„Sahib vás očekává,“ řekl a dřív, než jeho slova dozněla, ozval se odněkud z domu vysoký, fistulkovitý hlas.
„Přiveď mi je sem, khitmutgare[2], „zvolal. „Přiveď mi je rovnou sem.“
IV
Vyprávění plešatého muže
Šli jsme za Hindem špinavou a tuctovou chodbou, špatně osvětlenou a ještě hůř zařízenou, dokud nestanul u dveří vedoucích někam vpravo a neotevřel je. Zalil nás proud žlutého světla a uprostřed ozářené místnosti jsme spatřili drobného mužíka s neobyčejně vysokým čelem a věnečkem rozježených zrzavých vlasů, z něhož svítila lesklá holá lebka jako horský štít tyčící se z borového lesa. Stál tam, křečovitě si mnul ruce a rysy jeho tváře byly v neustálém pohybu — hned se smály, hned zas mračily, ale nikdy nebyly ani na okamžik v klidu. Příroda ho obdařila převislým rtem a řádkou příliš vystouplých, žlutých a nepravidelných zubů, které se marně pokoušel skrýt rukou, jíž si neustále hladil a přejížděl spodní část tváře. Přes tu nápadnou pleš vypadal poměrně mladě. Ve skutečnosti právě nedávno oslavil třicáté narozeniny.
„Jsem vám k službám, slečno Morstanová,“ opakoval tenkým, vysokým hláskem. „A vám samozřejmě také, pánové. Račte laskavě vstoupit do mého skromného útulku. Mám to tu malé, slečno, ale zařízené podle vlastního vkusu. Pravá oáza umění v kvílející poušti jižního Londýna.''
Zařízení místnosti, do které nás pozval, nás všechny překvapilo. Hodilo se k ubohému domu stejně málo jako prvotřídní diamant k mosaznému prstenu. Na stěnách visely nejdražší a nejskvostnější záclony a koberce, tu a tam shrnuté, aby nezakrývaly honosně zarámované obrazy a orientální vázy. Koberec v barvě jantaru střídaného s černí byl tak vysoký a měkký, že se do něho nohy bořily s blahým pocitem chůze po mechovém polštáři. Dvě velké tygří kůže, přehozené přes něj, umocňovaly jenom dojem orientálního přepychu stejné jako veliká turecká vodní dýmka, stojící v koutě na rohožce. Lampa ve tvaru stříbrné holubice visela na téměř neviditelném zlatém drátku uprostřed pokoje. Její plamen naplňoval vzduch jemnou aromatickou vůní.
„Jmenuji se Thaddeus Sholto,“ řekl mužík, stále sebou křečovitě škubaje a usmívaje se. „A vy ovšem jste slečna Morstanová. A tihle pánové —“
„To je pan Sherlock Holmes a pan doktor Watson.“
„Lékař, že?“ zvolal zaujatě. „Nemáte s sebou náhodou stetoskop? Mohl bych vás poprosit — byl byste tak laskavý? Funkce mé levé srdeční chlopně ve mně vyvolává vážné obavy; kdybyste byl tedy tak hodný. Na aortu je spolehnutí, ale rád bych od vás slyšel, co soudíte o stavu mé levé srdeční chlopně.“
Vyhověl jsem jeho žádosti a poslechl jsem mu srdce. Shledal jsem ale vše v naprostém pořádku, samozřejmě až na to, že byl přímo vytřeštěný strachy a třásl se od hlavy k patě.
„Srdce se zdá normální,“ řekl jsem. „Nevím, proč byste se neměl cítit dobře.“
„Promiňte mi mou úzkostlivost, slečno Morstanová,“ poznamenal rozjařeně. „Nesmírně jsem v životě zkusil a už dlouho jsem měl podezření, že s mou levou chlopní není něco v pořádku. Jsem rád, že mé obavy byly neopodstatněné. Váš otec mohl možná být živ dodnes, kdyby byl tak nepřepínal své srdce, slečno Morstanová.“
Měl jsem sto chutí vytnout mu políček, tak mě pobouřila ta jeho necitelná a neomalená zmínka o tak delikátní záležitosti. Slečna Morstanová se posadila a zbledla jako křída.
