„To by bylo něco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro přenášení hmatových vjemů. Dovedeš si, představit, Borko, na plátně někdo někoho líbá a ty najednou dostaneš pořádnou přes hubu…“
„No to si dovedu představit,“ řekl Panin. „To se mi už jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“
‚A pak bych dal dohromady mládence,‘ uvažoval Serjoža. ‚K tomu účelu se už dneska dají vybrat vhodní lidé. Mamedov, Valja Petrov, Serjožka Zavjalov z inženýrského, Víťka Brjuškov z třetího ročníku snáší dvanáctinásobné přetížení. Ten ani trénovat nemusí: má nějaké zvláštní střední ucho. Je to ale ještě kluk a v ničem takovém se nevyzná.‘ Serjoža si pamatuje, jak Brjuškov na Paninovu otázku, na co mu to je, se důležité nafoukl a řekclass="underline" ‚Tak to zkus jako já.‘ ‚Je to ještě mrňous. V podstatě to ale jsou všichni sportovci — ti mrňousové, i ti, co vycházejí. Copak třeba takový Valja Petrov…‘
Serjoža se znovu převrátil na záda. ‚Valja Petrov. Práce Akademie pro neklasické mechaniky, díl sedmý. Valja s tou knihou spí i jí. Čtou ji přece ale i druzí. A čtou ji pořád. V knihovně jsou tři výtisky, jsou pěkně ohmatané a ne vždycky je člověk dostane. To tedy znamená, že nejsem jediný? Podle toho zajímá ještě i další „Chování pí-kvantů v urychlovačích“ a i oni si z toho dělají závěry? Chytit tak při tom Valju, pomyslel si Serjoža, ‚a popovídat si s ním…‘
„Co na mě prosím tě tak koukáš?“ řekl Panin. „Kluci, proč se na mě pořád tak kouká? Jde z toho pohledu hrůza!“
Serjoža si uvědomil, že klečí a opírá se o ruce a dívá se rovnou Paninovi do očí.
„To je zkrat!“ řekl Gurgenidze. „Já podle tebe uplácám ‚Zamyšlení‘.“
Serjoža vstal a rozhlédl se po loučce. Petrov tu nebyl. Znovu si lehl a přitiskl tvář do trávy.
„Sergeji,“ řekl Malyšev. „Co ty na to?“
„A na co?“ zeptal se Serjoža do trávy.
„Znárodnění ‚United Rocket Construction‘.“
„Uvedenou akci mistra Hopkinse schvaluji. Čekám na další ve stejném duchu. Kondratěv,“ řekl Serjoža. „Telegram poslat na dobírku ve valutách přes Sovětskou státní banku.“
„V United Rocket jsou dobří inženýři. U nás máme také dobré inženýry. Je nejvyšší čas, aby se všichni spojili a postavili průtokovače. Všechno už zaleží jen na inženýrech, my už si svou práci uděláme. My jsme připraveni.“ Serjoža si představil jednotky obřích hvězdných korábů na startu, pak v Prostoru, na hranici světelné bariéry, při desetinásobném dvacetinásobném přetížení, jak pohlcují rozptýlenou hmotu, tuny mezihvězdného prachu a plynu… Obrovská zrychlení, mohutná pole umělé gravitace… Speciální teorie relativity se sem už nehodí, je postavena na hlavu. Ve hvězdoletu uplynou desítky let, na Zemi jenom měsíce. A i když není známa teorie, zato jsou pí-kvanta, v superurychlovačích, pí-kvanta urychlená téměř na rychlost světla, pí-kvanta, která stárnou desetkrát stokrát rychleji, než je jim dáno klasickou teorií. Obletět celý viditelný vesmír za deset patnáct místních let a vrátit se na Zemi rok po startu… Překonat Prostor, roztrhnout řetěz Času, darovat svému pokolení cizí světy, ten dobrák doktor mu klidně zakáže na nějakou dobu přetížení, čert aby ho vzal…
„Tady leží,“ řekl Panin. „Dolehla na něj ale deprese.“
„Je strašně smutný,“ řekl Gurgenidze.
„Zakázali mu trénovat,“ vysvětlil Panin.
Serjoža zvedl hlavu a uviděl, že k nim přišla Táňa Gorbunovová z druhého ročníku fakulty pro dálkové ovládání.
„Ty jsi vážně v depresi, Serjožo?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl Kondratěv. Vzpomněl si, že Táňa je Kátina kamarádka a nebylo mu z toho právě nejlépe.
„Sedni si k nám, Táničko,“ řekl Malyšev.
„To ne,“ řekla Táňa. „Já si musím popovídat se Serjožou.“
Gurgenidze vykřikclass="underline"
„Hoši, jdeme hecovat fandy!“
Vstali a odešli, Táňa si sedla vedle Kondratěva. Byla štíhlounká, měla veselé oči a bylo nepředstavitelně příjemné dívat se na ni, i když to byla Kátina kamarádka.
„Proč se zlobíš na Káťu?“ zeptala se.
„Já se nezlobím,“ řekl zamračeně Kondratěv.
