V polovině srpna pluli v šíři ústí řeky Kamčatky. V dálce bylo dobře vidět břehy poloostrova, kužely vulkánů a dýmající Ključevskou sopku. Vydařil se vzácně tichý a jasný den a bouřlivé Beringovo moře se prostíralo až po obzor jako zrcadlo. V průzračném podzimním vzduchu bylo na jihovýchodě nezřetelně vidět vrcholky Beringova ostrova, nejbližšího ze skupiny Komandorských ostrovů. Rychle se odtud blížila velká loď, která jako by mířila do Nižního Kamčatska.
„Pravděpodobně je to ruský křižník hlídkující v těchto vodách,“ usoudil Makšejev, když se ho jeho druhové ptali. Stáli na palubě a měli skvělou náladu, že je moře klidné a plavba šťastná.
„Kohopak tu hlídá?“ zajímal se Kaštanov.
„Lupiče — Američany a Japonce. Komandorské ostrovy jsou známy jako nejlepší, neli vůbec jediné sídliště vzácného mořského tuleně, který byl nemilosrdně huben, a proto začal rychle mizet. Proto naše vláda povoluje lov tuleňů jen v určitém ročním období, a to s různými výjimkami, pokud jde o samice a mláďata. Chamtiví lovci se však snaží zákaz obejít. K ostrovům proto často připlouvají lodi vojenské flotily a mají právo zastavit podezřelá plavidla, jež plují v těchto vodách.“
„Snad budou prohlížet i nás!“ zvolal Truchanov. „Křižník míří rovnou k nám!“
Křižník, velká loď s třemi stěžni, vskutku mířil přespříč směru „Polární hvězdy“. Už na něm bylo možno rozeznat lesklé hlavně děl a skupiny mužů na kapitánském můstku. A náhle z jedné hlavně vyrazil kotouč dýmu, zaburácel výstřel a zároveň vylétl na stožár signáclass="underline" „Zastavte, nebo zahájím palbu!“
„Polární hvězda“ poslušně zastavila stroj. Sotva kapitán zpozoroval křižník, vydal podle pravidel námořní plavby rozkaz vztyčit ruskou vlajku. Ale křižník nic obdobného neučinil.
Cestující se shlukli u boku lodi a pozorovali rychle se blížící krásnou loď.
„Co to je? To není ruský křižník, jmenuje se „Ferdinand“ a jméno je napsáno latinkou!“ zvolal kapitán, který loď pozoroval dalekohledem.
„Jakým právem zastavuje ruskou loď v ruských vodách?“ užasl Kaštanov.
„Jaké národnosti je tenhle „Ferdinand“? Nejspíše německé.“
„Hned to poznáme!“ odpověděl kapitán a díval se do kapesního námořního kalendáře.
„Už to mám! „Ferdinand“ je křižník rakouskouherské vojenské flotily, postaven v roce 1909, tolik a tolik tun výtlaku, deset děl toho a toho kalibru a tak dále, dvě stě padesát mužů posádky, rychlost plavby a tak dále.“
Zatím křižník připlul už docela blízko, zmírnil rychlost a zastavil se kus od „Polární hvězdy“. Z lodi spustili člun a bylo vidět, jak dvacet námořníků ozbrojených puškami a dva důstojníci sestoupili po schůdkách. Člun zamířil k „Polární hvězdě“, jejíž cestující, kapitán i celá posádka se seskupili u zábradlí a nevěděli, co se děje. Aby přijali nezvané hosty, museli však chtěj nechtěj spustit schůdky. Na palubu vystoupili oba důstojníci a deset námořníků.
„To být ruský loď?“ zeptal se starší z návštěvníků a zdvihl pravou ruku k štítku čapky.
„Ruská. Jachta „Polární hvězda“, soukromý majetek,“ odpověděl Truchanov.
„Vy být kapitán?“
„Ne, já jsem majitel lodi.“
„Obchodní loď nebo velrybaržský?“
„Ani to, ani ono. „Polární hvězda“ veze vědeckou výpravu z plavby po Ledovém moři. Chtěl bych však vědět, proč zastavujete ruskou loď v ruských vodách a podrobujete nás výslechu.“
„Z důvodu vojenskonamoržních práv a válečné situacion.“
„Cože? Co říkáte? Jaká válečná situace? Co se děje?“ sypaly se otázky nevýslovně rozčilených cestujících.
