „Musím však ještě změřit hloubku v močálech.“
„Změříme ji na zpáteční cestě — jen co se písečná bouře utiší.“
Prudký náraz o stěnu probral Grubera z mrákot. Chvíli zíral tupě před sebe.
Po novém nárazu se stažené údy přihlásily k životu.
Snad jsem si nezlámal ruce a nohy? — blesklo zajatci hlavou, když pocítil palčivou bolest v celém těle. Chtěl povstat, ale pokus skončil nezdarem. Bezmocně se převalil s boku na bok.
Teď teprve zpozoroval, že je spoután. Polekaně se rozhlédl. Kabina letadla tonula v narudlém šerosvitu.
„Krausi! McHardy!“ Výkřik mu však uvízl v hrdle.
„McHardy, Krausi!“ opakoval zoufale. Žádná odpověď. Jen dole pod letadlem pleskaly vlny s plováky a z dáli doléhalo skučení větru.
Spoutaný sebou vztekle zalomcoval a přitiskl ucho ke stěně.
„Prší,“ prolítlo mu zmateným mozkem, když zaslechl monotónní šustění.
Sklouzl pohledem na protější okno. Na skle nebylo jediné kapky. Jen krvavá obloha hrozivě nahlížela dovnitř…
„Krausi, McHardy, kde jste?“ vydralo se z Gruberova hrůzou ztaženého hrdla. „Proč jste utekli — Chcete, abych tu zahynul jako zvíře?“
Napjal všechny síly, aby pouta přetrhl.
Marně. Zařezala se mu hlouběji do bolavých svalů, ale nepovolila.
„Bídáci, lotři,“ zuřivě chrčel a v zoufalém vzteku se válel po podlaze.
Teprve když narazil hlavou na opěradlo sedadla, vzpamatoval se. Pomalu si uvědomoval, že zuřivostí nic nespraví…
Dlouho ležel nehnutě, aby nabral nových sil. Pak opatrně ohmatal provazy na kolenou. Nebyly tak utaženy, jak se z počátku zdálo. Opatrně je stáhl dolů…
Konečně se mu podařilo vyprostit i ruce.
S námahou se doplazil k sedadlu hlavního pilota.
„Vrahové…! Odnesli i řídicí páku, abych se nemohl hnout s místa,“ zasípal při pohledu na řízení letadla. „Udám je, udám. Všechno na ně řeknu, všechno!“
Třesoucí se rukou zapnul vysílač a naladil ho na kmitočet, který používali vědci k místním rozhovorům. Uchopil mikrofon a přepnul na příjem, aby se přesvědčil, zda je vyladěná vlna volná.
„Máte pravdu, soudruhu Navrátile,“ ozval se známý Fratevův baryton. „Celkem to není tak zlé. Fajfka sice dýmá pořádně, ale nebezpečí nám zatím nehrozí. Těžko odhadnout, zda vyhasíná, či odpočívá mezi erupcemi.
Před chvílí jsme šťastně přistáli nedaleko kráteru. Po žhavé lávě tu není ani stopy, jen plamenné jazyky olíznou občas chuchvalce dýmu. Půda pod námi je docela klidná — z výbuchu nemusíme mít zatím strach…“
„Pokuste se zjistit, jak dlouhá doba uplynula od posledního výbuchu,“ požádal Navrátil.
„Již jsem to zkoumal,“ odpověděl pohotově Fratev. „Lávový, proud je starší než vyhloubené údolí pod sopkou, protože visí ve svahu nad prohlubní jako píšťaly pořádných varhan.
Že k výbuchu došlo již hezky dávno, potvrzují i stopy erose[1] — na utuhlé lávě těsně pod kráterem…“
„Tím jste mne příliš nepotěšil, příteli. Jen si vzpomeňte na historii Vesuvu. Taky byl už považován za vyhaslý a přece — kolik katastrof způsobil. A čím delší byla doba jeho klidu, tím silnější byly pak výbuchy.“
„Nuže dobrá — řekněme, že naším sousedem je bratr záludného Vesuvu. Ale i tak můžeme být zatím klidní. Pokud vím, erupce Vesuvu ohlašuje svůj příchod zemětřesením a pohyby půdy. A jak jsem vám už oznámil, půda pod našima nohama se ani nezachvěje. Nemohu si pomoci, jsem přesvědčen, že naše Fajfka se jen trochu probrala ze spánku, aby si kapánek zabafala a nahnala nám pouze trošičku strachu…“
„Opatrnosti nikdy nezbývá,“ řekl vážně Navrátil. „Vulkány mívají své vrtochy a o překvapení není u nich nikdy nouze. Věřit se jim rozhodně nedá… Kterým směrem je kráter více otevřen? Obávám se totiž bahenních proudů, které tekou rychleji a napustoší daleko více než lávové proudy. Nerad bych, aby naši novou osadu na Prostřeném stole stihl stejný osud, jako Herculaneum pod Vesuvem…“
„Okamžik — podívám se — tohle jsem tak důkladně dosud neprozkoumal,“ odpověděl rychle Fratev a v přijímači zabzučely za okamžik motory helikoptéry.
