Pak přijde vrstva kapaliny, roztavené hmoty, potom vrstva husté tekutiny, podobné lávě nebo smůle, dále vrstva, která je na přechodu od tekutiny k pevné hmotě, konsistencí podobná ševcovskému popu.
Nahoře konečně nacházíme tvrdou kůru. Všechny vrstvy, které jsem tu vypočítal, nejsou ovšem od sebe navzájem ostře ohraničeny, ale jsou spojeny postupnými přechody. Proto se — ač se Země pohybuje — nemohou ty vrstvy promíchat, mít vliv na přílivy a odlivy, na změny v postavení zemské osy. Vědci se neshodují v názoru o síle zemské kůry. Švédský geofysik Arrhenius se domnívá, že plynné jádro zaujímá 95 procent zemského průměru, rozžhavené řídké vrstvy 4 procenta a tvrdá kůra jen i procento, že je tedy asi čtyřiašedesát kilometrů silná.
Jiní se pak domnívají, že kůra je mnohem silnější — osmdesát, sto a dokonce tisíc kilometrů. Ale tenčí kůra — šedesát až sto kilometrů, a ne více — lépe vyhovuje vulkanickým projevům, vytváření hor, geothermickým jevům a tak dále.
Vidíte, že tato hypothesa vzkřísila Lesleyovo učení i učení ostatních vědců, ovšem bez vnitřních planet a otvorů na povrchu, a dokonce potvrdila domněnku kapitána Simmese o koncentrických sférách. Ale o tom, že je nitro Země obyvatelné při teplotě, jež rozkládá dokonce i atomy plynů, nemohlo být ovšem ani řeči.“
„A zatím je obydleno!“ zvolal Kaštanov. „A když jste tam vysílal výpravu, předpokládal jste přece, že je obydleno?“
„Zcela správně. A teď přejdu k výkladu své hypothesy,“ odpověděl Truchanov. „Už dávno jsem přívržencem Tzepritzeovy hypothesy a prováděl jsem pozorování a výpočty, abych ji dále rozvinul a potvrdil. Chtěl jsem určit sílu tíhy, jevů geomagnetismu a šíření zemětřesení.
Jak je známo, vlny zemětřesení se šíří nejen po tvrdé zemské kůře, ale i po přímce skrze zemské nitro. Proto jestliže dojde k zemětřesení u našich protinožců, citlivé přístroje zachytí dvě série úderů — nejdříve ty, které jdou nejkratší cestou zemského průměru, a pak ty, které se šíří po zemské kůře, to jest po kulovém povrchu. Rychlost, s jakou se otřesy šíří, záleží na hutnosti a stejnorodosti prostředí — a podle této rychlosti lze soudit na složení onoho prostředí.
A tak tedy mnoho pozorování na různých seismografických stanicích na zeměkouli, a zejména v mé observatoři na Munku-Sardyku, kde jsem postavil nové, neobyčejně citlivé a přesné přístroje na dně hluboké šachty při úpatí horského hřbetu, objevilo skutečnosti, jež nevyhovovaly Tzepritzeově theorii. Ukázalo se, že zemské jádro musí být složeno nikoli z nesmírně stlačených plynů, ale naopak z plynů rozředěných, sotva o trochu hutnějších než náš vzduch, a že tyto plyny zaujímají asi tři čtvrtiny průměru Země. Jinými slovy — toto plynné jádro musí mít v průměru asi osm tisíc kilometrů. Na kapalné a pevné vrstvy tedy nepřipadá víc než dva tisíce čtyři sta kilometrů na každé straně. A v plynném jádru jsem musel připustit existenci pevného nebo téměř pevného tělesa, to jest vnitřní planety, jež nemá v průměru víc než pět set kilometrů.“
„Jak jste mohl určit průměr tohoto neviditelného tělesa?“ zajímal se Borovoj.
„Velmi jednoduše. Toto těleso leželo v cestě úderům pouze těch zemětřesení, ke kterým docházelo jen u protinožců mé observatoře, totiž v Tichém oceánu na východ od Nového Zélandu. Jestliže však došlo k zemětřesení přímo na Novém Zélandě nebo v Patagonii, pak na přímce jeho šíření tvrdé těleso nebylo. Mnohá pozorování dovolila určit maximální rozměry tohoto tělesa, ovšem jen přibližně.
