„Co se dá dělat,“ řekl Mandel nepřirozeně veselým hlasem. „Když už nás našla, můžeme mluvit.“
„To můžeme,“ řekl Opanasenko. „A když skočí, padněte tváří k zemi.“
„Proč?“ uraženě se zeptal Mandel.
„Když někdo leží, tak se ho ani nedotkne,“ vysvětlil Opanasenko.
„Ach tak, to je pravda.“
„Zbývá pak už jenom maličkost,“ zabručel Novago. „Dozvědět se, kdy skočí.“
„To uvidíte,“ řekl Opanasenko. „To začneme střílet.“
„Zajímavé,“ řekl Mandel. „Napadá taky mimikrodony? Když stojí tak nehnutě jako solné sloupy? Na ocase a na zadních nohách… Ano!“ zvolal. „Třeba nás považuje za mimikrodony?“
„Mimikrodony nemusí stopovat a napadat je právě zprava,“ řekl Opasenko trochu podrážděně. „K nim může jednoduše přijít a pustit se do nich od hlavy nebo od ocasu, jak se jí zlíbí.“
Za čtvrt hodiny znovu přešli přes rýhu a po deseti minutách přes další. Mandel se odmlčel. Teď už nevytáhl pravou ruku z kapsy.
„Tak do pěti minut skočí,“ řekl s napětím v hlase Opanasenko. „Teď je vpravo od nás.“
„To je zajímavé,“ řekl tichounce Mandel. „Kdybychom šli pozpátku, to by taky skočila zprava?“
„Teď ale mlčte, Lazare Grigorjeviči,“ řekl skrz zuby Novago.
Skočila za tři minuty. První vystřelil Morgan. Novagovi hučelo v uších; uviděl dvojitý záblesk výstřelu, jako paprsky rovné stopy po dvou výstřelech a bílé hvězdy výbuchů na hřebeni písečného přesypu. O sekundu později vystřelil Opanasenko. Prásk-prásk! hřměly výstřely z pušek a bylo slyšet, jak se kulky s tupým rachotem tříští v písku. Na okamžik Novagovi připadlo, že uviděl zubatou tlamu s vyvalenýma očima, ale hvězdy výbuchů a jejich čáry mířily daleko stranou, takže pochopil, že se mýlil. Něco dlouhého a šedivého prudce proletělo nízko nad písečnými přesypy a protínalo zhasínající nitky po výstřelech; jen Novago se vrhl tváří do písku. Buch, buch, buch! Mandel klečel na jednom koleně, v natažené ruce třímal pistoli a spěšně vyprazdňoval zásobník někam mezi Morgana a Opanasenka. Do toho rachotily pušky. Stopaři teď stříleli jeden po druhém. Novago viděl, jak se dlouhý Morgan po čtyřech vyškrábal na písečný přesyp, jak padl k zemi a jak se mu ramena chvěla od výstřelů. Opanasenko střílel vkleče a bílé záblesky jeden po druhém ozařovaly ohromné černé brýle a černý náustek kyslíkové masky.
Nastalo ticho.
„Odrazili jsme ji,“ řekl Opanasenko, když vstával a oklepával si písek z kolen. „Jako vždycky: když se začne včas střílet, dá se na útěk.“
„Já jsem ji jednou zasáhl,“ řekl hlasitě Humpry Morgan. Bylo slyšet zazvonění, jak vytáhl vyprázdněný zásobník.
„Tys ji viděl?“ zeptal se Opanasenko. „Sakra, vždyť on přece neslyší.“
Novago se supěním vstal a pohlédl na Mandela. Ten si přitáhl cíp kožichu a vsunul pistoli do pouzdra. Novago řekclass="underline"
„Tedy víte, Lazare Grigorjeviči…“
Mandel provinile pokašlával.
„Já jsem se asi nestrefil,“ řekl. „Pohybuje se velmi rychle.“
„To jsem nesmírně rád, že jste se netrefil,“ upřímně řekl Novago. „Tady byla totiž spousta terčů.“
„Vy jste ji ale viděl, Petře Alexejeviči, ne?“ zeptal se Mandel. Nervózně si třel ruce v kožešinových rukavicích. „Prohlédl jste si ji?“
„Šedivá a dlouhá jako štika.“
„Nemá žádné končetiny!“ vzrušeně řekl Mandel. „Zcela jasně jsem viděl, že nemá žádné končetiny. A podle mého nemá ani oči!“
Stopaři přistoupili k lékařům.
