Jenže jedním z rodinných znaků rodiny Výsměšků bylo nikdy neopouštět jednou zachycenou nit, dokud nerozpárali celý svetr.
„Kromě toho mají takové ty malé věcičky, jako kleštičky, víte, co myslím, a budou se pravděpodobně držet jako —“
„Kdo?“
„No, krevety přece. Vždycky se strašně pevně drží—“
„Vy mě berete příliš doslova, Vaše Svatosti,“ přerušil ho Patricij ostře.
„Snažil jsem se vám jen vysvětlit, že když někdy nechytíme věci ve správnou chvíli za límec, mohly by nás zakrátko držet pěkně pod krkem. Z toho budou nepříjemnosti, vaše lordstvo,“ zasmušil se Výsměšek. Tahle slova považoval za skvělou nezávaznou poznámku, která se dala uplatnit prakticky v každém rozhovoru. Kromě toho to bývala až příliš často pravda.
Lord Vetinari si povzdechl. „Podle mých zkušeností jsou nepříjemnosti prakticky ze všeho. Taková už je podstata věcí. No, to už budeme muset řešit za pochodu.“
Vstal. „Přesto osobně navštívím trpasličí dílnu, o níž je řeč.“ Natáhl ruku ke šňůře od zvonku, zarazil se a s úsměvem určeným veleknězi se chopil jakési trubice z mosazi a kůže, která visela na dvou mosazných háčcích. Mluvítko bylo tvarováno do podoby draka.
Vetinari do trubice pískl a pak řekclass="underline" „Pan Važuzel? Můj kočár, prosím.“
„Jsem to já,“ ozval se Výsměšek, zatímco vrhal po nově zaváděné mluvicí trubici nervózní pohledy, „nebo tady něco příšerně páchne?“
Lord Vetinari na něj vrhl nevyzpytatelný pohled a podíval se na zem.
Pod stolem stál košík. V něm leželo něco, co na první pohled vypadalo jako pravděpodobně a na první začichání jako nepochybně mrtvý pes. Spočíval na hřbetě, se všema čtyřma nohama obrácenýma vzhůru. Jen to, že tu a tam vypustil téměř neslyšně větry, signalizovalo, že v něm ještě probíhají jisté životní procesy.
„To ty jeho zuby,“ řekl Vetinari odměřeně. Pes Hafal se obrátil na břicho a upřel na velekněze jedno zlé oko.
„Na psa jeho věku si vede velmi dobře,“ prohlásil Hugolín v zoufalém pokusu zachytit se na naklánějící se ploše. „Kolik už mu to bude?“
„Šestnáct,“ odpověděl Patricij. „To je na psí roky přes stovku.“
Hafal se pracně vyškrabal do sedu a zavrčel, přičemž kolem sebe rozšířil vlnu rozličných intenzivních zápachů, jejichž původ byl v jeho košíku.
„Vypadá velmi zdravé,“ vypravil ze sebe Hugolín a současně se pokoušel nedýchat. „Tedy na svůj věk. Předpokládám, že na ten zápach si člověk zvykne.“
„Na jaký zápach?“ pozvedl lord Vetinari obočí.
„Cože? Aha. Samozřejmě.“
Kočár lorda Vetinariho drkotal hustým deštěm po nepravidelném dláždění směrem ke Třpytné ulici a jeho cestujícího by bylo jistě dost překvapilo, kdyby věděl, že ve sklepě nedaleko od něj je ke stěně připoután muž, který jako by mu z oka vypadl.
Byl připoután na dost dlouhém řetězu, který mu umožňoval dosáhnout ke stolu, k židli za stolem, k provizornímu lůžku a k otvoru v podlaze.
Momentálně seděl u stolu. Proti němu seděl pan Zichrhajc. Pan Tulipán se výhružně opíral o stěnu opodál. Každé alespoň trochu sečtělé osobě by bylo jasné, že se tady hraje prastará hra na „hodného“ a „zlého“ policajta, až na tu podivnou skutečnost, že tady nebyli žádní policajti. Na druhé straně tady ovšem bylo nevyčerpatelné množství pana Tulipána.
„Tak… Karle,“ říkal právě pan Zichrhajc, „co nám k tomu řekneš?“
„Není to přece nic ilegálního, že ne?“ odpověděl muž oslovený jako Karel.
