Vzal si od ní zbraň a bez váhání přijal rozsudek smrti. Čestné smrti, to ano, ale přesto smrti. Sofie zvedla ruku, aby mu dala požehnání, udělované mrtvým a umírajícím, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala obřadní gesto provést.
Dlouhou chvíli stará Čarodějnice a mladý válečník stáli jako živý obraz a pak Sofie ztěžka spustila ruku k boku.
Už viděla dost smrti.
Vak, v němž ležely věštecké kameny, se posunul, jako by se staré kosti uvnitř samy od sebe hýbaly. Sáhla dovnitř, vytáhla hrst vyřezávaných kamenů a hodila je na podlahu.
Při dopadu vytvořily kolem mladíka dokonalý kruh. Okamžitě jej obklopily průsvitné, rychle se měnící obrazy, tak četné a prchavé, že je Sofie nedokázala všechny postřehnout. Jeden, který upoutal její pozornost, byl obraz vrány se zlatýma očima, jež měla na krku starodávný amulet, runami pokrytou dýku z kalného vybledlého zlata.
„Poutník,“ pronesla nahlas a uslyšela moc, která naplnila její slova jako silný vítr, vanoucí v zimě mezi stromy – moc Zraku. „Najdi Poutníka. Ona bude svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Přivedeš ji do Rašemenu a ona tě přivede domů.“
Obrazy kolem Fjodora vybledly a moc, již Čarodějnice přivolala, se ztratila jako ustupující bouře.
„Poutník,“ zopakovala Sofie vlastním hlasem jako odpověď na rozpaky ve vnukově tváři. „Je to starý artefakt našeho lidu. Musíš ho najít a vrátit mi ho.“
Válečník odpověděl neradostným úsměvem. Zvedl černou zbraň, sevřel čepel, přejel po ní dlaní a pak ukázal nezraněnou ruku.
„Prohlásili mě za nydešku, tupý meč. Podle zákonů Rašemenu jsem mrtvý muž.“
„A to tě omlouvá, abys nemusel poslechnout svoji othlor?“ zeptala se kousavě. „Když řeknu, že půjdeš, tak půjdeš.“
Fjodor sevřel rty. „Uznávám naše zvyky a tradice. Každý berserkr, který nedokáže ovládat svou zuřivost, si zaslouží zemřít,“ řekl vyrovnaně, „ale co tak nečestného jsem spáchal, babičko, že mě odsuzuješ k vyhnanství?“
„Tak to považuj za dajemmu,“ odpověděla. Mluvila o cestě, již všichni Rašemenci podnikali na počátku dospělosti.
„Od chvíle, kdy nás napadli Tuigané, se nikdo z mladých na dajemmu nevydal. Chceš, abych opustil Rašemen ve chvíli, kdy čelí útoku?“
„Neřekla jsem to snad jasně?“
Přikývl na znamení, že rozkaz přijímá. Přesto dlouho sváděl tichý boj s pýchou.
„Jsem ochotný zemřít,“ řekl nakonec a vyslovil svou prosbu s tichou důstojností, „ale dovol mi zemřít doma. Neodsuzuj mou duši k bloudění v neznámých zemích, tak jako se to stalo padlým Tuiganům.“
To ji polekalo, protože se domnívala, že kromě Čarodějnic si nikdo jiný těchto neklidných psanců nepovšiml. „Dokážeš ty duchy vidět?“
Zaváhal. „Někdy ano. Koutkem oka. Když se na ně podívám přímo, nejsou tam, a když k nim mluvím, neodpovídají.“
Tato slova se znepokojivou přesností popisovala i situaci s duchy míst. Fjodor tedy má Zrak, pomyslela si Sofie. To nebylo nic až tak pozoruhodného vzhledem k tomu, že muži z jejich klanu patřili mezi vremjonné – Prastaré, vzácně se vyskytující muže s čarodějným nadáním, kteří vyráběli magické zbraně a vymýšleli nová kouzla. Sofie zauvažovala nad tím, že Fjodorovi řekne o stavu rašemenské magie, ale usoudila, že už tak je toho na něj dost.