Nuže, tato pozorování dokázala, že uvnitř Země je velký prostor naplněný plyny, které se hustotou málo liší od vzduchu, a v nich je uprostřed vnitřní planeta, jež nemá průměr větší než 500 kilometrů. Vcelku tato pozorování souhlasila spíše s hypothesami dávných vědců, a ne s Tzepritzem. Pak tedy vznikne pochybnost, zda jsou správné všechny výpočty o rozšíření těžkých hmot v zemské kůře. Průměrná hustota Země, jak je známo, jest 5,5. Ale hustota hornin v povrchové vrstvě kůry je pouze 2,5 až 3,5 — a dokonce méně, jestliže vezmeme v úvahu velké spousty mořských vod. Proto se vědci domnívají, že směrem ke středu musí ležet látky stále vyšší hustoty, které dosahují u středu jádra 1011. Jestliže však je uvnitř Země velký prostor naplněn plyny stejně hustými jako vzduch, mezi nimiž se pohybuje maličká planeta, pak musíme užít docela jiného určování hustot v zemské kůře, jež obklopuje vnitřní dutinu s plyny. Předpokládám, že lehká povrchová část kůry je asi 77 kilometrů silná, vnitřní těžká část s vysokým obsahem těžkých kovů měří 2300 kilometrů a vnitřní dutina s plyny 4000 kilometrů (i s planetou). To je celkem 6377 kilometrů — což je zemský poloměr. Jestliže vezmeme průměrnou hustotu těžké části zemské kůry 7,8, pak hustota Země vcelku bude také 5,5 — a to odpovídá výpočtům geofysiků.“
Na tabuli, která byla v klubovně, propočítal Truchanov před posluchači veškerá data objemu i váhy všech vrstev Země, aby dokázal rozdělení hmoty, jak je předpokládal. Přijal tak změněnou Tzepritzeovu hypothesu a rozebral otázku, jak se vytvořil otvor, jenž spojuje zemský povrch s vnitřní dutinou, kudy musely z dutiny uniknout zhuštěné a žhavé plyny. Zmínil se o častých pádech oněch nebeských těles, nazvaných meteority, z kosmického prostoru a vyslovil domněnku, že kdysi padl na Zemi ohromný meteorit, který prorazil kůru v síle 2377 kilometrů a zůstal uvnitř, změněn v planetu Pluton. Na důkaz možnosti takového pádu uvedl ohromnou propadlinu — zvanou meteoritový kráter — ve státě Arizona v Severní Americe. Je to prohlubeň, kterou kdysi udělal ohromný meteorit, soudíc podle úlomků, jež se tam našly. Tomuto meteoritu se však nepodařilo prorazit zemskou kůru. Odrazil se a pravděpodobně padl do Tichého oceánu, kdežto Pluton kůru prorazil a zůs„tAa l kudvyn ikt řt.é katastrofě došlo?“ tázali se posluchači.
„Nikoli před jurskou periodou, soudíc podle toho, že v nejvzdálenější části vnitřní dutiny, kam výprava dorazila, bylo nalezeno jurské rostlinstvo, které se do této dutiny přestěhovalo se zemského povrchu po vytvoření otvoru, když odtud unikly plyny a vnitřní dutina zchladla. A později se tam touž cestou přestěhovala fauna i flora křídového, třetihorního i čtvrtohorního období a zákonitě zatlačovala do nitra dutiny floru i faunu období předcházejícího.
Dokud je Nansenova země spoutána ledy, vnitřní dutina je bezpečně chráněna před tím, že do ní vniknou představitelé nynější flory a fauny se zemského povrchu. A teprve člověk dvacátého století — totiž vy — odvážně překonal tuto přehradu a pronikl do tajemné země, kde se zázračně zachránili, díky stálému klimatu a životním podmínkám, představitelé flory a fauny, jež na Zemi dávno vymizela. Vy jste objevili toto paleontologické museum, jehož existenci jsem nemohl ani tušit.“
„Výborně jste nám vykreslil obydlení vnitřního povrchu,“ poznamenal Kaštanov, „ačkoli paleontologové najdou snad ve vašich hypothesách i sporné body. Ale chtěl bych se ještě zeptat, kam zmizely úlomky zemské kůry, které vznikly, když se vytvářel otvor.“
„Domnívám se, že ty menší byly vyhozeny zpět plyny, unikajícími ze zemského nitra, a ty větší se mohly částečně stavit s meteoritem ve svítící těleso Pluton. Některé mohly padnout na vnitřní povrch a vytvořit tam pahorky a celé vysočiny.