Důstojník se usmáclass="underline"
„Vy nic nevědět? Vy dávno plavat po Ledový oceán?“
„Od loňského jara.“
„Diese Russen sind wie vom Himmel gefallen!“[2] obrátil se Rakušan k svému druhovi, který zřejmě nerozuměl dobře rusky; teď se taky usmál a odpověděclass="underline"
„Sie wissen gar nichts vom Kriege?“[3]
Pak vyšší důstojník pokračovaclass="underline"
„Tak já vám prohlásit, že rakouskouherské císaržství a Německé císaržství být už celý rok ve válce s Rusko, a my, kršižník císaršský flotila „Ferdinand“ budeme vzít váš loď jako vojenský koržist.“
„Má jachta však není válečná loď, ale vědecká, mírová. Soukromé lodi se nekonfiskují!“
„Mírový loď? A co má být tohle?“ Rakušan ukázal na maličké dělo na přídi, které sloužilo pro čestné salvy a signály. „To být dělo!“
Truchanov se jen usmál.
„Každý mírový loď,“ pokračoval Rakušan, „moct ozbrojovat, pršivozívat desant, vojenský náklady, vojenský pošta. Mírový loď zabrat, vy nic nemoct dělat!“
„A nemohl bych mluvit s velitelem křižníku?“
„A vy německy mluvit, rozumět?“
„Ne, mluvím francouzsky a anglicky.“
„Tobrže! Pojedeme na kršižník!“
Důstojník polohlasně řekl cosi svému druhovi a pak sestoupil s Truchanovem do člunu, který zamířil ke křižníku. Druhý důstojník a ozbrojení námořníci zůstali na „Polární hvězdě“.
Kaštanov, jenž mluvil dobře německy, dal se do hovoru s důstojníkem. Ten ochotně odpovídal na otázky a seznámil cestující s hlavními událostmi, jež vedly v červenci roku 1914 k světové válce. Tak jim velmi rychle uplynul čas, než se Truchanov vrátil. Připlul s dvěma důstojníky a ještě s několika neozbrojenými námořníky.
„Vysadí nás na kamčatský břeh,“ prohlásil. „Pojďme si do kajut sbalit věci, než dovedou „Polární hvězdu“ v konvoji k břehu. Bezpodmínečně ji konfiskují s veškerým nákladem.“
Zatím co Rakušané zůstali na palubě a rozkazovali tam, Truchanov v kajutě vypravovaclass="underline"
„Velitel křižníku mi oznámil totéž, co tenhle důstojník. Nejdřív se poradil se svými podřízenými a chtěl vysadit Nory, ale nás odvézt jako zajatce. Mluvím i rozumím přece velmi dobře německy,“ vysvětloval Truchanov, „ale schválně jsem to zatajil, abych se dozvěděl, co spolu budou mluvit o svých záměrech. A tu jsem poznal, že mají málo proviantu a že se spoléhají na naše zásoby. Proto nepotřebují zbytečná ústa zajatců. Jeden z důstojníků však trval na tom, že musí při nejmenším přivést všechny, kteří jsou mladší než 45 let, jako válečné zajatce — to jest všechny kromě mne. Ale velitel ho nakonec uklidnil tím, že dřív než se dostaneme odněkud z Kamčatky domů do Moskvy, válka prý docela jistě skončí porážkou Ruska a Francie.“
„Nuže,“ pokračoval Truchanov, „rozhodli se, že vysadí všechny, že nám však dovolí, abychom si s sebou vzali jen nejnutnější šatstvo, trochu zásob a soukromé peníze, ne ovšem pokladnu výpravy. Ta a všechno ostatní podléhá konfiskaci.“
„Co říkáte? I všechny sbírky, všechny výsledky výpravy?“ rozhorlil se Papočkin.
„Ano, bez výjimky všechno! Deníky ovšem poschováváme po kapsách, ale fotografie, lebky, kůže, herbáře a další věci tu musíme nechat. Slibují, že to všechno bude v pořádku posláno do Vídně, a až válka skončí, že nám to bude vydáno.“
„Jestli je zatím nepošle ke dnu francouzská či ruská ponorka nebo mina!“ poznamenal Borovoj rozhořčeně.
„To je velmi pravděpodobné!“ pokračoval Truchanov. „Tím spíše, že do války vstoupila Anglie…“
„Tak je tedy výprava znovu úplně okradena jako tenkrát, když nás oloupili mravenci!“ smutně se pousmál Makšejev.