Pan Zichrhajc rozhodil ruce. „A co je legalita, Karle? Jen slova na papíře! Ale ty přece nebudeš dělat nic špatného!“
Karel nejistě přisvědčil. „Jenže deset tisíc tolarů mi zase připadá jako strašně moc peněz za to, že člověk udělá něco dobrého,“ řekl. „Rozhodně moc za to, že řekne několik slov.“
„Tuhle pan Tulipán jednou dostal ještě mnohem víc peněz za to, že řekl jen několik slov, Karle,“ konejšil ho pan Zichr-hajc.
„Bodejť. Sem řek ‚navalte sem všechny ty -aný prachy, nebo to ta holka schytá‘,“ usmál se při té vzpomínce pan Tulipán.
„A to bylo správné?“ řekl Karel a pan Zichrhajc nabyl dojmu, že jejich vězeň nějak nezvykle touží po smrti.
„V téhle situaci to bylo absolutně správné,“ přisvědčil.
„Jistě, ale lidé takhle velké peníze obvykle nevydělávají,“ oponoval mu sebevražedný Karel. Jeho oči neustále odbíhaly k obrovské hmotě pana Tulipána, který v jedné ruce držel papírový sáček a v druhé polévkovou lžíci. Tou si střídavě cpal jemný bílý prášek do nosu a úst a Karel by byl přísahal, že občas i do ucha.
„Podívej, ty jsi zvláštní člověk, Karle,“ řekl pan Zichrhajc. „Potom ovšem budeš muset zůstat delší čas někde z dohledu.“
„To jo,“ ozval se pan Tulipán z mračna bílého prášku. Vzduchem se najednou rozšířil silný zápach kuliček proti molům.
„Dobrá, ale proč jste mě potom museli unášet? V jednom okamžiku zamykám na noc a v následujícím — prásk! A taky jste mě připoutali na řetěz.“
Pan Zichrhajc se rozhodl, že změní taktiku. Karel se přel příliš mnoho na člověka, v jehož blízkosti se pohyboval pan Tulipán, a zvláště byl-li to pan Tulipán, který už se prošňupal polovinou sáčku drcených kuliček proti molům. Vrhl na Karla široký úsměv.
„Je zbytečné šťourat se v tom, co už se stalo, příteli,“ řekl. „To je prostě kšeft. Chceme od tebe jen pár dní tvého času a pak budeš bohatý — a co je na tom opravdu důležité — zbude ti celý život, aby sis to mohl užívat;“
Jak se ukazovalo, byl Karel opravdu velmi hloupý.
„Ale jak můžete vědět, že o tom nikomu neřeknu?“ naléhal.
Pan Zichrhajc si povzdechl. „My ti věříme, Karle.“
Ten muž vedl v Pseudopolisu obchod s oděvy. Malí obchodníčci musí být chytří, nebo ne? Obvykle byli ostří jako břitvy, když přišlo na to, udělat to přesně správné množství nesprávných věcí. Takže fyziognomie v tom nehraje žádnou roli, pomyslel si pan Tulipán. Tohohle muže by si lidé spletli s Patricijem i na jasném denním světle, ale zatímco lord Vetinari by už dávno odhadl a představil si všechny ty ošklivé cestičky, kterými se pravděpodobně bude budoucnost ubírat, Karel očividně pořád ještě nepochyboval o tom, že z celého dobrodružství vyvázne živý. Dokonce snad uvažoval i o tom, že se mu podaří pana Zichrhajce nějak oklamat. Vždyť on se pokoušel být mazaný! Seděl jen několik kroků od pana Tulipána, muže, který se pokoušel nasát ještě větší množství drceného repelentu, a pokoušel se být lstivý. Jeden by toho chlapa skoro obdivoval.
„Do pátku musím být nazpět,“ řekl Karel. „Doufám, že do pátku bude po všem, že?“
Kůlna, kterou si teď pronajali trpaslíci, už byla během své požehnané existence kovárnou i prádelnou a celou řadou dalších podniků a dílen a naposled byla používána jako továrna na výrobu houpacích koní. Její majitel si myslel, že teď kápl na to pravé, a netušil, že chybí jediný den do okamžiku, kdy jeho podnik zkrachuje. Jednu stěnu až k plechové střeše zakrývali houpací koně v různých stadiích dokončení, které se panu Goudovi nepodařilo prodat na úhradu nezaplaceného nájemného. Byla tu police plechovek zasychající barvy. Štětce už ve svých sklenicích dávno zatvrdly.