„A kdo tedy vládne městu?“ zeptal se.
„To nevím,“ zasmušil se pan Kosopád. „Ale to, konec konců, není má věc. Já —“
„Pane Dobrohore?“ obrátil se Mikuláš ke Gunillovi. „Nějaké titulkové písmo.“
„Rozumím,“ přikývl trpaslík. Ruka už se mu zase vznášela nad písmovkou.
„Ve verzálkách[15] vhodné velikosti: ‚KDO VLÁDNE ANKH-MORPORKU?‘“ diktoval Mikuláš. „Tak a teď běžná sazba, stejný typ, na dva sloupce: ‚Kdo vládne ve městě, když je lord Vetinari ve vězení? Když jsem se dnes zeptal na názor jedné ze známých osobností města, odpověděl mi onen muž, že to neví, ale že to ani není jeho věc. Pan Kosopád z Cechu právníků a soudců dále řekl -‚“
„To do těch svých novin dát nemůžete!“ vykřikl pan Kosopád.
„Vysaďte doslova, pane Dobrohore.“
„Už na tom pracuju,“ odpověděl trpaslík a kovová písmenka jako zázrakem plnila sázítko.
Mikuláš koutkem oka zahlédl Ottu, který vylezl ze sklepa a teď, přilákán hlukem, se rozpačitě rozhlížel. „,Dále pan Kosopád řekl,‘“ pokračoval Mikuláš s pohledem upřeným na právníka.
„Myslím, že budete mít velké obtíže, když to budete chtít vytisknout,“ rozkřikl se pan Balamuťa, nedbaje na zuřivé signály rukou, které na něj vysílal pan Kosopád, „protože nebudete mít na čem!“
„— ‚sdělil nám místo něj své stanovisko pan Balamuťa z Cechu rytců‘, s háčkovaným ‚t‘ na konci,“ dodával Mikuláš, „,který se dnes o něco dříve pokusil vyřadit Kometu z provozu s pomocí nelegální listiny.‘“ Mikuláš si uvědomil, že přestože má ústa strachem plná kyselosti, bezmezně si tuhle chvíli užívá. „,Když jsme se zeptali pana Kosopáda, co si myslí o podobném, do očí bijícím znásilňování zákonů města, odpověděl pan Kosopád…‘?“
„PŘESTAŇTE SI UŽ KONEČNĚ ZAPISOVAT VŠECHNO, CO ŘEKNEME!“ zaječel Kosopád.
„Verzály na celou větu, prosím, pane Dobrohore.“
Trollové i trpaslíci zírali na Mikuláše a Kosopáda. Chápali, že se tady odehrává boj, ale neviděli žádnou krev.
„A co ty, Otto, jsi připravený?“ obrátil se Mikuláš k ikonografovi.
„Kdypy se mi ti trpaslíci trochu srazili,“ požádal Otto, šilhající do ikonografii. „Jo, to je ono, fýporně, sfětlo, jak se otráží na těch felikejch sekerách… Trollofé, já prosím, sfedněte fíc ty pěstě, jo, to je fono… Fšichni usmífají… teť!“
Je až neuvěřitelné, jak lidé poslouchají člověka, který na ně zamíří fotoaparát. Ve zlomku vteřiny se většinou vzpamatují, ale to mu docela stačí.
Cvak!
VHÚÚÚŠŠ!
„…proktapánužzasenatofyšlu…“
Mikulášovi se podařilo zachytit padající ikonograf o mrknutí oka před panem Kosopádem, který se na muže, jemuž očividně chyběla páteř, pohyboval až neuvěřitelně rychle.
„Je náš,“ prohlásil Mikuláš, zatímco se kolem pomalu snášel k zemi prach Otty Schrecklicha.
„Co chcete dělat s tím obrázkem?“
„To vám nemám v úmyslu vysvětlovat. Je to naše dílna. Nikdo vás sem nezval.“
„Ale já jsem tady za účelem úředního jednání!“
„Pak vám jistě nevadí, že jsme si udělali váš obrázek, že?“ odpověděl Mikuláš. „Pokud si o tom ovšem myslíte něco jiného, budu vás rád citovat!“
Kosopád na něj chvilku upíral pohled a pak se vrátil ke skupině u dveří. Mikuláš slyšel, jak říká: „Můj oficiální názor je, že bychom teď měli odejít.“
„Ale říkal jste přece, že dokážete —“ začal Ronald Balamuťa.
