Před třemi roky mně zemřela žena. Já to nepřiznal sobě ani jiným, ale bylo mně hrozně smutno; a z takového stesku jsem vyhrabal všelijaké rodinné památky, co zůstaly po otci a matce: fotografie, dopisy, mé staré školní sešity - to mě až škrtilo v krku, když jsem viděl, jak pečlivě je můj přísný tatík ukládal a schovával; myslím, že mě přece měl rád. Byla toho na půdě plná skříň; a na dně jedné zásuvky byla škatule, zapečetěná pečetěmi mého otce; když jsem ji otevřel, našel jsem v ní tu sbírku známek, kterou jsem si dělal před padesáti lety.
Já vám nebudu nic zapírat; mně proudem vyhrkly slzy, a tu krabici jsem si odnesl do pokoje jako poklad. Tedy tak to tehdy bylo, pochopil jsem v tu ránu; když jsem tenkrát stonal, někdo tu mou sbírku našel a otec ji zkonfiskoval, abych kvůli ní nezanedbával učení! Neměl to dělat; ale i v tom byla taková jeho přísná péče a láska; já nevím, ale mně začalo být líto i jeho, i sebe -
A pak jsem si vzpomněclass="underline" Tedy Lojzík mně ty známky neukradl! Kristepane, jak já mu křivdil! - Zas jsem viděl před sebou toho pihovatého a rozdrbaného uličníka - Bůhví, co se z něho stalo a je-li ještě živ! Mně vám bylo tak trapno a stydno, když jsem si to všechno vybavoval. Pro to jediné křivé podezření jsem ztratil jediného kamaráda; pro to jsem ztratil dětství. Pro to jsem začal pohrdat chudou verbeží; pro to jsem se choval nadutě; pro to jsem už k nikomu nepřilnul. Pro to jsem se po celý život nemohl podívat na poštovní známku bez nechuti a odporu. Pro to jsem nikdy nepsal své nevěstě a ženě a maskoval jsem to tím, že jsem povýšen nad citové výlevy; a má žena tím trpěla. Pro to jsem byl tak tvrdý a osamělý. Pro to, jen pro to jsem udělal takovou kariéru a plnil tak vzorně své povinnosti -
Já viděl znovu celý svůj život; najednou se mi zdál pustý a nesmyslný. Vždyť já mohl žít docela jinak, napadlo mě. Kdyby se to nebylo stalo - bylo ve mně tolik nadšení a dobrodružnosti, lásky, rytířství, fantazu a důvěry, takových věcí divných a nezkrotných - bože, vždyť já mohl být čímkoliv jiným, cestovatelem nebo hercem nebo vojákem! Vždyť jsem mohl milovat lidi, pít s nimi, rozumět jim, já nevím co všechno! Mně bylo, jako by ve mně roztával nějaký led. Probíral jsem známku po známce; byly tam všechny, Lombardie, Kuba, Siam, Hannover, Nicaragua, Filipíny, všechny ty země, do kterých jsem tehdy chtěl jet a které teď už neuvidím. Na každé té známce bylo kus něčeho, co se mohlo stát a co se nestalo. Já nad nimi proseděl celou noc a soudil jsem svůj život. Viděl jsem, že to byl nějaký cizí, umělý a neosobní život, a že můj skutečný život se vůbec nestal skutkem.” - Pan Karas mávl rukou. - “Když si tak pomyslím, čím vším jsem mohl být - a jak jsem tomu Lojzíkovi křivdil -“
Páter Voves, naslouchaje této řeči, se velmi zasmušil a rozlítostnil; nejspíš si vzpomněl na něco ve svém vlastním životě. “Pane Karas,” řekl dojatě, “ani na to nemyslete; co je to platno, teď už se to nedá napravit, nedá se začít znova -“
“Nedá,” vzdychl pan Karas a drobet se zarděl. “Ale víte, aspoň - aspoň tu sbírku jsem začal znovu dělat!”
Obyčejná vražda
“Často jsem přemýšlel,” řekl na to pan Hanák, “proč se nám zdá být křivda něčím horším než já nevím co zlého, co může člověka potkat. Tak příkladně kdybychom viděli, že jediný člověk byl nevinně odsouzen do vězení, znepokojí a trápí nás to víc, než když tisíce lidí žije v bídě a bolesti. Já viděl takovou bídu, že každý kriminál je proti ní zrovna blahobyt; a přece nás ta nejhorší bída tak neurazí jako křivda. Já bych řekl, že v nás je nějaký justiční instinkt; a že vina a nevina, právo a spravedlnost jsou stejně prvotní, strašné a hluboké city jako láska a hlad.
Vemte si tenhle případ: Já byl čtyři léta ve válce jako leckdo z vás; my si nebudeme říkat, co jsme tam viděli, ale to mně dosvědčíte, že si tam našinec zvykl na ledacos: například na mrtvé. Já viděl sta a sta mrtvých mladých lidí, a někdy moc šeredně mrtvých, to mně můžete věřit; a já se vám přiznám, že už mně to bylo tak jedno, jako by to byly staré hadry, jen když nesmrděli. Jenom jsem si říkal, člověče, vyjdeš-li z té hovadské mely živý a celý, tak už tě nic v životě nerozhází.
