„Aby ne,“ řekl Opanasenko, aniž se obrátil. „Jednak kvůli vodě, jednak jsme v jedné kaverně našli stěny vykládané deskami.“
„Jo tak,“ řekl Mandel. „Samozřejmě.“
„V naší kaverně najdete celý krauler,“ zabručel zamračený Novago.
Opanasenko najednou prudce zabočil kolem rovné písečné plošiny. Na jejím okraji stála tyč se splihlou vlaječkou.
„Houpačka,“ promluvil zezadu Morgan. „Strašně nebezpečná věc.“
Tekoucí písky byly skutečným prokletím. Před měsícem byla zorganizována zvláštní výprava dobrovolníků, kteří měli vyhledat a vyznačit všechna taková místa v okolí Základny.
„Hasegawa ale přece snad dokázal,“ řekl Mandel, „že tyto desky mohou mít přírodní původ.“
„Ano,“ řekl Opanasenko. „O to právě jde.“
„A vy jste v poslední době něco objevili?“ zeptal se Novago.
„Ne. Naftu objevili na východě, našli tam velmi zajímavé zkameněliny. Ale z našeho oboru — vůbec nic.“
Nějakou dobu šli mlčky. Pak Mandel zádumčivě řekclass="underline"
„Na tom snad nic podivného není. Na Zemi se archeologové setkávají se zbytky kultur, kterým je nejvýš sto tisíc let. A tady — desítky miliónů. Naopak by bylo divné…“
„Ale my si ani tak moc nestěžujeme,“ řekl Opanasenko. „Hned jsme taky dostali pěkný dárek — dva umělé sputniky. My jsme dokonce ani kopat nic nemuseli. A pak,“ dodal po malé odmlce, „hledání je přinejmenším stejně zajímavé jako objevování.“
„Tím spíš,“ řekl Mandel, „že plocha, kterou jste prozkoumali, je dosud tak malá…“
Klopýtl a málem upadl. Morgan polohlasně promluviclass="underline"
„Petře Alexejeviči, Lazare Grigorjeviči, vy pořád jenom mluvíte a mluvíte. To teď nejde. Fjodor mi to potvrdí.“
„Humpry má pravdu,“ řekl Opanasenko. „Budeme mlčet.“
Přešli kolem řady písečných přesuvů a sestoupili do údolí, kde pod hvězdami slabě mihotaly solončákové ostrůvky.
‚Už zase,‘ pomyslel si Novago. ‚Už zase ty kaktusy.‘ Ještě nikdy neměl příležitost vidět kaktusy v noci. Vyzařovaly rovnoměrné výrazné infrasvětlo. Po celém údolí byly rozházeny světelné skvrny. ‚Nádherné!‘ pomyslel si Novago. ‚Snad teď v noci nebudou vyskakovat. Bylo by to milé překvapení. Bez toho už teď máme nervy k prasknutí: Opanasenko řekl, že je někde tady. Někde tady je…‘ Pokusil se představit si, jak by jim asi teď bylo bez té ochrany zprava, bez těchto klidných lidí s připravenými těžkými smrtonosnými puškami. Opožděný strach mu jako mráz přeběhl po těle, jako kdyby mu chlad zvenčí pronikl pod oděv a dotkl se holého těla. S pistolkami uprostřed nočních dun… ‚Jestlipak Mandel vůbec dovede střílet? Samozřejmě že umí, pracoval přece několik let v arktických stanicích. Ale stejně… A nenapadlo ho, chytráka, vzít si na Základně pušku,‘ pomyslel si Novago. ‚Kde bychom teď bez Stopařů byli… Přemýšlet o zbrani, na to už taky nebylo moc času. Teď musíme myslet ještě na něco jiného, na to, co bude, až dorazíme do biostanice. To je důležitější. Teď je to vlastně to nejdůležitější.‘
‚Vždycky útočí zprava,‘ uvažoval Mandel. ‚Všichni říkají, že útočí pouze zprava. Je to nepochopitelné. Nepochopitelné vlastně je, že vůbec útočí. Jako kdyby se za poslední milión let ničím jiným nezabývala než útočením zprava na lidi, kteří se neopatrně v noci pěšky vzdálí od Základny. Proč na lidi, kteří se vzdálí od Základny, to je pochopitelné. Není těžké si představit, proč v noci. Ale proč na lidi a proč zprava? Jsou snad na Marsu dvounohé bytosti snadno zranitelné zprava a jen těžko zleva? Kde potom jsou? Po pětileté kolonizaci Marsu jsme se tu nesetkali s živočichem větším než mimikrodon. Ostatně i ona se ukázala teprve přede dvěma měsíci. A nikdo ji jaksepatří neviděl, protože útočí jenom v noci. Zajímavé by bylo vědět, kdo to vlastně je. Chlebnikov měl také rozervanou pravou polovinu plic, musel dostat umělé plíce a dvě žebra. Budeme-li soudit podle rány, má živočich nezvykle složitý ústní otvor. Nejméně osm čelistí s řeznými plochami ostrými jako břitva. Chlebnikov si pamatuje jenom dlouhé lesklé tělo s hladkou srstí. Skočila na něho od písečného přesypu ze vzdálenosti nejméně třiceti kroků…‘ Mandel se rychle rozhlédl na všechny strany. ‚Takhle bychom teď šli dva…‘ uvažoval. ‚Zajímalo by mě, jestli Novago umí vůbec střílet. Určitě ale umí, vždyť pracoval dlouhou dobu v tajze s geology. Dobře si to vymyslel s centrifugou. Sedm osm hodin běžné zemské přitažlivosti denně bude pro chlapečka docela stačit. Proč vlastně ale pro chlapečka? Co když to bude holčička? Tím líp, holčičky jsou odolnější…‘
Údolí se solončáky jim zůstalo za zády. Vpravo se táhly dlouhé úzké příkopy, jehlanovité kupy písku. V jednom z příkopů stál exkavátor s unaveně položenou lžící.
