… který se při diktování většinou už trochu potácel. Bylo to snadno vydělaných dvacet pencí a jako dodatečnou službu Mikuláš přistřihl výrazivo charakteru klienta a dovolil mu zvolit si vlastní interpunkci.
Tohoto konkrétního večera, zatímco venku řádila plískanice a v okapu pod jeho oknem bublala voda, seděl Mikuláš ve své malé kancelářičce nad Cechem kejklířů a zaklínačů a soustředěně psal a napůl ucha naslouchal onomu beznadějnému, ale horlivému katechismu studentů zaklínačů, kteří si v přízemí odbývali večerní hodinu.
„…dávejte pozor! Připraveni? Dobrá. Vejce. Sklenka…“
„Vejce. Sklenka,“ opakovala třída polohlasně.
„…Sklenka. Vejce…“
„Sklenka. Vejce…“
„…Kouzelné slovo…“
„Kouzelné slovo…“
„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“
„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“
Mikuláš si přitáhl další aršík papíru, přiřízl si nový brk, na okamžik upřel pohled na protější stěnu a pak se dal do psaní:
A nakonec, spíše jako zajímavost; ve městě se začalo říkat, že trpaslíci přišli na způsob, jak proměnit olovo ve zlato, i když nikdo neví, kde se ta fáma vzala. Trpaslíci, kteří se se pohybují městem na cestě za svými každodenními povinnostmi, musí poslouchat různé uštěpačné poznámky jako například: „Nazdar, pidižvíci, co kdybyste předvedli, jak děláte nějaký to zlato?“ Ovšem to většinou dělají jenom nováčkové ve městě, protože všichni starousedlíci už vědí, co se stane, když trpaslíka nazvete „kraťas“, „mrňava“ nebo „pidižvík“, tj. jste prakticky nebožtík. Váš uctivý služebník
Vždycky rád končil své dopisy na trochu veselejší notu.
Pak si na stůl položil destičku zimostrázového dřeva. Zapálil ještě jednu svíčku a položil dopis lícem na dřevo. Poté ho začal přejíždět rychlými pohyby vypuklou částí lžíce a tak přenesl inkoust na dřevo. V tom okamžiku bylo třicet tolarů a taková dávka fíků, že by vám z nich bylo rozhodně špatně, stejně jistých, jako kdyby ležely v bance.
Večer to odnese panu Rezámkovi, zítra po příjemném obědě si vyzvedne obtahy a s trochou štěstí je do poloviny týdne všechny odešle.
Mikuláš si oblékl plášť, dřevěnou destičku pečlivě zabalil do kusu voskovaného papíru a vyšel do mrazivé noci.
Svět vznikl ze čtyř základních elementů: je to země, vzduch, oheň a voda.
To je skutečnost, kterou zná i desátník Nóblhóch. Jenže není tak docela přesná. Existuje i pátý element. Všeobecně se mu říká překvapení.
Tak například trpaslíci přišli na to, jak proměnit olovo ve zlato tou složitější cestou. Rozdíl mezi jejich způsobem a tou snazší cestou spočívá v tom, že ta složitější funguje.
Trpaslíci postrkovali svou přetíženou dvoukolovou káru ulicí a napínali oči kupředu do mlhy. Na voze se tvořila jinovatka a trpaslíkům visely z vousů rampouchy.
Teď už chyběla jenom jedna větší zamrzlá kaluž.
Staré dobré Štěstí. Na to se můžete spolehnout.
Mlha houstla a tlumila nejen každé světlo, ale i zvuk. Seržantu Tračníkovi i desátníku Nóblhóchovi bylo jasné, že žádná tlupa barbarů dnes v noci do svého cestovního plánu přepadení Ankh-Morporku nezahrne. Členové hlídky jim to ani neměli za zlé.
Zavřeli bránu. Nebyla to zdaleka tak významná činnost, jak se mohlo na první pohled zdát, protože klíče od městských bran už se dávno poztrácely a ti, kdo dorazili k bránám později, obvykle házeli malé kamínky na okna domků postavených na vrcholu hradeb a dělali to tak dlouho, dokud nenarazili na spřízněnou duši nebo kamaráda, který jim doběhl zvednout závoru.
Pak se oba strážní vydali rozbahněnými ulicemi, padajícím sněhem a deštěm k Vodní bráně, jíž měla řeka Ankh tu čest vstupovat do města. Ve tmě nebylo vodu vidět, ale občas pod mostem proplul duchu podobný nepravidelný bílý tvar. Byly to ledové kry.
„Moment,“ ozval se Noby, když se chopili rukojetí navijáku, kterým se spouštěly mříže. „Tam dóle něco je.“
„V řece?“ podivil se Tračník.
Napnul sluch. Hluboko dole zaslechl zaskřípění vesel.
Seržant Tračník přiložil dlaně k ústům a vyrazil ze sebe tradiční varovný pokřik hlídky.
„Hej! Vy tam!“
Na okamžik se rozhostilo ticho, přerušované jen svistem větru a bubláním vody. Pak se ozval hlas: „Co je?“
„To jako útočíte na město, nebo co?“
Další odmlka. Pak od vody:
„Nebo co?“
„Co nebo co?“
„Jaké byly ty další možnosti?“
„Nepokoušej se mě zmást… Ptám se, jestli vy, tam dole v tom člunu, se pokoušíte obsadit tohle město!“
„Ne.“
„Tak dobrá,“ přikývl Tračník, který za noci, jako byla tahle, ochotně uvěřil danému slovu onoho člověka. „V tom případě si pospěšte, protože právě spouštíme mříže.“
Po chvilce se začal znovu ozývat rytmický skřípot vesel a ten se zanedlouho ztratil někde po proudu.
„Myslíš, že to stačilo, jen tak se jich zeptat?“ nadhodil nejistě Noby.
„No, oni by to snad měli vědět nejlíp, nemyslíš?“ odpověděl mu Tračník.
„To jo, jenže —“
„Byla to jen malá loďka, Noby. Samozřejmě, pokud se ti ale chce jít celou tu cestu dolů, až k těm schodům na molu, krásně pokrytým ledem…“
„Nechce, seržo.“
„Tak co kdybychom se vrátili na strážnici, hm?“
Mikuláš si už na počátku cesty k rytci Rezámkovi musel ohrnout límec kabátu. Obvykle živé ulice teď byly opuštěné a prázdné. Dnes se venku pohybovali jen lidé s neodkladnými povinnostmi. Jak se zdálo, blížila se opravdu velmi ošklivá zima, směska mrznoucí mlhy, sněhu a vlezlého, všudypřítomného ankh-morporského smogu.
Jeho pohled zachytil malé osvětlené místo u budovy Cechu hodinářů. V záři se črtala temná silueta malé nahrbené postavy.
Mlčky procházel kolem.
Ozval se hlas plný beznaděje: „Horký páreček? V rohlíku?“
„Pan Kolík?“ zkusil to v chůzi Mikuláš.
Kolík Aťsepicnu, nejneúspěšnější ankh-morporský podnikatel v malém, se zadíval na Mikuláše přes svůj přenosný krámek — velký tác s příslušenstvím, který měl pověšený na krku. Sněhové vločky se syčením mizely v tuhnoucím tuku.
„Jste venku hodně pozdě, pane Kolíku,“ vedl společenskou konverzaci Mikuláš.
„Aha, to je pan ze Slova. Obchodu s uzenkama nastaly zlý časy,“ odpovídal Kolík.