„Očaruji tvou zbraň tak, aby čepel sekala, ale jen ty, kdo nejsou z Rašemenu,“ řekla. „S takovou zbraní máš stejně dobrou šanci jako kdokoli jiný dokončit úkol a se ctí se vrátit do Rašemenu.“
„A když neuspěju?“
„Pošlu Měsíčního lovce, aby tě našel a přivedl domů,“ nabídla. „Dávám ti slovo othlor a slibuji při moci Matky Rašemenu, že ať už z tvé výpravy vzejde cokoli, tvé kosti spočinou pod oblohou rodné země. Uspokojí tě to?“
Navzdory tomu, v jaké situaci se nacházel, se Fjodorovy ledově modré oči rozzářily úžasem těch, jejichž největší radostí je poslouchat a vyprávět příběhy. „Měsíční lovci opravdu existují? Myslel jsem, že jsou to jenom legendy! Opravdu takovou bytost znáš?“
„Neřekla jsem to snad jasně?“
Chvíli nad tím zázrakem přemítal, pak dlouze vydechl a rukou si prohrábl tmavé vlasy. Věnoval jí zatrpklý úsměv, který byl na jeho věk až příliš starý.
„Tohle jsou skutečně podivné časy! Tupý meč se vydává na čarodějnickou výpravu a Měsíční lovec sleduje mrtvého muže. O co tady jde, babičko? O co tady skutečně jde?“
„To ti nemůžu říct,“ odvětila zcela upřímně.
Dlouze si ji prohlédl. „Se vší úctou, othlor Sofie,“ řekl tiše, „zdá se mi, že důvod, proč mi to nemůžeš říct, je ten, že sama neznáš odpověď.“
Ano, tento syn její krve a jejího ducha viděl příliš mnoho.
„Najdi Poutníka,“ zopakovala. „S ním nalezneš svůj osud a možná i osud celého Rašemenu.“
Repríza
Neporažení nepřátelé
V mnoha tavernách v Hlubině se zpívají balady o prastarém městě, které zlo v srdcích jeho obyvatel odsoudilo k záhubě. Podle písně bylo město pohlceno skalisky a mořem a bohové na místě jeho věčného odpočinku vztyčili obrovský náhrobní kámen.
Většina hýřilů, kteří se připojili k opileckému refrénu, neměla ani ponětí, že popíjejí ve stínu tohoto „náhrobního kamene“, což ve skutečnosti byla Hlubinská hora. Jen málokdo si uvědomoval, že Přístav Lebek leží přímo pod nimi a není ani zdaleka mrtvý.
Chatrče a ulice Přístavu Lebek se neupraveně rozlézají řadou obrovských kamenných jeskyní a sítě chodeb provrtávají severní země a sahají i pod samotné moře.
V odlehlém koutě jednoho z těchto bludišť se u stropu úzké kamenné chodby vznášela temná postava. Jeho drowí magie jej držela ve vzduchu, v dostatečné výši nad magickými ochranami a poplašnými zařízeními, které by prozradily jeho příchod. Přitahoval se od jednoho rozeklaného úchytu k druhému a obezřeme se přibližoval k okamžiku, o kterém snil od chvíle, kdy se poprvé setkal s Liriel Baenre.
Gorlist, válečník, Nisstyreho syn a zástupce ve velení žoldnéřské skupiny Dračí poklad, se snažil odstínit lákavé řinčení zbraní, které se rozléhalo okolními kamennými chodbami, kde spolu bojovali drowové. Nepřítel, po jehož smrti prahl ze všeho nejvíc, mezi ozbrojenými kněžkami Eilistraee nebude.
Na drowově levé líci se začalo rozpalovat varovné teplo. Přitiskl ruku na tetování v podobě draka, jež tam měl vyvedené kouzelným inkoustem – byl to talisman, který jej varoval před tím, že jsou nablízku draci, a slabým barevným světlem ukazoval na tvorův druh a povahu. Mezi jeho prsty neproudil žádný zrádný svit. Před ním byl drak, ale byl to hlubinný drak, stvoření temnoty.
Drow se zamračil. Ovšemže to musí být Pharx, protože který hlubinný drak by dovolil vetřelci přiblížit se tak blízko ke svému doupěti? Pharx byl mocný spojenec. Bitva, k níž se drak připojí, bude krátká a s jasným průběhem. Vítězství bylo samozřejmě důležité, ale Gorlist nesměl zapomínat na vlastní pomstu.
Gorlist netrpělivě mávl ebenovými prsty a zrušil kouzlo levitace, které jej drželo ve vzduchu. Snesl se k podlaze chodby jako dosedající havran a ihned po dopadu se rozběhl. Čas utajení a nenápadnosti minul.
Gorlist se hnal k otcově skryté pracovně a zanechával po sobě oslepující výbuchy magického světla a poplašná zařízení, která kvílela jako pomstychtivé lítice. Stěna před ním se pohnula a z kamene se vyloupl dvouhlavý ettin. Netvor se před ním vztyčil a hrozivým mohutným tělem a kyjem s ostny zablokoval chodbu. Gorlist touto naprosto přesvědčivou iluzí proběhl stejně snadno, jako by skřítek prolétl duhou.