‚Ten exkavátor se musí odvézt,‘ pomyslel si Opanasenko. ‚Proč tady tak marně trčí? Nebude trvat dlouho a začnou bouře. Cestou zpátky ho odvezu. Škoda že jezdí tak pomalu — na dunách neudělá víc jak kilometr za hodinu. A to by nebylo nic příjemného. Nohy už necítí. Dnes udělali s Morganem aspoň patnáct kilometrů. V táboře budou mít obavy. No nic, z biostanice odešleme radiogram. Jak to tam na biostanici dopadne? Chudák Slavin. Ale nakonec to je dobře — na Marsu bude mimino! Budou už tedy existovat lidé, kteří budou moci říct — já jsem se narodil na Marsu. Jenom abychom nepřišli pozdě.‘ Opanasenko přidal do kroku. ‚A co ti doktoři!‘ pomyslel si. ‚Opravdu, pro doktory zákon neplatí. Dobře že jsme je potkali. Na Základně zřejmě ještě dost dobře nechápou, co to znamená poušť v noci. Dobré by bylo stavět hlídky, nebo ještě lépe — uspořádat štvanici. Se všemi pásovými vozidly a kraulery, co na planetě jsou.‘
Humpry Morgan byl zahloubán do mrtvého ticha a vykračoval s rukou položenou na pušce, neustále přitom hleděl doprava. Myslel na to, že v táboře už jistě všichni spí s výjimkou služby, která má obavy z jejich nepřítomnosti; uvažuje o tom, že zítra bude muset převést skupinu do čtverce E-11; že teď bude muset pět večerů za sebou čistit „Fedor's Gun“; že bude muset ještě opravovat naslouchací zařízení. Pak pomyslel na to, že ti doktoři jsou chlapíci a odvážlivci a že Irina Slavinová je taky chlapík a odvážlivec. Pak si vzpomněl na Galju, radistku na Základně, a s lítostí pomyslel na to, že při každém setkání se ho vyptává na Hasegawu. Japonec je výborný kamarád, ale v poslední době se také dostal na Základnu. To se dá těžko popírat, Hasegawa je chytrý. To jeho prvního napadlo, že lov na „létající pijavici“ („sora-tobu hiru“) může mít přímý vztah k úkolům Stopařů, protože může přivést lidi na stopu marťanských dvounožců… Ach ti dvounožci! Vytvořit dva obrovské satelity a nic víc po sobe nezanechat…
Opanasenko se najednou zastavil a zvedl ruku. Všichni znehybněli a Humpry Morgan zvedl pušku a prudce se natočil doprava.
„Co se stalo?“ zeptal se Novago ve snaze mluvit klidně. Měl obrovskou chuť vytáhnout pistoli, ale trochu se styděl.
„Je tady,“ řekl tiše Opanasenko. Rukou dal znamení Morganovi.
Morgan k němu přistoupil, oba se sklonili a dívali se do písku. V tvrdém písku byla mělká široká rýha, jako kdyby tudy někdo vlekl pytel s něčím velice těžkým. Rýha začínala pět kroků vpravo od nich a končila asi patnáct kroků po levé straně.
„Tak to bychom měli,“ řekl Opanasenko. „Vyslídila nás a jde teď za námi.“
Překročil rýhu a pokračovali v cestě. Novago si všiml, že si Mandel znovu přendal zavazadlo do levé ruky a pravou zastrčil do kapsy kožichu. Novago se usmál, ale nebylo mu nejlépe. Měl strach.