„A měl naprosto pravdu!“ zvolal udivený Papočkin. „Vchod do zemského nitra — podle Lesleyova učení — má být asi v 82° severní šířky…“
„Ale to je přece nepochopitelné!“ spráskl ruce Makšejev. „Jak to mohl určit tak přesně? Našli jsme jižní okraj tohoto vchodu na 81° a několika minutách.“
„Lesley jej určil podle místa největší intensity polární záře, protože předpokládal, že polární záře vychází právě z nitra Země, že to jsou elektrické paprsky, které osvětlují její vnitřek. Lesleyovo učení nalezlo mnoho přívrženců a tenkrát dokonce vážně uvažovali o tom, že vyšlou do nitra Země výpravu.“
„Tak vida,“ usmál se Gromeko, „i v tomhle jsme málem měli předchůdce!“
„K výpravě však nedošlo, protože vědecké autority toho věku — Buffon, Leibniz a Kircher — se Lesleyově hypothese vysmáli a odsoudili ji jako fantasii. Hájili tvrzení, že Země má řídké žhavé jádro, buď jedno společné, nebo s početnými druhořadými ohnisky, které se nazývaly profiliace. Na konci osmnáctého století přemohla harmonická hypothesa Kantova a Laplaceova o vzniku celého našeho planetárního systému z plynné rozžhavené mlhoviny skoro všechny hlavy a vše ostatní odsunula do pozadí.
Kormuls však v roce 1816 dokázal, že Země je uvnitř dutá a že její kůra je silná tři sta anglických mil.
Halley, Franklin, Lichtenberg a Kormuls si snažili vysvětlit jevy zemského magnetismu a jeho věčné změny existencí hypothetické vnitřní planety. Německý profesor Steinhauser v roce 1817 považoval existenci této planety, kterou nazýval Minerva, za skoro nepochybnou.
Zase vznikly plány na výpravu do nitra Země. Simmes, kapitán pěchoty ve výslužbě, který žil v městě SaintLouis ve státě Missouri, otiskl v dubnu roku 1818 v novinách dopis a rozeslal jej mnoha úřadům v Americe i v Evropě. Dopis byl adresován „celému světu“ a měl heslo: „Svět dá světlo, aby odkrylo nekonečný svět“.
Psal toto:
„Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje řadu soustředných sfér, které jsou jedna v druhé a mají u pólů otvory široké od 12° do 16°. Jsem ochoten vsadit svůj život za to, že je to pravda, a nabízím se, že onu jeskyni prozkoumám, jestli mi svět v tomto podniku pomůže. Připravil jsem k tisku traktát o tomto předmětě, kde uvedu důkazy výše uvedených tvrzení, podám vysvětlení rozličných tajemství a odhalím,zlaté tajemství‘ doktora Darwina. Mé podmínky: patronát nad tímto i nad novými světy. Zasvěcuji (odkazuji) jej své manželce a jejím deseti dítkám. Volím si doktora Mitchella, sira Dawyho a barona Alexandra von Humboldta za své protektory. Potřebuji jen sto odvážných druhů, abych vyjel ze Sibiře se soby a na saních koncem léta po ledě Severního moře.
Slibuji, že najdeme teplé a bohaté země, kde je nadbytek užitečných rostlin, zvířat a snad i lidí, jen co mineme 82° severní šířky. Příštího jara se vrátíme.““
„Nu což, a došlo k téhle výpravě?“ otázal se Kaštanov.
„Na neštěstí, anebo jestli chcete k našemu štěstí se neuskutečnila. Simmesův dopis vzbudil pozornost a do redakcí novin a časopisů se hrnuly otázky čtenářů, kteří se o to zajímali. Návrh statečného kapitána, který se nebál po sobě zanechat vdovu a deset sirotků, byl posuzován v tisku, ale nesešla se ani stovka odvážných mužů, ani peníze na výpravu. Vůdci, vybraní za protektory, pravděpodobně považovali chudáka Simmese za pouhého fantastu nebo blázna. Ve skutečnosti byli mnozí přesvědčeni, že uvnitř Země je dutina a že v ní jsou planety, ale nevěřili, že existuje otvor, jímž je možno proniknout dovnitř.
