Váhavě přikročila blíž; ve vyhublé tváři se zračilo drtivé napětí, když vytřeštěné oči s hrůzou spočinuly na temné ležící postavě.
„Zabili jste ho!“ zvolala. „Ach dio mio, vy jste ho zabili!“ Pak jsem zaslechl, jak se náhle ostře nadechla a s radostným výkřikem povyskočila. Roztančila se po místnosti, tleskala rukama, černé oči jí svítily nečekanou radostí, ze rtů splývalo tisíce roztomilých italských slůvek. Pohled na ženu, která nad takovým výjevem křepčí nadšením, mne překvapoval a děsil. Náhle ustala a zadívala se na nás tázavým pohledem.
„Ale co vy? Vy jste od policie, že? To vy jste zabili Giuseppa Gorgiana. Je to tak?“
„Jsme od policie, paní.“
Rozhlížela se po temných zákoutích pokoje.
„A kde je tedy Gennaro?“ zeptala se. „Gennaro Lucca je můj manžel. Já jsem Emilia Luccová a oba pocházíme z New Yorku. Kde je Gennaro? Před malou chviličkou mne z tohoto okna zavolal a já běžela, co mi nohy stačily.“
„Zavolal jsem vás já,“ řekl Hohnes.
„Vy? Jak byste mne mohl zavolat?“
„Vaše šifra je dost průhledná. Potřebovali jsme, abyste sem přišla. Věděl jsem, že postačí, abych vám signalizoval ‚vieni‘[1], a že určitě přijdete.“
Krásná Italka zírala s úžasem na mého přítele.
„Nechápu, jak jste se o tom všem dozvěděl,“ řekla. „Giuseppe Gorgiano – jak tedy –“ Odmlčela se, ale pak se náhle celá rozzářila hrdosti a nadšením. „Už chápu! Můj Gennaro! Můj chytrý, krásný Gennaro, který mne uchránil před vším nebezpečím, ten to udělal a vlastní silnou rukou zabil toho netvora! Ach, Gennaro, jsi skvělý! Která žena byla kdy hodna takového muže?“
„Podívejte, pani Luccová,“ řekl prozaický Gregson a uchopil ji za rukáv bez sebemenšího citového zaujetí, jako by to byla dámička z předměstského podsvětí, „není mi ještě docela jasné, kdo jste a co jste zač, ale řekla jste toho už dost, aby mi bylo docela jasné, že bude potřeba, abyste mě doprovodila do Scotland Yardu.“
„Okamžíček, Gregsone,“ řekl Holmes. „Mám takový dojem, že tato dáma patrně bude mít stejný zájem na tom, aby nás informovala, jako my na tom, abychom ji vyslechli. Chápete, madam, že váš manžel bude zatčen a souzen za smrt muže, který tu před námi leží? Všechno, co řeknete, může být použito před soudem při objasňování okolností. Jestliže se však domníváte, že nejednal ze zločinných pohnutek, a chcete nám to vysvětlit, pak mu nemůžete posloužit lépe, než když nám povíte všechno, co s tím souvisí.“
„Když je Gorgiano mrtev, nemáme se už čeho bát,“ řekla dáma. „Byl to ďábel a netvor a žádný soudce na světě nemůže potrestat mého chotě za to, že ho zabil.“
„V tom případě snad učiníme nejmoudřeji,“ řekl Holmes, „když tu zamkneme, necháme všechno, jak to je, odebereme se s touto dámou do jejího bytu, a než dospějeme k nějakému závěru, vyslechneme, co nám chce sdělit.“
Půl hodiny nato jsme všichni čtyři seděli v malém salónku signory Luccové a naslouchali jejímu pozoruhodnému vyprávění o všech neblahých událostech, jejichž vyvrcholení jsme byli svědky. Hovořila anglicky rychle a plynně, ale velmi neobvykle, a já v zájmu srozumitelnosti opravuji její gramatické chyby.
„Narodila jsem se v Posilippu u Neapole,“ vyprávěla, „a můj otec Augusto Barelli je nejbohatší advokát ve městě a místní poslanec. Gennaro byl otcův zaměstnanec a já jsem se do něho zamilovala, protože on musí okouzlit každou ženu. Jelikož neměl ani peníze, ani dobré postavení – nic krom svého přitažlivého zevnějšku, síly a energie – odepřel otec svolit k našemu sňatku. Utekli jsme spolu, v Bari jsme se vzali a prodali jsme mé šperky, abychom měli peníze na cestu do Ameriky. Tohle se událo před čtyřmi lety a od té doby jsme žili v New Yorku.
