Valter se necítil dobře. Zkusil to prošením:
„Tak mě nechte, kluci, obléknout… Je zima. A nakonec to přece ani není vaše věc. To je věc moje a mého učitele. Že je to pravda, Kapitáne?“
Kapitán s námahou odlepil rty od sebe:
„Má pravdu, Polly. Už má dost, už se omlouvá.“
Pavel vážně souhlasiclass="underline"
„Ano, už má dost. Svědomí se mu tetelí. To byla psychologická etuda, Valtře. Já mám psychologické etudy strašně rád.“
„Vem tě čert i s nimi!“ zavrčel Valter a pokoušel se dostat k šatům.
„Jen klid!“ řekl Athos. „Nepospíchej tolik. Tohle byla preambule. A teď začne ambule.“
„Dovolte, teďka já,“ řekl mohutný Lin a vstával.
„Ne, to ne, Line,“ řekl Pavel, „to nesmíš. To je hrubá práce. Ten to nepochopí.“
Valter zběsile skočil do vody.
„Čtyři na jednoho!“ zvolal. „Vy jste ale! Co svědomí…“
Pavel vyletěl vzteky.
„Čtyři?!“ vyjel. „Mrňavý Valka byl čtyřikrát slabší než ty! Ne — pětkrát, šestkrát! A tys ho mlátil, ty zvíře jedno! Když tě svrběly ruce, mohl sis najít Lina nebo Kapitána, gorilo jedna!“
Valter byl bledý. Masku už si nasadil, ale ještě si ji nedal na obličej a nervózně se teď rozhlížel, když hledal, jak z toho. Byla mu zima. A bylo mu to jasné.
„Že se nestydíš, Valtře!“ řekl skvělý Athos. „Podle mne jsi zbabělec. Že se nestydíš. Pojď ven. Budeš zápasit postupně se všemi,“
Valter zaváhal, ale vyšel ven. Věděl, co to znamená zápasit s osmnáctkou, ale přesto vyšel ven a zaujal postavení. Cítil, že přišla chvíle účtování a že tohle je nejlepší způsob. Athos si pomalu přetáhl košili přes hlavu.
„Počkejte!“ vyjel Pavel. „Z toho budou modřiny! Máme ještě jinou práci!“
„To je pravda,“ řekl Athos a zamyslel se.
„Pusťte mě na něj,“ požádal mohutný Lin. „Vezmu to zkrátka.“
„Ne!“ Pavel se začal rychle svlékat. „Valtře! Pamatuješ si, co je největší svinstvo na světě? Já ti to připomenu: být zbabělý, lhát a přepadat druhé. Zbabělec naštěstí nejsi, ale na to ostatní jsi zapomněl. A já chci, aby sis to zapamatoval navždycky. Tak já jdu, Valtře! Opakuj si to!“
Sebral Valtrovo oblečení, které leželo ve křoví, a skočil do vody.
Valter ho sledoval bezmocným pohledem, zatímco Athos skákal na břehu nadšením.
„Polly!“ křičel. „Polly, ty jsi génius! génius! Co mlčíš, Valtře. Opakuj to, ty gorilo: být zbabělý, lhát a přepadat druhé!“
Kapitán zamračeně sledoval Pollyho, který plaval jako pes, dělal při tom spoustu hluku a nechával za sebou zpěněnou stopu. Ano, byl moudrý, jako vždycky. Ten břeh byl zarostlý příšernými kopřivami a nahý Valter tam bude muset hledat své kalhoty i všechno ostatní. Bude hledat za tmy, protože slunce zapadá. A to mu patří. Kdo ale potrestá nás? Ani v nejmenším nejsme andělé, lžeme. Je to jen o málo lepší než přepadat druhé.
Polly se vracel. Byl celý udýchaný, odplivoval si, vyškrábal se na břeh a hned spusticlass="underline"
„Tak to bychom měli, Valtře! Běž se obléknout, ty gorilo. Plavu hůř než ty, hůř se potápím, ale nechtěl bych si to teď s tebou vyměnit!“
Valter se na něho díval. Mlčky si nasadil masku na tvář a vstoupil do teplé vody, z které se kouřilo. Měl před sebou břeh porostlý strašnými kopřivami.
„Zapamatuj si to!“ křikl za ním Pavel. „Být zbabělý, lhát a přepadat druhé! Přepadat, Valtře! Nic horšího není! Kopřivy jsou dobré na špatnou paměť…“
„To ano,“ řekl Athos. „Dříve je vysekávali. Obleč se, Polly, nastydneš…“
Bylo slyšet, jak na protějším břehu Valter syká bolestí a jak chodí v kopřivovém houští.