Tak fysik Chladny tvrdil v článku o nitru Země, který byl vyvolán Simmesovým dopisem a otištěn ve vědeckém časopise, že otvor nemůže existovat. Kdyby takový otvor existoval, byl by docela jistě zalit vodou. Velmi pomalý pohyb planety, objevené Steinhauserem, vysvětluje Chladny tím, že k němu dochází ve velmi hustém prostředí stlačeného vzduchu a snad i pod vlivem přitažlivosti Slunce a Měsíce. Vyslovuje ještě další zajímavé předpoklady, nevydává je však za nesporné: protože při silném stlačení vzduchu vzniká teplo a silně zahřáté těleso musí svítit, pak v nitru zemské dutiny, kde je tlak ze všech stran největší, musí nesmírně stlačený vzduch vytvořit svítící a hřející hmotu, cosi jako centrální slunce.
Obyvatelé vnitřního povrchu Země, jestliže existují, vidí to slunce vždycky v nadhlavníku a kolem sebe celý vnitřní povrch, osvětlený tím sluncem. Musí to skýtat překrásný pohled.
Hypothesy o vnitřní planetě se po určitou dobu udržely. Bertrand v třicátých letech minulého století se také domníval, že je zeměkoule dutá a v té prázdnotě že je magnetické jádro, které se vlivem komet přemisťuje od jednoho zemského pólu k druhému.
V devatenáctém století měla nejvíc přívrženců hypothesa o řídkém žhavém zemském jádru podle Kantova a Laplaceova učení. Její obránci se přeli jen o to, jak silná je tvrdá zemská kůra. Někteří měli za to, že kůra je silná čtyřicet až padesát kilometrů, druzí její tloušťku vypočítávali na sto kilometrů a jiní dokonce od 1275 do 2220, to znamená od jedné pětiny do jedné třetiny zemského poloměru. Taková síla kůry však odporuje vulkanickým a geothermickým zemským úkazům, stejně jako jim odporuje hypothesa, jež předpokládá, že je země naprosto vychladlé tvrdé těleso. Proto zastánci silné kůry na svou obranu tvrdí, že se v zemské kůře ještě zachovaly jednotlivé nádrže roztavené hmoty, které jsou právě vulkanickými ohnisky.
Proto v druhé polovině devatenáctého století měla nejvíce stoupenců čtvrtá hypothesa, která tvrdila, že Země má nepříliš silnou tvrdou kůru, tvrdé jádro a v mezeře mezi nimi silnější nebo slabší vrstvu roztavených hornin, tak zvaný olivínový pás.
Tvrdé jádro uvádějí z toho důvodu, že blíž ke středu Země pro obrovský tlak všechna tělesa přes ohromnou teplotu, jež mnohokrát převyšuje normální bod jejich tání, musí být v tuhém stavu.
Zemskou kůru tvoří lehčí horniny a v olivínovém pásu jsou soustředěny horniny těžší, bohaté na olivín a železo. V jádře samém pak převládají nejtěžší látky, na příklad kovy. Učenci se domnívali, že železné meteority, které jsou složeny výhradně z niklového železa, jsou vlastně úlomky planetových jader — a kamenné meteority, složené z olivínu a jiných železitých hornin s vtroušením niklového železa, nám dávají představu o složení hmoty olivínového pásu.
Tato hypothesa má až dosud mnoho stoupenců, ale vedle ní usiluje o prvenství i hypothesa jiná, Tzepritzeova, která v nové formě vzkřísila učení Lesleye a jiných vědců z konce osmnáctého a z počátku devatenáctého století.
Tato hypothesa vychází z onoho fysikálního zákona, že při vysokých teplotách, které musí být docela jistě v nitru Země, jsou zajisté všechna tělesa v plynném stavu, i když je tam ohromný tlak.
Vám je známo, že existuje tak zvaná kritická teplota plynů, při které se při jakémkoli tlaku nesrážejí a nepřecházejí v kapalinu. Nelze pochybovat, že ve středu Země je mnohokrát vyšší teplota, než je tato kritická. Proto jádro samo musí být složeno dokonce z tak zvaných jednoatomových plynů, které ztratily své charakteristické chemické vlastnosti, protože se jejich molekuly pod vlivem vysoké teploty už rozpadly na atomy. Toto jádro je obklopeno vrstvou plynů v přehřátém superkritickém stavu a tato vrstva je opět obklopena vrstvou obyčejných plynů.