Asi půl roku po válce jsem byl doma ve Slatině; jednou ráno mně někdo tluče na okno a volá, pane Hanák, pojďte se podívat, paní Turková je zabitá! - Paní Turková totiž měla takový maličký obchod s papírem a nitěmi; nikdo se o ni jakživ nestaral, jen sem tam někdo přišel do toho jejího krámku pro špulku nití nebo vánoční pohlednici. Z krámu vedly skleněné dveře do takové kuchyňky, kde spala; na těch dveřích visely záclonky, a když v krámě cinkl zvonek, podívala se paní Turková těmi záclonkami z kuchyně, kdo to přišel, utřela si ruce zástěrou a vsunula se do krámu. Co byste rád? řekla nedůvěřivě; člověk měl pocit, že se do toho krámu jen vetřel, a hleděl být co možná brzo zas venku. Ono to bylo, jako když nadzvednete kámen, a teď tam v té vlhké jamce pobíhá osamělý a poplašený brouk; tak ten kámen zas přiklopíte, aby se ten protivný brouk uklidnil.
Když tedy jsem slyšel tu novinu, běžel jsem se podívat, myslím, z docela sprosté zvědavosti. Před krámkem paní Turkové bylo lidí jako včel u česna; ale mne místní strážník pustil dovnitř, protože si mě vážil jako vzdělaného člověka. Zvonek cinknul do ticha jako kdykoliv jindy, ale mne v tu chvíli to jasné a horlivé zazvonění až zamrazilo; napadlo mě, že se to sem nehodí. Na prahu do kuchyňky ležela paní Turková tváří k zemi, pod hlavou skoro černou kaluž krve; na týle bílé vlasy byly krvavě a do černa slepeny. A v tu chvíli jsem najednou pocítil, co jsem na vojně nepoznaclass="underline" hrůzu nad mrtvým člověkem.
Je to divné, na válku jsem už skoro zapomněl; i lidstvo na ni pomalu zapomíná, a snad proto zas bude muset jednou být nová válka. Ale na tu zavražděnou stařenu, která tu celkem k ničemu nebyla, na tu malou kramářku, která nedovedla ani pohlednici pořádně prodat, na tu nezapomenu nikdy. Zavražděný člověk je něco jiného než mrtvý člověk; je na něm takové strašlivé tajemství. Já vám nemohl pochopit, proč byla zavražděna zrovna paní Turková, taková obyčejná a šedivá osoba, o kterou se nikdo nikdy nestaral; jak to přijde, že tady tak pateticky leží a že se nad ní sklání četník a že venku se tlačí tolik lidí, aby zahlédli aspoň kousek paní Turkové. Abych tak řekl, ta chudák ženská se nikdy netěšila tak ohromné pozornosti jako teď, když tu ležela tváří v černé krvi. Bylo to, jako by najednou nabyla podivného a děsného významu. Jakživ jsem si nevšiml, jak je oblečena a jak vlastně vypadá; ale teď to bylo, jako bych se na ni díval sklem nesmírně a obludně zvětšujícím. Na jedné noze měla papuči; druhá papuče byla sezuta a bylo vidět punčochu na patě spravovanou - já vidím každý steh, a zdálo se mně to jaksi strašné, jako by i ta ubohá punčocha byla zavražděna. Jedna ruka se zarývala do podlahy; vypadala tak suše a bezmocně jako ptačí pařátek; ale nejhroznější byl drdůlek šedivých vlasů v týle zavražděné, protože byl tak pečlivě upleten a třpytil se mezi čůrky té sražené krve jako starý cín. Já měl pocit, že jsem neviděl nikdy nic žalostnějšího než ten potřísněný ženský cůpek. Jeden proužek krve zaschl za uchem; nad ním svítila stříbrná náušnička s modrým kamínkem. Já už to nemohl vydržet, třásly se mně nohy. Ježíšikriste, povídám.
Četník, který byl v kuchyňce a hledal něco na zemi, se vztyčil a díval se na mne; byl bledý, jako by chtěl omdlít.
Člověče, jektal jsem, byl jste na vojně?
Byl, chraptěl četník. Ale tohle - tohle je něco jiného. Koukněte se, dodal najednou a ukazoval na záclonky na dveřích; byly zmačkané a poskvrněné; patrně si o ně vrah utřel ruce. Kristepane, vydechl jsem; já nevím, co na tom bylo tak nesnesitelně hrozného - buď ta představa rukou lepkavých krví, nebo to, že i ty záclonky, ty čisťounké záclonky se staly obětí zločinu - Já teda nevím; ale v tu chvíli začirikal v kuchyňce kanár a spustil dlouhý trylek. Poslyšte, tohle už jsem nevydržel; já z toho krámu utekl hrůzou - myslím, že jsem byl bledší než ten četník.
Pak jsem seděl u nás na dvoře na oji žebřiňáku a hleděl jsem sebrat své myšlenky. Ty troubo, říkal jsem si, ty zbabělče, vždyť je to obyčejná vražda! Copak jsi ještě neviděl krev? Nebyl jsi zalepen svou vlastní krví jako prase blátem? Nekřičel jsi na své vojáky, aby kopali rychleji jámu pro sto třicet mrtvých? Sto třicet mrtvých vedle sebe, to už je slušná řada, i když je narovnáš jako šindele - Podle té řady jsi chodil, kouřil cigarety a řval na mančaft, tak dělejte, dělejte, ať už je to pryč! Copak jsi neviděl tolik mrtvých, tolik mrtvých -