„Tušila jsem, že je mrtev,“ řekla.
„Mohu vám poskytnout veškeré informace,“ řekl mužík, „ale mohu udělat ještě víc, mohu zařídit, abyste dosáhla spravedlnosti, a také že to udělám, ať tomu můj bratr Bartholomew řekne cokoli. Jsem rád, že jste si přivedla přátele nejen proto, aby vás doprovodili, ale také jako svědky toho, co udělám a co vám povím. Ve třech se můžeme mému bratru Bartholomewovi směle postavit. Jenom ale ať se nám do toho nemíchají cizí lidé — žádná policie, žádné úřady. Všechno uspokojivě urovnáme my sami, bez cizího vměšování. Bratr Bartholomew by byl strašně znepokojen, kdyby se celá věc příliš rozkřikla.“
Sedl si na nízký divan a tázavě na nás zamrkal mdlýma, vodově modrýma očima.
„Pokud jde o mne,“ řekl Holmes, „ať nám povíte cokoli, nikdo jiný se o tom nedoví.“
Přikývl jsem, že s jeho slovy souhlasím.
„Tak to má být, tak se mi to líbí!“ řekl mužík. „Mohu vám nabídnout sklenku chianti, slečno Morstanová? Nebo snad tokajské? Jiné víno tu bohužel nemám. Mohu otevřít láhev? Ne? Nu dobrá, doufám aspoň, že nebudete nic namítat proti tabákovému kouři, proti balzamické vůni orientálního tabáku. Jsem poněkud nervózní a má turecká dýmka mě jedinečně uklidňuje.“
Přiblížil tenkou svíčku k hlavičce dýmky a kouř začal vesele probublávat růžovou vodou. My tři jsme seděli v půlkruhu s předkloněnými hlavami a bradami opřenými o ruce, zatímco ten podivný, neklidný mužík s vysokou lesklou lebkou před námi usilovně pukal z vodní dýmky.
„Když jsem se poprvé rozhodl, že s vámi navážu spojení,“ řekl, „mohl jsem vám dát svou adresu; obával jsem se však, že byste třeba nevyhověla mé žádosti a přivedla s sebou nevítané hosty. Dovolil jsem si proto sjednat a vámi schůzku tak, aby vás nejprve spatřil jen můj sluha Williams. Chovám naprostou důvěru v jeho diskrétnost a dal jsem mu příkaz, aby nechal všeho být a vrátil se domů hned, jakmile by pojal sebemenší podezření. Omluvte ta předběžná opatření, ale jsem člověk, který si potrpí na soukromí a má možná trochu přejemnělý vkus, dá-li se to tak říci, a na světě není nic tak neestetického jako policajt. Mám vrozený odpor k jakékoli formě hrubého materialismu. Vyhýbám se styku s vulgárním davem kde mohu. Jak vidíte, žiji obklopen atmosférou skromného přepychu. Snad bych o sobě mohl tvrdit, že jsem příznivcem umění. Je to má slabost. Tamhleta krajinka je pravý Corot, a třebaže znalec by možná poněkud zaváhal nad pravostí tohohle Salvatora Rosy, nemůže být nejmenších pochyb o tomhle Bouguereauovi. Obdivuji francouzskou modernu.“
„Promiňte, pane Sholto,“ řekla slečna Morstanová, „ale přijela jsem na vaši žádost, abych se od vás dověděla něco, co mi hodláte říci. Je už velice pozdě, a byla bych proto ráda, kdyby naše rozmluva mohla být pokud možno krátká.“
„Při nejlepší vůli to bude chvilku trvat,“ odpověděl, „poněvadž budeme muset podle všeho navštívit mého bratra Bartholomewa v Norwoodu. Vydáme se tam všichni a pokusíme se na Bartholomewa jaksepatří vyzrát. Hrozně se na mě zlobí právě proto, že jsem podnikl kroky, které pokládám za správné. Včera večer jsme se dokonce pěkně pohádali. Nemáte představu, jaký je to divous, když se rozzuří.“