„V takovém zmatku,“ řekl Opanasenko, „je jednodušší vypočítat, co všechno nemá. Mnohem těžší je říct, co všechno má.“ Zasmál se. „Tak dobrá, přátelé. Nejdůležitější je, že jsme útok odrazili.“
„Půjdu se podívat po těle,“ řekl najednou Morgan. „Jednou jsem ji zasáhl.“
Opanasenko se na něho obrátil.
„Cos to povídal, Fjodore?“ zeptal se Morgan.
„Aby tě to ani nenapadlo,“ řekl Novago.
„Ne,“ řekl Opanasenko. Přitáhl si Morgana k sobě a křikclass="underline" „Ne, Humpry, nemáme čas! Podíváme se po ní zítra, až půjdeme zpátky.“
Mandel pohlédl na hodinky.
„Jéje!“ řekl. „Už je deset patnáct. Kolik nám toho ještě zbývá, Fjodore Alexandroviči?“
„Nejvýše deset kilometrů, víc ne. Kolem dvanácté jsme tam.“
„Výborně,“ řekl Mandel. „Ale kde mám zavazadlo?“
Začal se točit na místě. „Tamhle je…“
„Půjdeme jako před tím,“ řekl Opanasenko. „Vy vlevo. Třeba tu nebyla sama.“
„Teď už se nemáme čeho bát. Lazar Grigorjevič má prázdný zásobník.“
Šli dál jako dřív. Novago tak pět kroků za Mandelem, před ním vpravo Opanasenko s puškou pod paží, vzadu vpravo Morgan s puškou na krku.
Opanasenko šel rychle a myslel, že to takhle dál nejde. Ať už Morgan tu příšeru zabil nebo ne, pozítří musí zajít na Základnu a připravit tam štvanici. Se všemi kraulery a pásovými vozidly, s puškami, dynamitem a raketami… Napadlo ho, co řekne tvrdohlavému Ivaněnkovi a usmál se. Poví mu: ‚Na Marsu jsou už i děti, je nejvyšší čas očistit Mars od všelijakých takových příšer!‘
‚To je ale noc!‘ uvažoval Novago. ‚V ničem si nezadá s kteroukoli z těch, kdy jsem zabloudil v tajze. A to nejdůležitější ještě ani nezačalo a neskončí to dřív než někdy kolem páté ráno. Zítra v pět nebo dejme tomu v šest už bude vřeštět na celou planetu. Jenom aby to Mandel nezbabral. Ne, určitě se to podaří. Tatík Mark Slavin může být klidný. Za pár měsíců už budeme tahat kluka po celé Základně v náručí a říkat pořád do kolečka: Kdopak to k nám přišel? No tak se nám ukaž, ty kuličko… Jenom se to musí ještě pořádně promyslet s tou centrifugou. A pak taky přivolat ze Země pořádného pediatra… Kluk bude určitě potřebovat pediatra. Škoda jen, že příští koráby sem přiletí až za rok.‘ O tom, že se narodí zcela jistě chlapec, o tom Novago nepochyboval. Měl strašně rád chlapce, kteří se dají nosit na rukou a kterým se dá říkat — kdopak to k nám přišel…?
TÉMĚŘ TI SAMÍ
Každou chvíli je měli volat. Zatím ale seděli v chodbě na oknech přede dveřmi. Serjoža Kondratěv houpal nohama a Panin natahoval krátký krk, díval se do parku, kde na volejbalovém hřišti poskakovala děvčata z fakulty pro dálkové ovládání. Serjoža Kondratěv si seděl na rukách a díval se na dveře s lesknoucí se černou tabulkou nadepsanou „Velká centrifuga“. Na vysoké škole kosmogace jsou čtyři fakulty, tri z nich mají cvičné prostory, na jejichž dveřích je tabulka se stejným nápisem. Vždycky je to velké vzrušení, když člověk čeká, až ho zavolají na Velkou centrifugu. Tak Panin třeba zevluje na děvčata viditelně proto, aby nedal najevo, jak je nervózní. A Panin má při tom už dnes docela běžný trénink.
„Nehrají špatně,“ řekl Panin hlubokým hlasem.
„Nehrají,“ řekl Serjoža, aniž se otočil.
„Ta čtyřka má výborné podání.“
„Má,“ řekl Serjoža. Trhl rameny. On měl také dobré podání, ale neotočil se.
Panin pohlédl na Serjožu, pak na dveře a řekclass="underline"
„Dneska tě odtud odnesou.“
Serjoža mlčel.
„Nohama napřed,“ řekl Panin.
„Ale no tak,“ řekl Serjoža zdrženlivě. „Tebe vůbec nosit nebudou.“
„Jen klid, sportovče,“ řekl Panin. „Sportovec musí být klidný, vyrovnaný a vždy připravený.“