Osud nám byl zprvu přízniv. Gennaro měl příležitost prokázat službu jednomu italskému pánovi – zachránil ho před nějakými darebáky v místech zvaných Bowery, a tím získal vlivného přítele. Ten pán se jmenuje Tito Castalotte a je to starší společník velké firmy Castalotte a Zamba, největší dovozci ovoce v New Yorku. Signor Zamba je chorý pán a všechny věci firmy, která má přes tři sta zaměstnanců, řídí náš nový přítel pan Castalotte. Přijal manžela do zaměstnání, učinil ho vedoucím oddělení a všemožně mu vycházel vstříc. Signor Castalotte je svobodný, a já si myslím, že v Gennarovi našel zalíbení, jako by to byl jeho vlastní syn, a my s manželem jsme ho oba milovali a ctili jako otce. Najali jsme si v Brooklynu malý domek, zařídili si ho a zdálo se, že máme zajištěnou budoucnost, když tu na obzoru vyvstal černý mrak, který nám brzy zahalil celou oblohu.
Jednoho večera při návratu z práce přivedl Gennaro s sebou krajana. Jmenoval se Gorgiano a pocházel rovněž z Posilippa. Byl to obrovitý člověk, jak mi můžete dosvědčit, neboť jste ho viděli mrtvého. Neměl jen postavu jako obr, ale všechno na něm bylo obrovité, groteskní, hrozivé. Jeho hlas duněl naším domkem jako hrom. Sotva tam bylo dost prostoru, jak při řeči šermoval těma velikýma rukama. Jeho úvahy, jeho city, jeho vášně – všechno to bylo přehnané a nestvůrné. Mluvil, anebo spíš burácel s takovou prudkostí, že ostatní nemohli než sedět a naslouchat, tak je ohlušil mocný proud jeho slov. Oči mu plály a jejich pohled ochromoval. Byl to strašlivý a podivuhodný muž. Vzdávám bohu díky, že je mrtev.
Navštěvoval nás znovu a znovu. Vycítila jsem, že Gennarovi není v jeho přítomnosti o nic volněji než mně. Můj ubohý manžel, celý bledý, neklidně poposedával, když poslouchal nekonečné tirády našeho hosta o politice a sociálních otázkách, neboť on o ničem jiném nemluvil. Gennaro nic neříkal, ale já, která jsem ho tak dobře znala, jsem z jeho tváře vyčetla cosi, co tam dříve nebývalo. Nejprve jsem myslela, že je to antipatie. Ale pak jsem postupně seznala, že je to něco hlubšího. Byl to strach – hloupý, tajený, děsivý strach. Oné noci – té noci, kdy jsem vycítila jeho děs – jsem ho objala a zapřísahala ho ve jménu jeho lásky ke mně a při všem, co je mu drahé, aby mi nic nezatajoval a pověděl mi, čím ho ten hromotluk tak ovládá.
Pověděl mi to a mne mrazilo hrůzou, když jsem ho poslouchala. Můj ubohý Gennaro ještě jako horkokrevný mladík, kdy se mu zdálo, že se proti němu spikl celý svět a kdy se div nezbláznil z nespravedlností v životě, vstoupil do jistého neapolského spolku Rudý kruh, který je jednou z odboček starých karbonářů[2]. Toto bratrstvo má děsivé stanovy a tajnosti, a jakmile se jednou mezi ně dostanete, není už úniku. Když jsme prchli do Ameriky, Gennaro se domníval, že se toho všeho už navždy zprostil. Ke své hrůze však jednoho večera potkal na ulici právě onoho muže, který ho v Neapoli přijímal, obrovitého Gorgiana, muže, který si v jižní Itálii vysloužil přezdívku ‚Zabiják‘, protože měl na svědomí kdovíkolik vražd. Připlul do New Yorku, aby unikl italské policii, a hned založil odbočku toho hrozného spolku ve své nové vlasti. Tohle všechno mi Gennaro vyprávěl a ukázal pozvánku, kterou právě ten den dostal, na níž pod rudým kruhem stálo, že toho a toho dne bude shromáždění, kam se mu přikazuje se dostavit.
To bylo zlé, ale horší věci nás teprve čekaly. Už nějakou dobu mne zaráželo, že Gorgiano, když k nám večer přijde, což činil často, mluví hodně se mnou, i když něco vypráví manželovi, a stále za mnou otáčí ty svoje děsivé, planoucí zvířecí oči. A pak mi jednou svěřil své tajemství. Prý jsem v něm vzbudila ‚lásku‘ – lásku v tom surovci, v tom divochovi! Gennaro ještě nebyl doma, když přišel. Vynutil si přístup, chytil mne silnýma rukama, objal jako medvěd, zasypal mne polibky a vyzýval mne, abych s ním utekla. Bránila jsem se a volala o pomoc, když tu vstoupil Gennaro a vrhl se na něho. Gorgiano zbil Gennara do bezvědomí, prchl a víckrát se už neukázal. Od toho večera jsme měli smrtelného nepřítele.
2