Stréc Zavičák spravovál střechu na kostelní věži a smekla se s ním lavka a stréc letěl dolů, ale chytil se za ručičku hodin, a tak se držel rukama ručičky teho orloje, ale ručička povolila, ze čtvrt na dvanáct ta ručička klesla na půl dvanáctý a stréc, jak se shrkl, tak mu ruce vyjely z tý ručičky a stréc padl dolů, ale tam stojijó lípy a stréc padl do koruny jedné té lípy a farář Zbořil, jak se na to díval, tak sepnul ruce a viděl, jak z větve na větev padá stréc Zavičák a pak padl na záda, a farář Zbořil hned běžel mu gratulovat, ale přehlídl schod a padl a zlomil si nohu, a tak staré Zavičák musel nakládat faráře Zbořila a už ho vezli do prostijovské nemocnice. Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je.
— To jsou krásný věci, viď, Francine? — řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu ukazovala potkana nebo žábu.
— Je to krása, a jaká, — pravil strýc a vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos, a ten cvikr neměl skla a Francin, když uviděl ten cvikr beze skel na nose svého bratra, zakňučel, skoro zaplakal a obrátil se ke zdi a pak sebou házel a péra kanape sténala jako Francin.
— A co dělá stréček na Jezerech? — zeptala jsem se.
Strýc mávl rukou s despektem a vzal Francina za raméno a natočil si ho a velikým hlasem mu s nadšením líčiclass="underline"
— Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No bylo to něco! Jako dítě, s každým se kamarádil, ale akorát že co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli jsme to v potoce! a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty jsó ale dobrý. A ten medvídek chodil na záchod jedině na almaru, tak celý stavení smrdělo tím záchodem, nakonec všecko museli před medvídkem zamykat, a dokonce museli si i šeptat. Ty buchty jsó dobrý, škoda že jsem tak maróda. Ale medvídek dával pozor, kam si dávají klíč, a odemkl si, co před ním kde schovali. Ale nejhorší, že ten medvídek večer dával bacha, a jak stréc Metud dal tetičce hubičku, tak medvídek se sápal a chtěl taky, a tak stréc Metud musel chodit s tetičkó Rozáró na rande do lesa, jako zasvobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima. A tak se tedy nenudili, až jednó jeli na dva dny a medvídek se tak nudil o tom svatým Duchu, že rozházel ty veliký kachlový kamna v pokoji a doprasil tak nábytek a peřiny a prádlo v kostnu, že stréc Metud sedl a napsal do Moravské orlice inzerát: Nudíte se? Kupte si mývala!
A od tý doby je vyléčené z trudnomyslnosti. Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekclass="underline"
— Jsu nějaké maróda.
— Jako Bóchalena, — řekla jsem.
— Co to plandáte za zmaty? — rozkřičel se strýc Pepin, — Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že měla vidění. — Z těch jablek? — vpadla jsem.
— Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění, — kuckal se strýc Pepin, — že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek!
Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkvéro, tak zapomněli na lano, a to lano jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten aj roplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lípy u kostela a teď Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá:
— Kde jsó mí beránci? a baby klekaly, aby jim požehnal. Vykládal strýc a jeho hlas byl zwčný a jásavý a hřměl pokojem.
Francin se oblékal, teď si natáhl kabát, redingot, rukou si zatlačil kravatu ve tvaru kapustového lupenu, upravila jsem mu kaučukový límec s ohnutými růžky, zvedla jsem oči a dívala se mu do očí, dala hubičku na špičku prstu.
— Na čtrnáct dní? — šeptal. — Uvidíš, že tady zůstane čtrnáct let, a možná i na doživotí! Když jsem viděla, jak je nešťastný, obtiskla jsem na jeho rty to moje políbení a on se styděl, díval se na mne vyčítavě, že slušná žena se takhle na veřejnosti nechová, i kdyby z té veřejnosti tady byl jen strýc Pepin, a Francin se mi vytočil z náručí a odešel zadním vchodem do kanceláře, slyšela jsem skrz zdi, jak se rozletěly houpací skleněné dveře, ach, ten Francin s tou aslušnou ženskou", co jsem si jej vzala, tak pořád mi tyčil a vytyčoval pojem slušné ženy, kreslil mi vzornou ženskou, kterou jsem nikdy nebyla a ani nemohla být, já tak ráda jedla třešně, když jsem je však jedla po svém, tak lačně a dravě, rudl až do kořínků vlasů, a já jsem nechápala příčinu jeho pobouření, že sama jsem viděla, že třešeň v mých ústech je důvod k jeho znepokojení, protože slušná žena takhle lačně třešně nejí. Když jsem na podzim drhla kukuřičné klasy, tak se zase díval na tu mou drhnoucí dlaň a na ty moje ohýnky v očích, a zase, slušná žena takhle nedrhne kukuřici, a když, tak ne s tím velkým smíchem a planoucíma očima jako já, že kdyby tohle viděl nějaký cizí mužský, že by v tom klasu drhnutém mýma rukama mohl vidět nějaké příznivé znamení pro svoji touhu. Strýc Pepin rozložil na štokrleti ty svoje ševcovské poklady, pak mi vyzul střevíček, a když vyjmenoval všechny součástky, nasadil si znovu cvikr beze skel a řekl slavnostně:
— A protože jste dáma mimořádně inteligentní, tak vám spravím všechny vaše rozbitý botičky, protože já jsem dělal boty pro dvorního dodavatele, které se těšil přízni nejen císařskýho dvora, ale přízni celého světa, kam rozvážel boty. — Na kole, — řekla jsem.
— Prdlačky! — zařval strýc Pepin. — Copak takové dvorní dodavatel je nějaké myškař nebo sběratel kůží? Ten má lodě a vlaky, takovýho kdyby potkal císař na kole.
— Jo císař taky jezdil na kole? — spráskla jsem ruce.
— Ale co to capete jak mladý straky? — křičel strýc.
— Povídám, takovýho dvorního dodavatele kdyby potkal císař na kole, tak mu vezme. — To kolo, — řekla jsem.
— Prdlačky! Ten titul a ze štítu toho vorla! — kuckal se strýc Pepin a chrčel, avšak když se podíval na štokrle, blaženě se usmál, vytáhl kelímek, otevřel jej, přivoněl a dal přivonět i mně a mávl rukou:
— Gratulujte si, švagrová, tak tohle je ševcovská smůla anóbrž obuvnický pop, — řekl strýc Pepin a položil otevřený kelímek na židli.
A skrz zeď bylo slyšet v zasedací síni, jak rachotí židle, tlumený hovor, šoupání podrážek, pak židle utichaly a Francin zahájil zasedání a tichým hlasem přednášel zprávu o hospodaření pivovaru za poslední měsíc.
— Strýcu Jožine, — osmělila jsem se, — takový dvorní dodavatel, ten dodával boty do velkostatků, do dvorů, že ano?