„Právě se vznášíme přímo nad kráterem vulkánu. Můžeme ho docela dobře přehlédnout. Vítr totiž zahání dým stranou.
Prohlubeň kráteru má asi dvacet pět metrů v průměru…
Jícen sopouchu směřuje — pro pět ran do vran — přímo k našemu podzemnímu obydlí. V tu stranu je také kráter otevřen nejvíce…“
„Pěkné nadělení… Podívejte se ještě na opačnou stranu sopečného kužele, zda tam nejsou parasitické krátery…“
Přijímač se odmlčel.
Gruber se zlomyslně usmíval. Nebezpečí, které hrozilo vědcům, působilo na jeho rozháranou náladu jako balsám.
— Nejsem sám. I jim teče voda do bot, — utěšoval se. — Kdyby je všechny chtěl vzít čert. Mám-li zahynout já, ať zahynou také ostatní. Ať se třeba celá Kvarta i se Zemí a celým vesmírem rozpadne na atomy. — Po mně ať třeba přijde potopa…
Z myšlenek ho vyrušil Fratevův hlas.
„Na severozápadní straně sopečného kužele jsou dva vedlejší krátery,“ hlásil téměř po vojensku. „Zdá se však, že jsou ucpané, dým z nich nevychází…“
„Děkuji vám. To postačí. U hlavního kráteru umístěte seismograf s vysílačem a vraťte se domů. Je škoda každé ztracené hodiny. Práce nás tu čeká víc jak dost. S gravitačním vysílačem můžeme být do měsíce hotovi. Víte dobře, jak netrpělivě čekají na Zemi na naši odpověď. A také se stavbou nového obydlí se nedá déle otálet. Rozhodli jsme se, že ještě dnes začneme stavět…“
„Dovolte mi ještě jednu otázku, soudruhu Navrátile. Vynesl už náš soud rozsudek nad zločinci Bratrstva silné ruky?“
Gruber sebou polekaně škubl. Široce rozevřel zděšené oči a otřásl se hrůzou. Přijímač však neúprosně pokračoval v přenosu důležitého rozhovoru. Naprosto věrně reprodukoval klidný hlas akademika Navrátila:
„Jsme rozhodnuti skoncovat s nimi rázně a neúprosně. Počkáme ještě, až náš rozsudek potvrdí Světová akademie. Škodit nám teď stejně nemohou a na pátrání nemáme zatím čas.“
„Tedy — po mnoha letech opět trest smrti… Ale je to tak správné. Hada na prsou hřát nebudeme. Jak jinak trestat zradu na celém lidstvu…?
Když se tak dívám z dálky na našeho nevítaného dýmajícího souseda, napadá mi ještě jedna otázka; nejednali bychom moudřeji, kdybychom si pro budoucí obydlí vyhledali vhodnější místo, než jakým je Prostřený stůl? Sopka není zrovna nejlepší společník…“
„Také jsme o tom uvažovali, ale nakonec jsme dospěli k názoru, že lepší místo tu na Kvartě sotva nalezneme. Před hodinou nám totiž Svozilová oznámila, že na pobřeží sousedního světadílu se náhle otevřel dlouhý řetěz vulkánů. Sopky v několika hodinách vyrostly přímo z roviny do výše několika desítek metrů, Šipka tak tak vyvázla z pohromy. Kvarta prochází zřejmě údobím velkých geologických změn. Těžko bychom tu hledali místo věčného klidu. Ubytuj se třeba v rajské zahradě — a ráno se probudíš na vrcholku sopky,“ pokusil se akademik o vtip.