„Nelži,“ řekla Táňa. „Zlobíš.“
Kondratěv zavrtěl hlavou a díval se mimo ni.
„Tak ji tedy nemáš rád,“ řekla Táňa.
„Poslouchej, Táňuško,“ řekl Kondratěv. „Ty máš svého Malyševa ráda?“
„Mám.“
„Tak vidíš. Vy se pohádáte a já vás začnu usmiřovat.“
„Tak vy jste se pohádali?“ řekla Táňa. Kondratěv se odmlčel.
„Víš, Sergeji, když my se s Miškou pohádáme, určitě se smíříme. A sami. Ale ty…“
„Ale my se nesmíříme,“ řekl Kondratěv.
„Tak jste se přece jenom pohádali.“
„My se nesmíříme,“ úsečně řekl Kondratěv a pohlédl rovnou do Tániných veselých očí.
„Ale Káťa ani neví, že byste se nějak nepohodli. Nerozumí tomu a mně je jí prostě líto.“
„A co mám tedy dělat, Táňo?“ řekl Kondratěv. „Aspoň ty mě pochop. Vždyť tobě se něco takového jistě taky stalo.“
„Stalo,“ souhlasila Táňa. „Jenomže jsem mu to rovnou řekla.“
„No tak vidíš!“ řekl radostně Serjoža. „A co on?“
Táňa pokrčila rameny.
„Nevím,“ řekla. „Vím jenom, že z toho neumřel.“ Vstala, očistila si sukni a zeptala se: „Tobě vážně zakázali přetížení?“
„Vážně,“ řekl Kondratěv a vstal. „Jsi na tom líp jako děvče, ale jak to mám říct já?“
„Lepší je to říct.“
Otočila se a zamířila k hráčům čtyřrozměrných šachů, kde Miška Malyšev vykřikoval něco o kreténech bez mozku. Kondratěv za ní křikclass="underline"
„Táňuško…“ Zastavila se a ohlédla. „Nevím, třeba to všechno přejde… Mám teď v hlavě něco docela jiného.“
Věděl, že to nepřejde. Věděl taky, že to je Táně jasné. Usmála se a přikývla.
Po tom všem, co se stalo, neměl Kondratěv chuť k jídlu. Bezděčně namáčel suchary do silného sladkého čaje a poslouchal, jak Panin, Malyšev a Gurgenidze projednávají svůj jídelníček. Pak se pustili do jídla a u stolu chvíli panovalo mlčení. Bylo slyšet, jak u sousedního stolu někdo tvrdí:
„Psát, jako psal Hemingway, to dneska už nejde. Psát se musí krátce a podávat přitom maximum informací. Hemingwayovi chybí přesnost…“
„To je dobře, že mu chybí! Přesnost v polytechnické encyklopedii…“
„V encyklopedii? Vezmi takovou Strogovovu Cestu cest. Četls to?“
„Přesnost, přesnost!“ řekl nějaký bas. „Mluvíš a nevíš co…“
Panin odložil vidličku, pohlédl na Malyševa a řekclass="underline"
„A teď nám něco pověz o vnitřnostech velryby.“
Před tím, než přišel na fakultu, pracoval Malyšev ve velrybářském kombinátě.
„Počkej, počkej,“ řekl Gurgenidze.
„Já vám raději budu vyprávět, jak se loví sépie na Maoledao,“ navrhl Malyšev.
„Nechte toho!“ řekl podrážděně Kondratěv.
Všichni na něho pohlédli a odmlčeli se. Potom řekl Panin:
„Takhle to nejde, Sergeji, vzpamatuj se.“
Gurgenidze vstal a řekclass="underline"
„Tak! Nadešla vhodná chvíle k přípitku.“
Odešel do bufetu, vrátil se se sklenicí rajské šťávy a nadšeně oznámiclass="underline"
„Hoši, Fu Dat říká, že Ljachov sedmnáctého odlétá na první mezihvězdný let!“
Kondratěv okamžitě zvedl hlavu:
„Vážně?“
„Sedmnáctého,“ opakoval Gurgenidze. „Na Molniji.“
Fotonový koráb Chius-Molnija byl prvním pilotovaným průtokovým korábem na světě. Stavěli ho dva roky a tři roky už ho zkoušeli nejlepší meziplanetární pracovníci.
‚Tak už to začalo,‘ pomyslel si Kondratěv a zeptal se:
„Ví se, jak daleko?“
„Fu Dat říká, že půldruhého světelného měsíce.“
„Soudruzi meziplanetární pracovníci!“ řekl Malyšev. „To je důvod k napití.“ Slavnostně rozlil rajskou šťávu do sklenic.
„Pozvedněte číše!“
„Nezapomeň to osolit,“ řekl Panin.
Všichni čtyři si přiťukli a napili se. ‚Začalo to, už to začalo,‘ uvažoval Kondratěv.
„Já jsem Chius-Molniji viděl,“ řekl Malyšev. „Loni, když jsem měl praxi na Hvězdičce. Je to taková hora.“