Když se vrátili na osmnáctku, byl už pozdní večer, protože po účtování s Valtrem Lin navrhl, aby si odpočinuli a trochu se rozptýlili, aby si tedy zahráli na Pandoru, a na Pandoru si hráli vždycky s velkou chutí. Athos, Lin a Kapitán byli lovci, Polly byl obrovitý rakopavouk, park jim posloužil za džungli na Pandoře, džungli neprostupnou, bažinatou a děsivou. Právě vystoupivší měsíc představoval EN 9 — jedno ze sluncí na Pandoře. Hráli si tak dlouho, dokud se obrovitý rakopavouk nevrhl ze stromu na lovce Lina a neroztrhl si po celé délce kalhoty ze superpevného tetrakanetylenu. Pak museli jít domů. Nechtěli rozčilovat službu, a tak Kapitán navrhl, aby se domů dostali odpadovou rourou — byla to skvělá myšlenka, která mezi jeho temnými úvahami zazářila jako blesk. Přesto se nakonec rozhodli použít vyzkoušeného okna v dílně.
Do osmnáctky vstoupili velmi hlučně a v běhu posuzovali skvělé perspektivy, které se před nimi otevřely v souvislosti s nápadem o odpadové rouře, až uviděli učitele, který seděl za Athosovým stolem s knihou v rukách.
„Já jsem si roztrhl kalhoty,“ řekl rozpačitě Pavel. Dobrý večer samozřejmě říct zapomněl.
„Opravdu?“ nadchl se učitel. „Tetrakanetylenové kalhoty?“
„Jo!“ řekl Pavel s pohotovou pýchou.
Lin mu to vztekle záviděl.
„Chlapci,“ řekl učitel, „já ale nevím, jak se spravují!“
Posádka s ulehčením vykřikla. Všichni věděli jak. Všichni toužili po tom, aby to mohli ukázat, aby mohli vyprávět a spravovat.
„Tak pojďte,“ souhlasil učitel. „Jenom navigátor Sidorov nebude spravovat kalhoty, ale bude opravovat průhledovou soupravu. Osud je k němu krutý.“
„Podívejme se!“ řekl Athos, který si na takovou činnost nemusel teprve zvykat.
Všichni se pustili do práce. I Kapitán. Kdoví proč mu začalo být veselo. ‚Zítra neodjedeme,‘ uvažoval. ‚Dokud se nedáme dohromady…“ Nápad s útěkem mu nepřipadal už tak lákavý, jenom aby nepřišly nazmar vědomosti, které se jim podařilo nashromáždit za čtyři dekády.
„…existují problémy zajímavé a závažné,“ vyprávěl učitel a obratně přitom zacházel s vysokofrekvenčním zařízením, „jsou problémy obrovské jako svět. Jsou ale také ještě problémy malé, ale výjimečně zajímavé. Nedávno jsem přečetl strašně starou knížku, byla velmi zajímavá. V podstatě se tam psalo, že doposud nebyla vyřešena záhada ‚bludiček‘. Znáte je — ty na bažinách? Je jasné, že to jsou nějaké chemiluminiscentní hmoty, ale jaké? Snad fosforečnan sírnatý? Spojil jsem se s Informátorem, a víte, že tahle záhada nebyla vysvětlena dodnes?“
„Proč?“
„Jde totiž o to, že chytit takovou bludičku je nesmírně těžké. Jako Pravda si bliká někde v dálce a do rukou ji člověk uchopit nemůže. Lepellé se dlouhou dobu pokoušel sestrojit kybernetické zařízení pro lov světel, ale ani v nejmenším se mu to nepodařilo…“
Učitele Těnina příšerně bolela hlava. Necítil se dobře. Za poslední čtyři hodiny přečetl a obsáhl čtyři knihy o regeneraci ovzduší, projekt Venuše se naučil nazpaměť. Proto musel využít hypnotického vyzařovače, po němž je třeba si nutně lehnout a dobře se vyspat. Ale pořádně se vyspat nemůže. Možná že si ani nemusel tak přetěžovat mozek, ale nechtěl riskovat. Musel vědět o Venuši a o projektu desetkrát víc než celá čtyřka dohromady, jinak by celé jeho podnikání ztratilo smysl.
Čekal na okamžik, kdy bude moci přejít k tomu hlavnímu, a vyprávěl jim o lovu bludiček, viděl, jak široce se otevírají klukovské oči, jak v nich pulsuje a klokotá plamen velké fantazie, a bylo mu jako vždycky v takovém případě obdivuhodně hezky a radostně, když viděl právě tohle, třebaže se mu hlava mohla rozskočit.