„Na základě zvážení všech skutečností znovu doporučuji,“ přerušil ho opět pan Kosopád, „abychom teď odešli, a to mlčky.“
„Ale říkal jste —“
„Naposled doporučuji — mlčky!“
Odešli. Místností se rozlehl sborový vzdech úlevy a zacinkaly odkládané sekery.
„Chceš, abych to vysadil pořádně?“ zajímal se Dobrohor.
„S tím ještě budou potíže,“ ozvala se Sacharóza.
„Určitě, ale copak jich už nemáme dost?“ přikývl Mikuláš.
Dobrohor se otočil ke svým zaměstnancům. „Nechte si sekery hezky při ruce, mládenci.“
„Podívejte, nechci, aby se dostal do maléru ještě někdo jiný,“ obrátil se k němu Mikuláš. „Mohl bych si ten zbytek dosadit sám a sám si to taky vytiskout.“
„Na práci s tím lisem je potřeba tří a kromě toho jsi dost pomalý,“ ušklíbl se Dobrohor. Když si všiml Mikulášova výrazu, usmál se a poplácal ho po zádech tak vysoko, jak jen dosáhl. „Jen žádné starosti, mladíku. Chceme si jen chránit naše investice.“
„Já taky nejdu,“ přidala se Sacharóza. „Já ten tolar potřebuju.“
„Dva tolary,“ odpověděl jí Mikuláš nepřítomně. „Je čas zvýšit platy. A co ty, Ot—, mohli byste někdo smést Ottu, prosím?“
O několik minut později se znovu vzkříšený upír opřel o svou trojnožku a roztřesenými prsty vytáhl z aparátu měděnou desku.
„A co se pute dít teť?“ zajímal se.
„Zůstaneš s námi? Mohlo by to být nebezpečné,“ vysvětloval mu Mikuláš, a už když to říkal, uvědomil si, že to říká ikonografovi-upírovi, který vstává z mrtvých pokaždé, kdy udělá obrázek.
„Jaké nepespečí?“ zajímal se Otto a nakláněl při tom destičku sem a tam, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
„Tak pro začátek úřední.“
„Už se někto smínil o česneku?“
„Ne.“
„Mochl bych tostat jetno sto a osmtesát tolarů na tfojskržetý ikonograf Akina TR-10 s teleskopickou setačkou a felkou les-klou pákou?“
„Ehm… zatím ne.“
„Toprá,“ přikývl Otto filozoficky. „Potom potřebuji pět tolarů na oprafy a fylepšení. Jak fitím, tochle bude prácička trochu jinécho druchu.“
„Dobrá. Dobrá, máš je mít.“ Mikuláš se rozhlédl tiskárnou. Všichni mlčeli a dívali se na něj.
Ještě před několika dny by byl očekával, že dnešní den, stejně jako všechny ostatní, bude… no ano, nudný. Obvykle takové bývaly, zvlášť potom, co odeslal své dopisy. Většinou trávil čas tím, že se toulal městem nebo si četl ve své malé kanceláři a čekal na dalšího klienta, který bude potřebovat napsat, či dokonce přečíst dopis.
Někdy to bývalo dost těžké oboje. Lidé, kteří byli připraveni důvěřovat poštovnímu systému, jenž většinou spočíval v tom, že jste svěřili své psaní nějaké důvěryhodné osobě mířící potřebným směrem, občas sdělovali něco důležitého. Podstatné na tom bylo, že nešlo o jeho problémy. Nebyl to on, kdo posílal zoufalé prosby Patricijovi nebo komu byly určeny děsivé podrobnosti o závalu v šachtě č. 3, i když se vždycky snažil věci svým zákazníkům ulehčit. Fungovalo to velmi dobře. Kdyby se měl život přirovnat k jídlu, pak se Mikulášovi podařilo svůj život proměnit v ovesnou kaši.
Tiskařský Us čekal. Teď vypadal jako velké zvíře. Už za chvilku je nakrmí spoustou slov. A během několika hodin bude to zvíře znovu hladové, jako kdyby se ta slova nikdy nestala. Můžete je krmit, ale nikdy je nenasytíte.
Otřásl se. Do čeho je to všechny dostal?
Cítil však vnitřní žár. Tam někde venku byla pravda a on ji ještě nenašel. Ale najde ji, protože věděl, věděl, že jakmile se jeho noviny dostanou do ulic —
15
Pozn. překl.: Jen tak pro jistotu a netechnické typy: každé běžné písmo má velká písmena, tzv. verzálky či verzály, malá písmena neboli minusky a většinou ještě kapitálky, což jsou velká písmena zmenšená na velikost malých. Například: ANKH-MORPORK, Ankh-Morpork, ANKH-MORPORK.